Sovětská válka v Afghánistánu

Sovětská válka v Afghánistánu
konflikt: Studená válka
Mudžáhidi v provincii Kúnar roku 1987
Trvání	25. prosinec 1979 – 15. únor 1989
Místo	Afghánistán
Výsledek	Ženevské smlouvy; Taktické vítězství mudžáhidů Stažení sovětských jednotek Pokračující občanská válka v Afghánistánu[1]
Strany
Sovětský svaz Sovětský svaz Afghánská DR podpora: NDR[2][3] Bulharsko Kuba Kuba Československo Maďarsko Polsko Vietnam Vietnam Indie Indie (humanitární pomoc)[4] sunnitští mudžáhidé podpora: Pákistán Pákistán Spojené státy[5] Saúdská Arábie Saúdská Arábie[6][7] Čína Čína[8] Spojené království[9][10] Egypt Egypt[13] Západní Německo Západní Německo[14] Izrael Izrael ší'itští mudžáhidé podpora: Írán Írán maoisté podpora: RMH
Velitelé
Sergej Sokolov Boris Gromov Valentin Varennikov Grigorij Bojarinov † Burhánuddín Rabbání Ahmad Šáh Masúd Gulbuddín Hekmatjár Džaláluddín Hakkání Abdul Hak Ismail Chán Usáma bin Ládin Muhammad Zia-ul-Hak Rahimuddín Chán Achtar Abdur Rahmán Asif Mohseni Abdul Ali Mazari Assef Kandahári Sajjíd Ali Behešti Mosbah Sade Mulavi Dawúd †
Síla
115 000[15] 55 000[16] 200 000–250 000[17][18][19][20]
Ztráty
14 453 mrtvých (celkem) 9 500 zabito v boji[21] 4 000 zemřelo na zranění[21] 1 000 zemřelo při nemocech nebo nehodách[21] Podle G. Feifera byly ztráty pravděpodobně až pětkrát vyšší[22] 53 753 zraněných[21] 312 pohřešovaných[23] 18 000 mrtvých[24] mudžáhidi: 75 000–90 000 mrtvých, 75 000+ zraněných (odhad)[25]
Civilisté (Afghánští): 600 000–2 000 000 mrtvých[26][22] 6,5 mil. uprchlých mimo Afghánistán[27] 2 mil. bez domova Kolem 3 mil. Afghánců zraněno (většinou civilistů)[28] Civilisté (SSSR): Kolem 100 mrtvých
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sovětská válka v Afghánistánu byl významný konflikt studené války probíhající v letech 1979–1989 mezi sovětskými intervenčními jednotkami spolu s afghánskou komunistickou vládou a mezinárodními povstaleckými skupinami mudžáhedínů. Povstalci byli trénováni v sousedním Pákistánu a Číně, zároveň byli podporováni pomocí v hodnotě miliard dolarů ze Spojených států amerických, Saúdské Arábie, Spojeného království a dalších zemí. Desetiletí trvající konflikt způsobil exodus jednoho milionu Afghánců do Pákistánu a Íránu. V důsledku konfliktu byly zabity statisíce afghánských civilistů.

Vzhledem k vysokým lidským i materiálním nákladům, které nakonec nevedly k úspěšnému konci z hlediska Sovětského svazu, je také označována jako sovětský Vietnam. Tento vojenský neúspěch je někdy zmiňován jako jeden z podstatných faktorů v rozpadu sovětské moci a následného kolapsu SSSR v roce 1991. Občanská válka v Afghánistánu pokračovala i po stažení sovětských vojsk, v roce 1992 vedla ke svržení komunistické vlády a nastolení islámského státu, který byl roku 1996 vystřídán vládou hnutí Tálibán.

Většina afghánských důstojníků, ale i techniků se školila v Sovětském svazu a byla silně indoktrinována marxismem-leninismem. Po nástupu socialistického režimu začala vláda radikální reformy (zejména přerozdělení půdy a kolektivizaci) prosazovat násilím. Proti tomu se zvedla vlna lidového odporu, která se projevovala lokálními útoky na místní orgány státní správy a vzpourami vojenských posádek. Jednalo se o lokální konflikty, které byly průběžně silou potlačovány. Šlo o útoky chaotické a nekoordinované, protože jednotlivé skupiny a kmeny v opozici vedly boje i mezi sebou. Přesto kábulské vlády neustále žádaly SSSR o vojenskou pomoc při každém podobném útoku. Několikrát bylo i vyhověno, avšak skrytě, jednotkami maskovanými za technické specialisty, nebo poradce. Proto i kontingent, který přistál 25. prosince 1979 v Kábulu, byl považován za součást této pomoci a nikomu to tedy nepřišlo podivné.^[22]

Invaze Sovětské armády se uskutečnila v prosinci 1979 pod záminkou údajné žádosti afghánských vládních představitelů a na základě dřívější sovětsko-afghánské Dohody o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství. Především se však jednalo o přímou reakci na vyzbrojování mudžahedinů ze strany USA, které začalo od července 1979. Toto potvrdil i přímo poradce prezidentů USA Brzezinsky (How Jimmy Carter and I Started the Mujahideen).^[29] Sovětský svaz považoval za nutné chránit si svoji jižní hranici.

Kromě toho šlo mj. o sektářské boje uvnitř vládnoucí marxistické Lidově-demokratické strany Afghánistánu a úspěchy islamistických povstalců podporovaných Pákistánem, které ohrožovaly zájmy SSSR v oblasti. V sovětském vedení panoval také strach z šíření islámského fundamentalismu do muslimských středoasijských republik SSSR. Intervenci prosazoval tehdejší šéf KGB Jurij Andropov,^[30] Michail Andrejevič Suslov a ministr obrany Dmitrij Fjodorovič Ustinov. Intervence měla původně podpořit nového prezidenta Hafizulláha Amína, který sesadil a zavraždil svého předchůdce Tarakiho. Na poslední chvíli ale politbyro změnilo názor a rozhodlo se Amína odstranit.

Na samém počátku Operace Bouře 333 dobyly sovětské speciální jednotky prezidentský palác, zastřelily prezidenta Amína a na jeho místo byl rozhodnutím sovětského politbyra dosazen dosavadní velvyslanec v Československu Babrak Karmal.^[22] Operace ale prošla mnoha chybami a několik agentů KGB i Specnaz zemřelo, včetně Grigorije Bojarinova, jednoho z velitelů operace, jehož kvůli omylu zabili jeho vlastní lidé.

Na afghánské území postupně v průběhu ledna 1980 přišlo asi 80 000 sovětských vojáků. První fáze sovětské intervence spočívala v bojích proti různým frakcím opozičních vojsk. Sovětská vojska pronikla do země dvěma cestami přes Kušku a Termiz a leteckým mostem přímo do Kábulu. Sovětská vojska rychle obsadila větší města, vojenské základny, strategické stavby v zemi a nejdůležitější silnice. Příjezd intervenčních vojsk vůbec neměl za následek pacifikaci rozhárané afghánské společnosti. Právě naopak vyvolal vlnu odporu, která pomohla rozšířit a sjednotit řady rebelů.^[22] Mudžáhidové postupně začali klást odpor, i když se zpočátku soustředili pouze na vlastní přežití.

I Babrak Karmal si uvědomoval, že příchod vojsk způsobil nárůst nepokojů, a žádal, aby 40. armáda přikročila k potlačení vzbouřenců, protože na afghánskou armádu se už nemohl spolehnout. Sovětští vojáci byli zatažení do bojů proti městským povstáním, domorodým armádám (tzv. laškar) a někdy i proti vzbouřeným jednotkám afghánské armády. Opoziční síly zpočátku nejčastěji bojovaly otevřeně, a tak s nimi sovětské letectvo a dělostřelectvo nemělo těžkou práci. Tento stav se však postupně změnil.

Sovětské síly tak byly zataženy do konfliktu omezeného rozsahu s nejasnými vyhlídkami na konec. Morálka a podpora mudžahedínů postupně narůstala, zatímco domácí kritika konfliktu v Sovětském svazu narůstala.

V 80. letech získali afghánští mudžáhidi podporu USA, Pákistánu, Saúdské Arábie, Spojeného království a Číny. Kromě potravin a dopravních prostředků poskytovali spojenci mudžáhidům i zbraně. Pro pokrytí pomoci nakupovali zbraně ve třetích zemích, mezi jiným i v Československu.^[zdroj⁠?!] CIA se také podílela na školení mudžahedínů v partyzánském způsobu boje. V pozdější fázi války dodala CIA partyzánům i výkonné protiletadlové raketové komplety země-vzduch FIM-92 Stinger, které do značné míry snížily sovětskou výhodu v letecké převaze a přispěly k vysokým ztrátám vrtulníků a dopravních letadel.

(c) RIA Novosti archive, image #644461 / Yuriy Somov / CC-BY-SA 3.0

Vyjednávání OSN o stažení vojsk z Afghánistánu začala po nástupu Gorbačova v dubnu 1988 na půdě OSN. Plán počítal s odsunem vojsk v průběhu 10 měsíců. Sovětská vojska v počtu asi 115 000 mužů se ze země stáhla 15. února 1989 na základě mezinárodních dohod na konci osmdesátých let 20. století.^[31] Přispělo k tomu i blokování vývozu obilí do SSSR z USA. Oficiální ztráty Sovětského svazu ve válce představují 14 453 mrtvých a 312 zajatých nebo nezvěstných, odhady mluví až o pětinásobku. 53 753 vojáků bylo raněno nebo utrpělo jiné trauma, až 415 932 nasazených vojáků v průběhu své služby překonalo chorobu (hepatitidu, tyfus nebo jiné onemocnění). Asi 10 751 mužů bylo v důsledku války zmrzačeno. Sověti také ztratili 451 leteckých prostředků (z toho 333 vrtulníků), 147 tanků a 1 314 obrněných vozů a bojových vozidel pěchoty .

Odhady počtu obětí na afghánské straně se pohybují mezi 670 000 až 2 miliony, z velké většiny civilistů. 5–10 milionů Afghánců uteklo před válkou do sousedního Pákistánu a Íránu (asi třetina předválečné populace). Afghánci tvořili v 80. letech až polovinu světových uprchlíků.

Válka v Afghánistánu narušila uvolňování vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem (détente), ke kterému docházelo v průběhu 70. let, a je považována za nebezpečné stádium studené války. Válka značně oslabila sovětské ozbrojené síly a znamenala i výraznou ekonomickou zátěž. V důsledku sovětské intervence několik zemí, v čele s USA, bojkotovalo letní olympijské hry v Moskvě v roce 1980.

Spolu s koncem války a stahováním sovětských vojsk ustala stejně rychle mezi lety 1988 a 1989 i podpora mudžáhedínů ze strany Spojených států. Náhle nastalé „mocenské vakuum“ nad zpustošeným Afghánistánem vyplnily různé jednotlivé (a bohatě vyzbrojené) mudžáhedínské frakce, mezi kterými se následně rozpoutal boj o moc, který trval dalších cca 7 let a mezitím přerostl do rozměrů občanské války. Neutěšená situace v zemi pro tu většinu muslimů-mudžáhedínů, která se po odražení sovětské okupace vrátila k obyčejnému životu, vyústila přibližně v roce 1994 ve vznik Tálibánu a koncem roku 1996, po dobytí Kábulu Tálibánem, ke zformování Severní aliance a zahájení další války.

Článek o dobytí Amínova paláce je založen na informacích uveřejněných na webu www.palba.cz (autor Pegeucko)

• ANDREW, Christopher: KGB: důvěrná zpráva o zahraničních operacích od Lenina do Gorbačova, East Art Agency Publishers, Praha 1994 – ISBN 80-900049-8-9
• FEIFER, Gregory, Velký hazard. Sovětská válka v Afghánistánu. Praha: Slovart 2009
• GROMOV, Boris: Ograničennyj kontingent. Moskva: Progress 1994
• HUDEMA, Marek. Sovětská invaze do Afghánistánu. Historický obzor, 1995, 6 (3/4), s. 61–68.
• MITROCHIN, Vasilij, Christopher Andrew: "Štít a meč – Mitrochinův archiv a Tajná historie KGB"
• SARIN, Oleg, DVORECKIJ C. Lev, Afghánský syndrom: sovětský Vietnam. Brno: Jota 1996

• Operace Bouře 333
• Operace Magistrála
• Bitva o kótu 3234
• Soukromá válka pana Wilsona

• Obrázky, zvuky či videa k tématu sovětská válka v Afghánistánu na Wikimedia Commons
• AFGANISTÁN 1979–89 – zákulisí a začátek – Podklady ke zdejšímu článku
• AFGANISTÁN 1979–89 – politické pozadí a tajné služby
• AFGÁNISTÁN 1979–89 První fáze: Z pohledu Sovětů
• AFGÁNISTÁN 1979–89 První fáze: Z pohledu Povstalců
• AFGÁNISTÁN 1979–89 Druhá fáze: Od Gorbačova po odsun
• AFGANISTÁN 1979–89 – bilancování
• Válka v Afghánistánu – Válka.cz
• Válka, která zničila Sovětský svaz – Army.cz
• Sovětská armáda v Afghánistánu
• The Armchair Historian: Soviet-Afghan War | Animated History na YouTube (anglicky)