Střídavá péče (film)

Střídavá péče
Původní názevJusqu'à la garde
Země původuFrancieFrancie Francie
Jazykfrancouzština
Délka93 min
Žánrfilmové drama
ScénářXavier Legrand
RežieXavier Legrand
Obsazení a filmový štáb
Hlavní roleDenis Ménochet
Léa Drucker
Jean-Marie Winling
Jean-Claude Leguay
Julien Lucas
ProdukceAlexandre Gavras
KameraNathalie Durand
KostýmyLaurence Forgue
StřihYorgos Lamprinos
Výroba a distribuce
PremiéraItálie 8. září 2017
Francie 7. února 2018
Česko 19. července 2018
DistribuceMozinet
OceněníCésar des lycéens (2019)
Střídavá péče na ČSFD, Kinoboxu, FDb, IMDb
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Střídavá péče (originální francouzský název Jusqu'à la garde) je francouzské filmové drama z roku 2017, debutový celovečerní film režiséra Xaviera Legranda. Hlavní role rozvedených a nesmiřitelných rodičů nezletilého chlapce, o jehož výchovu se nyní soudí, ztvárnili Denis Ménochet a Léa Drucker. Film obdržel několik ocenění, včetně ceny za nejlepší debut a Stříbrného lva za režii na Benátském filmovém festivalu[1] a čtyř Césarů pro nejlepší film, nejlepší původní scénář, nejlepší střih a nejlepší herečku pro Léu Drucker.[2] V roce 2018 film vyhrál cenu pro nejlepší film sekce „Nová Evropa“ na pražském Febiofestu.[3] Snímek tematicky i hereckým obsazením navazuje na krátký Legrandův film Než o všechno přijdeme z roku 2014.[4]

Děj

Miriam a Antoine, rozvedení rodiče jedenáctiletého Juliena, se urputně soudí o jeho výchovu. Miriam žádá o úplný zákaz styku s otcem, zatímco Antoine trvá na střídavé péči. Ačkoli fyzický zjev obou rodičů (útlá vystresovaná žena a statný, poněkud hrubě vyhlížející muž) částečně podporuje Miriamino líčení svého bývalého manžela jako hrubiána a násilníka, jenž je schopen ublížit dokonce i vlastní dceři, soudkyně trpělivě vyslechne právní zástupce obou stran a nakonec skutečně rozhodne o střídavé péči.

Miriam, její rodina i samotný Julien jsou nuceni rozhodnutí soudu akceptovat, a tak chlapce čeká každý druhý víkend strávený s otcem, jehož vlastně nemá rád, bojí se ho a označuje ho – již ve svém dopisu soudu – pouze zájmenem „Tamten“. Během těchto víkendů pobývají oba u Antoinových rodičů, kteří se k svému vnukovi chovají poměrně snesitelně, ovšem samotný Antoine velmi rychle přestane předstírat nezištné úmysly a začne Juliena zneužívat k morálnímu nátlaku na ostatní členy rodiny. Dokonce se mu podaří zjistit nové bydliště rodiny, která se právě ze strachu před ním odstěhovala na neznámé místo – chlapec mu tuto adresu nechce prozradit, vzdoruje a když to nejde jinak, dokonce od něj uteče, ale Antoine nekompromisně využije své duševní a částečně i fyzické převahy – a s cizími klíči nakonec stane přímo v nové předsíni své bývalé manželky. Tu horoucně ubezpečuje, že svého chování lituje a že se změnil, ale když ji následně fyzicky napadne během oslavy jejich mezitím už dospělé dcery, je jasné, že jeho slova, ač v danou chvíli pravděpodobně upřímné, v žádném případě neodpovídají realitě.

Vyvrcholením celého období „střídavé péče“, které je jedním velkým omylem a během něhož malý Julien prožívá akorát narůstající hrůzu z otcova výbušného chování (kvůli němuž Antoina dokonce vyhodí z domu vlastní rodiče), je noční „návštěva“ nespokojného a žárlícího exmanžela u Miriam. Ta je sama doma s Julienem, a když ignoruje Antoinovy telefonáty, je přesvědčena, že nastane klid – alepoň pro daný den. Až výstřely z brokovnice ji přesvědčí o opaku. Když se Antoine, nehledě na přítomnost svého údajně milovaného dítěte, postupně prostřílí vchodovými dveřmi dovnitř a stane před zamčenou koupelnou, kde se ve vaně schovávají k smrti vyděšená Miriam i s Julienem, policie je už na cestě, ale nebýt pozorné sousedky, celý případ mohl skončit tragicky.

V otevřeném závěru zůstává nezodpovězena otázka, zda státní systém alespoň teď ochrání zájmy zbytku rodiny, a zejména malého Juliena.

Obsazení

Denis MénochetAntoine Besson
Léa DruckerMiriam Bessonová
Thomas GioriaJulien
Mathilde AuneveuxJoséphine
Florence JanasSylvia
Mathieu SaïkalySamuel
Jean-Marie WinlingJoël, Antoinův otec
Jean-Claude LeguayAndré, Miriamin otec

Ocenění (výběr)

Ocenění

2017
2018
  • Cena Louis Delluc za nejlepší debut
2019

Nominace

Odkazy

Reference

  1. ↑ SVÁTKOVÁ, Kateřina. Střídavá péče sklízí úspěch u kritiků i diváků, teď míří do českých kin. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2018-07-19 [cit. 2019-02-23]. Dostupné online. 
  2. ↑ Cenu César pro nejlepší film získalo drama Střídavá péče. Čestné ocenění dostal Robert Redford. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2019-02-23 [cit. 2019-02-23]. Dostupné online. 
  3. ↑ Nejlepší film Febiofestu je Střídavá péče. Snímek o nešťastném chlapci půjde do českých kin. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2018-03-22 [cit. 2019-02-23]. Dostupné online. 
  4. ↑ ROHÁČKOVÁ, Kristina. Psychologické drama Střídavá péče je brilantní snímek, který už si znovu nepustíte. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2018-07-26 [cit. 2019-02-23]. Dostupné online. 

Literatura

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“