Spoleto

Spoleto
Poloha
Souřadnice	42°44′ s. š., 12°44′ v. d.
Nadmořská výška	396 m n. m.
Stát	Itálie Itálie
Spoleto
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	348,1 km²
Počet obyvatel	37 964 (2018)[1]
Hustota zalidnění	109 obyv./km²
Správa
Oficiální web	www.comune.spoleto.pg.it
Telefonní předvolba	0743
PSČ	06049
Označení vozidel	PG
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Spoleto je historické město v italském regionu Umbrie. Město leží v provincii Perugia, na západním úpatí Apenin, asi 20 km jižně od Trevi, 29 km SV od Terni, 63 km JV od Perugie a asi 125 km severně od Říma. Plocha území města činí 349 kilometrů čtverečních, čímž se město řadí mezi velká města Umbrie.

Historie

První písemná zmínka o antickém založení osady „Spoletium“ pochází z roku 241 př. n. l.. Po bitvě u Trasimenského jezera v roce 217 př. n. l. Hannibal (247–183 př. n. l.) napadl město, ale jeho obyvatelé se ubránili. Během druhé punské války bylo město na straně Říma. Během občanské války mezi vojsky Maria a Sully (138/4-78 př. n. l.) město trpělo. Sulla zkonfiskoval území kolem Spoletia v roce 82 př. n. l. po vítězství nad Crassem. Od té doby bylo město posádkové ("municipium"). V 1. století bylo město sídlem biskupa (dnes zde má sídlo arcibiskupství Spoleto-Norcia).

V době římské říše bylo město vzkvétajícím tržištěm, avšak politický význam byl malý. Město samo leželo na cestě Via Flaminia (dnes SS3 Flaminia), která spojovala Řím s pobřežím Jaderského moře. Další antická cesta vedla do Nursie. Císař Aemilianus (207/14–253) se svými vojáky přišel do Moesie, kde zahájil bitvu proti svému sokovi Valerianovi (190/200–260), při které byl v roce 253 zabit. Listiny císaře Konstantina I. Velikého (272/85–337) z roku 326 a císaře Juliana (331–363) z roku 362 jsou datovány ze Spoleta. Trvalé založení biskupství ve Spoletu je datováno 4. stoletím. Zatímco Vandalové bořili, pro Křížové výpravy bylo město důležitou pevností. Raně středověké hradební zdi dal vybudovat gótský vojevůdce Totila († 552).

Spoletské vévodství

Pod Langobardy bylo Spoleto hlavním městem nezávislého vévodství Spoleto (kolem 570), které pokrývalo velkou část střední Itálie. Dva členové vévodského rodu Guidonů byli koncem 9. století italskými králi a také byli korunováni na císaře. Markraběnka Matylda Toskánská (1046-1115) nakonec odkázala vévodství i jiné jmění reformnímu papeži Řehořovi VII. († 1085).

V roce 1155 bylo město zničeno Fridrichem Barbarossou (1122–1190). V roce 1213 je definitivně dobylo vojsko papeže Řehoře IX. (1170–1241). Když se papežský dvůr stěhoval do Avignonu, bylo město zataženo do války mezi rody guelfů a ghibelinů, nakonec kardinál Gil Alvarez De Albornoz roku 1354 město přičlenil k církevnímu státu.

V roce 1809 se město stalo prefekturou (správní sídlo) francouzského „Départment Trasimeno“ a roku 1860 se stalo součástí Italského království.

Architektura

Starověké stavby

Ve Spoletu se zachovalo hned několikero hradeb na neobyčejně velké ploše, jež sahá až k modernímu nádraží na severu města. Ty nejstarší postavili Umbrové v 5. století př. n. l. Z římské doby pochází amfiteátr na severovýchodě historického města, další hradby vznikly ve středověku a k nim patřily i zachované dvě brány: Porta San Matteo na jihozápadě a Porta Monterone úplně na jihu.

Rocca a Ponte delle torri

Nejznámější historickou stavbou je patrně Papežský hrad (Rocca Albornoz), který na strmém návrší nad městem postavil před rokem 1359 stavitel Gattapone z Gubbia. Mohutná pevnost sloužila donedávna jako vězení, dnes je to muzeum. Na jihovýchodní straně hradu je asi druhá nejslavnější stavba města Ponte delle torri s mostní věží. Není to římský vodovod, ale středověká stavba z doby kolem 1300, kterou se do hradu a do města přiváděla voda z blízkých hor přes strmé údolí potoka. Délka 230 metrů a výška 76 metrů přispívají k popularitě stavby a patrně díky ní jsou po městě roztroušeny desítky fontán a jiných veřejných zdrojů pitné vody.

Katedrála

Na konci velkého strmého schodiště je centrální náměstí Piazza signoria s katedrálou Nanebevzetí P. Marie („Santa Maria Assunta"). Byla postavena v letech 1151-1227, když vojska Fridricha I. Barbarossy předchozí stavbu zničila. Nicméně střetnutí mezi císařskou a papežskou stranou pokračovala i dále (viz článek „Guelfové a ghibellini").

Katedrála je trojlodní románská stavba se zvonicí, příčnou lodí a kopulí nad křížením, interiér je barokně přestavěn. Průčelí katedrály není jednotné, nýbrž vzniklo postupným rozšiřováním. Má dohromady osm rozet, které slouží pro osvětlení rozšířeného vnitřního prostoru. K další stavební etapě patří horní tři rozety, které se s hrotitými výklenky a mozaikou datují rokem 1207. Střední centrální rozeta pochází z konce 12. století a je v literatuře označována za nádhernou „umbrijskou". Velká plocha západně od katedrály je společná s palácem divadla a je pro společné účely využívána.

Vnitřní prostor katedrály byl roku 1638 důkladně přestavěn do tehdy moderního baroka. Pozoruhodné jsou barevné fresky od Filippa Lippiho (1406–1469), freska Korunovace Panny Marie v apsidě je z roku 1469. Filippo Lippi, hlavní mistr florentské rané renesance, jako mladý mnich unesl svou pozdější manželku z kláštera. Tato barevná freska ve Spoletu je jeho posledním dílem. V šestém klenebním poli levé (severní) lodi je vstup do kaple ostatků, kde je také relikviář s vlastnoručně psaným dopisem sv. Františka z Assisi z roku 1222.

Svatá Eufémie

Kostel svaté Eufemie stojí asi 150 m jihozápadně od katedrály, ve dvoře arcibiskupského paláce, původně paláce spoletských vévodů, od roku 980 kláštera benediktinek. Současná trojlodní stavba z 11. až 12. století se třemi apsidami je nejvýraznější románskou stavbou Umbrie. Od roku 1907 do 1954 byl restaurován.

Vnitřek kostela má poměrně úzkou a vysokou hlavní loď, boční lodi mají v patře empory či matronea, původně vyhrazené řeholnicím a téměř stejně veliké jako klenební pole v přízemí. To je patrně severní vliv pocházející z Lombardie. Mramorový hlavní oltář má na přední straně vykládání v kosmatiovském slohu. Pozoruhodné jsou také tři kamenné sloupy vpravo, které jsou buď z předchozí stavby, nebo z jiného raně románského paláce. Tyto sloupy jsou na třech stranách ozdobeny architektonickými fragmenty z konce 8. a počátku 9. století.

San Ponziano

Kostel „San Ponziano“, zasvěcený patronovi města z 12. století stojí na východní straně hlavní silnice SS3, blízko výjezdu z tunelu pod hradem a asi 500 m severně vzdušnou čarou od katedrály. Jeho hladké průčelí není tak zajímavé jako vnitřní prostory. Pozoruhodná je zejména osvětlená krypta. Každá z pěti lodí má vlastní kněžiště, částečně vyzdobené freskami.

Bazilika San Salvatore

Trojlodní bazilika San Salvatore (Spasitele) stojí na místě starověkého pohřebiště a v rohu městského hřbitova, asi 300 m severovýchodně od San Ponziana. Patří k významným příkladům antické raně křesťanské architektury 4. až 5. století, byla přestavěná Langobardy v 8. století. Uvnitř je uctíván hrob mučedníka Konkordia ze Spoleta. Od roku 2011 je tento chrám s dalšími stavbami v severní Itálii součástí světového kulturního dědictví UNESCO pod titulem „Mocenská střediska Langobardů v Itálii“.

San Pietro fuori le mura

Na jihovýchodním okraji města, při silnici vedoucí k akvaduktu, je kostel San Pietro fuori le mura, založený koncem 5. století jako pohřebiště biskupů. Během věků byl různě přestavován; z nejdůležitější přestavby ve 12. století.pochází bohatě plasticky zdobená fasáda a v 17. století vznikl barokní interiér. Fasáda patří mezi vrcholy románského sochařství, také originalitou zobrazených témat.

Festival dei Due Mondi

„Festival dei due mondi" (Festival dvou světů) uvedl Gian Carlo Menotti (1911–2007) poprvé v roce 1958 a probíhá v červnu a červenci. Představuje se na několika jevištích ve městě a má zde své místo opera, komedie, komorní i symfonická hudba. Zvláště oblíbená jsou představení v prostoru před katedrálou. Publikum stojí večer po celém schodišti. Akustika je zdokonalena plátnem nataženým za orchestrem.

Když se koná Festival dvou světů, jsou některé ulice uzavřeny a využity pro potřeby festivalu, kdežto řada historických staveb je přístupná právě během festivalu. Prostor pro představení je vymezen prodejními stánky.

Galerie

• 

  Schodiště a dóm

• 

  Hrad nad městem (1359)

• 

  Santa Eufemia, vnitřek

• 

  San Salvatore, vnitřek

• 

  San Pietro fuori le mura

• 

  San Pietro, průčelí

Obyvatelstvo

V roce 1871 žilo ve městě 21 168 obyvatel, 1901 24 648, 1921 28 215, 1951 38 155, 1971 36 156, 1991 37 763, 2001 37 889 a k 1. lednu 2009 žilo ve městě celkem 39 164 obyvatel.

Politika

Starostou města byl v červnu 2018 zvolen Umberto De Augustinis. Jeho středopravá strana měla v třicetičlenném zastupitelstvu většinu.

Významní obyvatelé a rodáci

Ve Spoletu se narodil Giovanni Pontano, zakladatel platonské renesanční Akademie „Accademia Pontaniana" v Neapoli. Giovanni Maria Mastai-Ferretti, pozdější papež Pius IX. byl ve Spoletu arcibiskupem od roku 1827.

• Konkordius ze Spoleta (2. století^?-175^?), křesťanský mučedník, ostatky v bazilice San Salvatore ve Spoletu
• Girolamo Fantini (1600-1675), trumpetista a hudební skladatel
• Basilio Pompilj (1858-1931), římskokatolický kardinál
• Enrico Sabbatini (1932-1998), italský návrhář kostýmů a scénický výtvarník
• Luciano Biondini (*1971), jazzový hudebník

Partnerská města

• Charleston, USA
• Orange (Vaucluse), Francie
• Schwetzingen, Bádensko-Württembersko, Německo

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Spoleto na německé Wikipedii.

Literatura

• Bertelli, Carlo: Die Mosaiken – von der Antike bis zur Gegenwart [1988]. Augsburg 1996, S. 224
• Di Marco, Liana: Spoleto. Arte e storia. Narni – Terni 1980
• Carola Jäggi: San Salvatore in Spoleto. Studien zur spätantiken und frühmittelalterlichen Architektur Italiens. 1998
• Keller, Harald: Die Kunstlandschaften Italiens [1960]. Frankfurt a.M. 1983
• Zimmermanns, Klaus: Umbrien. Köln 1987. (DuMont Kunst-Reiseführer), str. 267, obr. 70-73,76, tabule 19

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Spoleto na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• Festival ve Spoletu (angl.)
• Oficiální stránky veřejného i privátního turismu