Středolevicová koalice

Středolevicová koalice
Coalizione di centro-sinistra
ZkratkaCSX
Datum založení6. března 1995
LídrElly Schlein[p 1]
ZakladatelRomano Prodi
SídloVia Poli 3, Řím
Typ stranykoalice
IdeologieSociální demokracie
Sociální liberalismus
Pro-evropanismus
Politická pozicestředolevice
Evropská stranaPES/ALDE
Politická skupina EPS&D/RE
Barvy
     červená
Volební výsledek26,1% (volby 2022)
Zisk mandátů ve volbách
Poslanecká sněmovna
85/400
Senát republiky
44/200
Evropský parlament
18/73
Regionální parlamenty
251/897
Guvernéři regionů
6/21
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Středolevicová koalice (italsky Coalizione di centro-sinistra, zkratka CSX), dříve také znamá jako Olivovník (L'Ulivo) a Itálie. Obecné blaho (Italia. Bene Comune), je volná italská politická koalice. Od svého založení roku 1995 představuje pod různými názvy vedle Středopravicové koalice jeden ze dvou pólů italské politiky. Monopolní postavení obou koalic bylo narušeno až roku 2013 nástupem Hnutí pěti hvězd.[1]

Na rozdíl od svého heterogenního středopravicového protějšku ve Středolevicové koalici dominuje Demokratická strana, ostatní uskupení mají znatelně menší zastoupení v parlamentu i podporu v průzkumech.

Složení pro parlamentní volby 2022

Následující tabulka obsahuje strany, které v rámci Středolevicové koalice kandidovaly v parlamentních volbách 2022.[2]

Složení koalice není mimo období parlamentních voleb pevné a na regionální úrovni se může lišit. Většinou však zahrnuje právě níže uvedené strany.

StranaIdeologieLídrParlamentRegiony
Demokratická stranaSociální demokracieElly Schlein
69/400
188/897
Zelená EvropaZelená politikaAngelo Bonelli
11/400
8/897
Italská leviceDemokratický socialismusNicola Fratoianni
4/400
4/897
Více EvropyLiberalismusEmma Bonino
2/400
1/897

Strany v některých volbách spolupracující s CSX

StranaIdeologieLídrParlamentRegiony
Hnutí pěti hvězdPopulismusGiuseppe Conte
52/400
59/897
AkceSociální liberalismusCarlo Calenda
11/400
8/897
Italia VivaLiberalismusMatteo Renzi
10/400
16/897

Koalice Olivovník (1995-2005)

Založení a první volební období

Romano Prodi v roce 1996

Středolevicová koalice byla založena roku 1995 jako koalice Olivovník (italsky L’Ulivo). Za jejím vytvořením stál Romano Prodi, prominentní profesor ekonomie a bývalý člen Křesťanské demokracie. Olivovník v sobě spojoval strany vymezující se vůči vládě Silvia Berlusconiho, jehož byl Prodi nesmlouvavý kritik. Jednalo se o Demokratickou stranu levice, nástupnickou stranu Italské komunistické strany, Italskou lidovou stranu, dědičku Křesťanské demokracie, a několik menších uskupení. Tato koalice překvapivě vyhrála parlamentní volby 1996; Prodi se následně stal předsedou vlády.[3]

Prodiho vláda ale roku 1998 padla, když přišla o podporu Strany komunistické obnovy. V následujících letech byl Olivovník jádrem koaličních kabinetů Massima D'Alemy a Giuliana Amata.

Složení koalice pro volby 1996

StranaIdeologieLídrVýsledek
Demokratická strana leviceDemokratický socialismusMassimo D'Alema
172/630
Lidovci za Prodiho (PPI-UD-PRI-SVP)Křesťanská demokracieFranco Marino
69/630
Italská obrodaLiberalismusLamberto Dini
26/630
Federace zelenýchZelená politikaFranco Corleone
14/630
SíťProtikorupční politikaLeoluca Orlando
3/630
Ladinská autonomistická unieRegionalismus
1/630

Volby 2001 a federace Olivovník

V roce 2001 Olivovník obhajoval volební vítězství; volebním lídrem se stal Francesco Rutelli, lídr křesťanskodemokratické La Margherity. Sestával se z Levicových demokratů (nástupce Demokratické strany levice), La Margherity (nástupce Italské lidové strany) a dalších formací od komunistů po centristy. Všeobecné volby ale koalice prohrála a k moci se vrátil Berlusconi.

Roku 2004 se Olivovník přeměnil ve federaci politických stran, zahrnující Levicové demokraty, La Margheritu a další dvě malá uskupení. Lídrem federace se stal opět Romano Prodi, který do té doby zastával funkci předsedy Evropské komise.

Složení koalice pro volby 2001

StranaIdeologieLídrVýsledek
Levicoví demokratéDemokratický socialismusMassimo D'Alema
136/630
La MargheritaKřesťanská demokracieFrancesco Rutelli
83/630
Slunečnice (FdV-SDI)EkosocialismusEnrico Boselli
17/630
Strana italských komunistůKomunismusOliviero Diliberto
10/630
Jihotyrolská lidová stranaRegionalismus
3/630
Údolí AostyRegionalismus
1/630

Koalice Jednota (2005-2008)

Volby 2006

Pro parlamentní volby 2006 středolevice vytvořila širší koalici, kde se kromě stran sdružených v Olivovníku sešla další menší uskupení; tato aliance byla nazvána Jednota (italsky L’Unione). Ačkoli byl staronový lídr Romano Prodi ekonomicky orientován do středu a pilířem koalice byli opět Levicoví demokraté a La Margherita, do nového uskupení byly začleněny i krajně levicové formace. Jednalo se o skalní komunisty ze Strany komunistické obnovy, reformní Stranu italských komunistů nebo radikálně zelenou Federaci zelených.[4] Důvodem jejich účasti byla vyrovnanost italské levice a pravice, ve kterých byla jejich voličská základna rozhodující.[5]

Ve volbách Jednota velmi těsně vyhrála, a to s minimálním náskokem 20 000 hlasů. Berlusconi výsledky původně nechtěl uznat, hlasy musel přepočítávat soud.[6] Prodi následně vytvořil vládu.[7]

Složení koalice pro volby 2006

StranaIdeologieLídrVýsledek
Levicoví demokratéDemokratický socialismusPiero Fassino
136/630
La MargheritaKřesťanská demokracieFrancesco Rutelli
90/630
Strana komunistické obnovyKomunismusFausto Bertinotti
41/630
Růže v pěsti (RI-SDI)Sociální liberalismusEmma Bonino
18/630
Itálie hodnotProtikorupční politikaAntonio Di Pietro
17/630
Strana italských komunistůKomunismusOliviero Diliberto
16/630
Federace zelenýchZelená politikaAlfonso Pecoraro Scanio
15/630
Unie demokratů pro EvropuKřesťanská demokracieClemente Mastella
10/630
Jihotyrolská lidová stranaRegionalismusLuis Durnwalder
4/630
Autonomie svoboda demokracieRegionalismusRoberto Nicco
1/630

Nestabilní vláda a vytvoření Demokratické strany

První vážná krize přišla v únoru 2007, když Prodiho vláda v Senátu prohrála hlasování o své koncepci zahraniční politiky. Ta byla hlavním kámenem úrazu vládní koalice; mezi komunisty a zelenými na jedné straně a centristy na druhé propukaly ostré spory. V reakci na porážku v hlasování kabinet rezignoval.[8] Nakonec byl ale dohodnut jeho návrat, když další Prodiho vláda v Senátu důvěru těsně získala.[9]

V první polovině roku 2007 se federace Olivovník přeměnila na plnohodnotnou politickou stranu. Spojila v sobě páteřní strany Středolevicové koalice, tj. Levicové demokraty a La Margheritu. Byla nazvána Demokratickou stranou, ideově se i inspirovala americkou Demokratickou stranou.[10]

Na začátku roku 2008 ale přišla další krize, když vládu opustila centristická formace Unie demokratů pro Evropu. Následkem toho kabinet ztratil důvěru v Senátu a podal demisi.[11]

Koalice vedené Demokratickou stranou (2008-současnost)

Opoziční období (2008-2013)

Po pádu Prodiho vlády následovaly v dubnu 2008 předčasné volby; středolevice se jich účastnila pod prostým názvem Středolevicová koalice a vedl ji někdejší starosta Říma Walter Veltroni. Pilířem byla Demokratická strana; kromě ní aliance sdružovala jen protikorupční stranu Itálie hodnot a tradičně též regionální uskupení z Jižního Tyrolska a Údolí Aosty. Do koalice již nebyla zahrnuta krajní levice, reprezentovaná komunisty a zelenými.[12]

Průzkumy ale ukazovaly suverénní vedení Středopravicové koalice Silvia Berlusconiho; Veltroni si ani nekladl za cíl vítězství, nýbrž pouhou hranici 35% hlasů.[12] Toho nakonec dosáhl; do úřadu premiéra se ale vrátil Berlusconi a Veltroniho koalice se po dvou letech vrátila do opozice.[13]

Berlusconiho kabinet nicméně na podzim 2011 padl. Vzápětí jej nahradila úřednická vláda Maria Montiho, kterou středolevice podporovala. Monti úřadoval až do řádných voleb v únoru 2013.[14]

Složení koalice pro volby 2008

StranaIdeologieLídrVýsledek
Demokratická stranaSociální demokracieWalter Veltroni
217/630
Itálie hodnotProtikorupční politikaAntonio Di Pietro
29/630
Jihotyrolská lidová stranaRegionalismus
2/630
Autonomie svoboda demokracieRegionalismusRoberto Nicco
1/630

Volby 2013

Pro parlamentní volby 2013 byla sestavena koalice Itálie. Obecné blaho (italsky Italia. Bene Comune). Kromě Demokratické strany zahrnovala ještě levicovou formaci Levice ekologie svoboda, centristický Demokratický střed a Jihotyrolskou lidovou stranu. V primárkách konaných na konci roku 2012 zvítězil Pier Luigi Bersani, odborář starého střihu, když porazil reformního centristu Mattea Renziho.[1][15]

Dosavadní suverénní postavení obou koalic nahlodalo Hnutí pěti hvězd (M5S) komika Beppe Grilla, které získalo 25% hlasů. Stejně tak středová koalice premiéra Maria Montiho S Montim pro Itálii dostala přes 10%. Středolevice volby do Poslanecké sněmovny i do Senátu tedy vyhrála i s poměrně malým ziskem kolem třiceti procent. Ve sněmovně obsadila díky bonusu pro vítěze velkou většinu 345 křesel, v Senátu ale dostala pouze 123 mandátů, což ani s předpokládanou podporou Montiho koalice na většinu nestačilo.[16] Bersani proto musel vyjednat dohodu buď s M5S, nebo s Lidem svobody Silvia Berlusconiho.[17]

Antisystémové Hnutí pěti hvězd spojení se zavedenými politickými stranami odmítlo, jedinou alternativou proto byl Berlusconi.[17] Po komplikovaných jednáních vznikla kompromisní vláda, do jejíhož čela se postavil demokrat Enrico Letta a v níž měl Lid svobody pět zástupců.[18]

Složení koalice pro volby 2013

StranaIdeologieLídrVýsledek
Demokratická stranaSociální demokraciePier Luigi Bersani
297/630
Levice ekologie svobodaDemokratický socialismusNichi Vendola
37/630
Demokratický středCentrismusBruno Tabacci
6/630
Jihotyrolská lidová stranaRegionalismusLuis Durnwalder
5/630

Středolevicové vlády (2013-2018)

Matteo Renzi

Berlusconi novou vládu torpédoval požadavky a dokonce i pokusy o vyslovení nedůvěry, až nakonec podporu kabinetu definitivně vypověděl. Od Lidu svobody se ale odtrhli jeho ministři vedení dosavadním Berlusconiho protégé Angelinem Alfanem a založili vlastní stranu Nová středopravice (NCD). NCD ve vládní koalici zůstala, ta tak přestala být závislá na Berlusconim.[19][20]

Lettu ale ostře kritizoval Renzi, který se mezitím stal šéfem Demokratické strany, zejména za pomalé tempo ekonomických reforem. V únoru 2014 vyzvalo širší vedení demokratů Lettu k rezignaci. Ten tak učinil a ve funkci premiéra jej nahradil Renzi.[21]

Renziho vláda byla z hlediska hospodářských ukazatelů poměrně úspěšná; nezaměstnanost mírně klesala, ekonomika pomalu rostla a dařilo se řešit problém státního dluhu i migrace. Vládní reformy ale nebyly populární a vaz kabinetu zlomilo referendum o změně volebního systému na konci roku 2016.[1] Jej Renzi spojil se svou budoucností v čele vlády a prohrál; proto podal demisi, v čele strany ale zůstal.[22]

Do funkce předsedy vlády nastoupil Paolo Gentiloni, kde zůstal až do parlamentních voleb v březnu 2018.[23]

Na začátku roku 2017 se Renzi dostával pod tlak levicového křídla Demokratické strany, které mu vyčítalo příklon k politickému středu.[24] V únoru se Renziho levicoví kritici od Středolevicové koalice odtrhli a vytvořili stranu Článek jedna. Patřili mezi ně i někdejší lídři koalice jako Massimo D'Alema nebo Pier Luigi Bersani.[25]

Porážka ve volbách 2018

Do parlamentních voleb 2018 koalici vedl Matteo Renzi. Tentokrát postrádala název, byla zkrátka Středolevicovou koalicí. Zahrnovala Demokratickou stranu, liberální uskupení Více Evropy, Jihotyrolskou lidovou stranu a dvě malé středolevé kandidátky.[1] Radikální levice z Článku jedna kandidovala mimo středolevici v uskupení Svobodní a rovní.[25]

V hlasování středolevice zažila velkou porážku, když navzdory předvolebním průzkumům získala jen necelých 23% hlasů. Renzi rezignoval z čela demokratů a vládu sestavilo populistické Hnutí pěti hvězd s pravicově protestní Ligou.[26]

Složení koalice pro volby 2018

StranaIdeologieLídrVýsledek
Demokratická stranaSociální demokracieMatteo Renzi
112/630
Jihotyrolská lidová stranaRegionalismusPhilipp Achammer
4/630
Více Evropy (RI-FE-CD)LiberalismusEmma Bonino
3/630
Lidová občanská kandidátkaKřesťanská demokracieBeatrice Lorenzin
2/630
Spolu (FdV-PSI)ProgresivismusGiulio Santagata
1/630

2018-2022

Koalice M5S a Ligy se ale na konci léta 2019 rozpadla. Následně byla překvapivě vytvořena vláda, ve které se sešli zástupci Hnutí pěti hvězd a Demokratické strany.[27] Za strůjce tohoto paktu byl považován Matteo Renzi.[28]

V roce 2019 se do Středolevicové koalice také vrátili původní levicoví odpadlíci ze strany Článek jedna. Zároveň byla aliance obohacena o dvě uskupení, která se odtrhla od Demokratické strany; jedná se o Živou Itálii Mattea Renziho a Akci Carla Calendy.[28][29]

Renziho strana v lednu 2021 zapříčinila rozpad koalice; následně byla vytvořena vláda národní jednoty pod vedením Maria Draghiho, kde se sešly všechny relevantní italské politické strany kromě postfašistických Bratrů Itálie. V ní měl levý střed pět ministrů.[30]

Na úrovni regionů se také začalo se středolevicí spojovat Hnutí pěti hvězd /M5S/ (roku 2019 v Umbrii,[31] 2020 v Ligurii[32] a naposledy v září 2021 v Kalábrii[33]). Na vládní a parlamentní úrovni se též rozvíjela spolupráce mezi M5S a Demokratickou stranou; po zvolení Giuseppa Conteho lídrem hnutí se zvýšily šance na další utužení vztahu.[34] Nicméně poté, co Hnutí pěti hvězd v červenci 2022 způsobilo pád vlády Maria Draghiho, lídr PD Enrico Letta spolupráci s ním vyloučil.[35]

Vedle možné koalice PD a M5S se ale také spekululovalo o vytvoření liberální aliance, zejména ze stran levého středu, kterým nebylo spojení s Hnutím pěti hvězd blízké. Jedná se o Akci, Živou Itálii či Více Evropy, eventuálně i se středopravou stranou Forza Italia.[36]

Od voleb 2022

Složení koalice pro volby 2022

StranaIdeologieLídrParlament
Demokratická a progresivní Itálie (PDArt.1PSIDemoS)Sociální demokracieEnrico Letta
69/400
Aliance Zelení a Levice (EVSI)EkosocialismusNicola Fratoianni & Angelo Bonelli
11/400
Více Evropy (RIFE)LiberalismusEmma Bonino
2/400
Občanský závazek (IpFCD)CentrismusLuigi Di Maio
1/400

Volební výsledky

Poslanecká sněmovna

VolbyHlasyMandátyPozicePostavení
Abs.%Abs.±
199616 355 98543.6
323/630
1101.Vláda
200116 209 94443.5
247/630
762.Opozice
200619 036 98649.8
348/630
1011.Vláda
200813 689 20237.5
239/630
1092.Opozice
201310 047 60329.5
345/630
1061.Vláda
20187 506 72322.9
122/630
2233.Vláda[p 2]
20227 337 97526.1
85/400
2.Opozice

Senát republiky

VolbyHlasyMandátyPozice
Abs.%Abs.±
199614 548 00644.6
167/315
441.
200113 282 49539.2
128/315
392.
200617 118 36449.2
158/315
301.
200812 457 18238.7
130/315
282.
20139 686 68331.6
127/315
31.
20186 947 19923.0
58/315
693.
20227 161 68825.4
44/200
2.

Regionální parlamenty

RegionRokHlasy%Mandáty±
Údolí Aosty202010 106 (3.)15.5
7/35
7
Piedmont20191 027 886 (2.)33.3
13/51
20
Lombardie20181 414 674 (2.)29.1
19/80
3
Jižní Tyrolsko201873 51225.9
10/35
5
Trentino201863 350 (2.)24.8
8/35
15
Veneto2020337 454 (2.)16.4
9/51
3
Furlansko-Julské Benátsko2018110 217 (2.)26.1
13/49
14
Emilia-Romagna20201 040 482 (1.)48.1
29/50
3
Ligurie2020242 652 (2.)38.7
12/31
2
Toskánsko2020764 123 (1.)47.1
25/41
0
Marche2020227 183 (2.)36.5
9/31
10
Umbrie2019153 784 (2.)36.8
8/21
7
Lazio2018867 393 (2.)34.2
24/50
4
Abruzzo2019183 630 (2.)30.6
6/31
13
Molise201827 314 (3.)18.8
2/21
11
Kampánie20201 616 540 (1.)68.6
33/51
2
Apulie2020759 732 (1.)45.3
28/51
2
Basilicata201996 000 (2.)33.2
5/21
8
Kalábrie2021208 980 (2.)27.4
8/30
2
Sicílie2017488 939 (3.)25.4
13/70
26
Sardinie2019214 660 (2.)30.1
18/60
18

Seznam lídrů

Odkazy

Poznámky

  1. Jako lídryně nejsilnějšího uskupení, Demokratické strany.
  2. Středolevicová koalice byla bezprostředně po volbách v opozici. Roku 2019 se ale stala součástí druhé vlády Giuseppa Conteho.

Reference

  1. a b c d KUČÍK, Vít. Většinová vláda v Itálii zřejmě nevznikne. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2018-04-02 [cit. 2021-07-07]. Dostupné online. 
  2. Politico Polls – Italian polls, trends and election news. Politico [online]. [cit. 2021-08-08]. Dostupné online. (v angličtině) 
  3. Romano Prodi, muž kompromisu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2007-01-22 [cit. 2021-08-01]. Dostupné online. 
  4. Stranický guláš dvou soupeřících bloků. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2006-04-05 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online. 
  5. KLEKNER, Radim. Unione: křesťanští demokraté i marxisté. iHNed.cz [online]. Economia, 2006-04-06 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online. 
  6. Italský soud potvrdil vítězství Prodiho. iHNed.cz [online]. Economia, 2006-04-19 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online. 
  7. Italská vláda: Levicovější,než se čekalo. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2006-05-17 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online. 
  8. Padla italská vláda, hledá se nová. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2007-02-22 [cit. 2021-08-03]. Dostupné online. 
  9. Prodi se vrací. Získal důvěru, o hlas. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2007-02-28 [cit. 2021-08-03]. Dostupné online. 
  10. KAŠPAR, Josef. Prodi chystá Demokratickou stranu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2007-04-23 [cit. 2021-08-04]. Dostupné online. 
  11. MIKULKA, Milan. Prodi podal demisi, nedostal důvěru. iHNed.cz [online]. Economia, 2008-01-24 [cit. 2021-08-04]. Dostupné online. 
  12. a b Itálii čeká starý návrat, nebo nový začátek. Český rozhlas Plus [online]. Český rozhlas, 2008-04-09 [cit. 2021-08-06]. Dostupné online. 
  13. KROPÁČEK, Jiří; MÁLKOVÁ, Lenka. Berlusconi se znovu vrací dobýt Řím, slibuje reformy. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2008-04-15 [cit. 2021-08-06]. Dostupné online. 
  14. Nový italský premiér obhájil svou vládu. Jeho dalším cílem je ušetřit 25 milionů eur. iHNed.cz [online]. Economia, 2011-11-18 [cit. 2021-08-06]. Dostupné online. 
  15. Early results indicate run-off vote for Italy's leftists. France 24 [online]. 2012-11-26 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. 
  16. V Itálii musí vláda dostat důvěru v obou komorách parlamentu.
  17. a b Italské volby skončily patem. Koalice v čele s Bersanim nebude mít v senátu většinu. iHNed.cz [online]. Economia, 2013-02-26 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. 
  18. Italská vláda premiéra Letty skládala přísahu. U sídla kabinetu zazněly výstřely. iHNed.cz [online]. Economia, 2013-04-28 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. 
  19. ČERNÝ, Adam. Opuštěný Silvio Berlusconi obnovuje Forzu Italia. iHNed.cz [online]. Economia, 2013-11-18 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. 
  20. KAŠPAR, Josef. Angelino Alfano: Berlusconiho jestřábi chtěli pád vlády. A to si teď Itálie nemůže dovolit. iHNed.cz [online]. Economia, 2013-11-19 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. 
  21. Renzi míří do křesla premiéra. Prezident jej pověřil sestavením vlády. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2014-02-17 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. 
  22. HOUSKA, Ondřej. Itálie na pokraji politické i finanční krize: premiér Renzi po prohraném referendu o ústavě končí. iHNed.cz [online]. Economia, 2016-12-05 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. 
  23. Nový italský premiér sestavil vládu. Finance dál vede Padoan, má to uklidnit trhy. iHNed.cz [online]. Economia, 2016-12-12 [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. 
  24. HOUSKA, Ondřej. Renzi odstoupil z čela italské Demokratické strany. Té nyní hrozí rozpad, což může posílit šance populistů. iHNed.cz [online]. Economia, 2017-02-21 [cit. 2021-08-08]. Dostupné online. 
  25. a b ZAMPONI, Lorenzo. Italy’s Depressing Stalemate. Jacobin [online]. 2018-03-15 [cit. 2021-08-08]. Dostupné online. 
  26. V Itálii složila přísahu Conteho vláda populistů, chce snížit daně a zvýšit sociální výdaje. EU se obává odklonu od úsporných opatření. iHNed.cz [online]. 2018-06-01 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. 
  27. Italský premiér Conte dokázal sestavit novou koaliční vládu Hnutí pěti hvězd a Demokratické strany. iHNed.cz [online]. Economia, 2019-09-04 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. 
  28. a b Demokraty v Itálii štěpí Renziho nová strana. Její vznik je i na divoké poměry tamní politiky výjimečný. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2019-09-22 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. 
  29. SAGERSON, Andrew. Who is Carlo Calenda. Wanted in Rome [online]. 2021-05-26 [cit. 2021-07-12]. Dostupné online. (v angličtině) 
  30. Itálie má nového premiéra. Kabinet bývalého šéfa Evropské centrální banky Draghiho podporuje široká koalice. iHNed.cz [online]. Economia, 2021-02-13 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. 
  31. Elezioni regionali 2019 UMBRIA. Ministero dell'Interno [online]. 2019-10-27 [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. (v italštině) 
  32. Elezioni regionali 2020 LIGURIA. Ministero dell'Interno [online]. 2020-09-20 [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. (v italštině) 
  33. CIPOLLA, Alessandro. Elezioni regionali Calabria 2021: data, candidati e sondaggi. Money.it [online]. 2021-09-06 [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. (v italštině) [nedostupný zdroj]
  34. MARCHETTI, Silvia. Is Giuseppe Conte the last gasp for Italy's 5 Star Movement?. EUobserver [online]. 2021-05-03 [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. (v angličtině) 
  35. Pd e alleanze, Letta apre a tutti (da Renzi a Brunetta): fuori solo il M5s. Ma arrivano i primi veti, Calenda: “Noi no con Di Maio”. Il Fatto Quotidiano [online]. 2022-07-24 [cit. 2022-07-24]. Dostupné online. (italsky) 
  36. PAOLO, Michele. What's to come after Italy's local elections?. Italics Magazine [online]. 2021-10-13 [cit. 2021-10-24]. Dostupné online. (v angličtině) 

Média použitá na této stránce

Romano Prodi 1996.jpg
Romano Prodi in 1996