Soudní souboj

Vyobrazený soudní souboj v drážďanské rukopisu Saského zrcadla (14. století). Iluminace ilustruje i zásadu, že by ani jeden bojovník neměl bojovat v oslnění sluncem

Souboj muže a ženy

Soudní souboj (také sedání, bitva, pole, latinsky duellum, judicium pugnae, campius) je souboj připouštěný při soudním řízení jako důkazní prostředek. Jednalo se o iracionální důkaz, ordál, kde se předpokládalo, že Bůh nenechá prohrát bojovníka, na jehož straně je pravda.

Charakteristika

Bojovalo se zpravidla stejnými zbraněmi. Buď koňmo a s kopími (šlechtici), nejběžnější byl boj pěšky s meči a štíty, u nesvobodných se někde připouštěl jen boj kyji. Pravidla souboje často upravovala účast objektivně slabších soupeřů (žen, nezletilých), ti mohli buď zvolit zástupce, nebo byl muž znevýhodněn (bojoval po pás v jámě).

Souboje se vyvinuly v starém germánském právu zřejmě v souvislosti se snahou o formalizování krevní msty (ovšem dostaly se i do jiných právních okruhů, například do Anglie se dostaly s Normany). Přístup k soubojům od autorit (světských a duchovních) kolísal. Ještě v raném novověku byly v Evropě soudní souboje doloženy, postupně jsou od soudů vytlačovány (u zemského soudu v Brně naposledy připuštěn soudní souboj v šraňkách roku 1549 a toho roku byl Ferdinandem I. zapovězen), nicméně často figurovaly jako mimosoudní řešení sporů.

Odkazy

Literatura

• MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4., přeprac. vyd., V nakl. Leges vyd. 1. Praha: Leges, 2010. 640 s. Student. ISBN 978-80-87212-39-4. S. 117, 142–143.

Související články

• Holmgang

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu soudní souboj na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Souboj v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích