Středověká filozofie

Platón, Seneca a Aristotelés (Anglický rukopis, kolem 1330)

Středověká filozofie označuje tisícileté období teoretického pojmového myšlení ve střední a západní Evropě a Středomoří zhruba od pádu Římské říše (476) do začátku renesance (kolem 1470). S výjimkou několika málo myslitelů byla filozofie tohoto období v těsném spojení s křesťanskou teologií a původně pro ni byla pomocnou disciplínou. Jakkoli samozřejmě navazuje na starověkou filozofii řeckou i latinskou, hlavně platónskou a novoplatónskou, zpočátku se k ní stavěla spíše kriticky. Velkým podnětem pro rozvoj filozofie ve vrcholném středověku byla inspirace arabskou, zejména aristotelskou filozofií (aristotelismus). V diskusi s arabskými i židovskými mysliteli vznikla ve 13. století scholastika, velká syntéza křesťanské teologie, aristotelismu a novoplatonismu, hlavně pro potřebu univerzit. Ve 14. století se scholastika rozdělila na několik proudů a zejména její nominalistická větev se od teologie osamostatňuje a připravuje nástup humanismu a věd.

Členění

Pojem „středověk“ vznikl v renesanci jako pohrdavé označení pro „temné“ období mezi antikou a renesancí samou. Toto označení snad může platit pro období 6. až 8. století, kdy se Evropa vyrovnávala se vpády nových kmenů a snažila se jen zachraňovat zbytky antické kultury. Od 8. století však začíná v umění, v písemnictví i v myšlení tzv. „karolinská renesance“ s počátky nové vzdělanosti a školství; od konce 11. století začíná období vrcholné scholastiky, která znamenala skutečný rozkvět teologické filozofie; od 13. století se setkáváme též s počátky věd. Od 14. století se sice vzdělanost dále rozvíjí, zároveň se však objevují i jasné známky rozpadu „středověkého“ světa, které připravují novou epochu individuální emancipace a filozofického humanismu.

Rané období

Podrobnější informace naleznete v článku Patristika.

Poslední velká postava latinské patristiky, svatý Augustin (354-430), se často řadí ke středověku, protože na něj měl velký a trvalý vliv. Tři století po jeho smrti však znamenají v západní Evropě období politického rozpadu a chaosu, kdy se jen na několika místech – většinou v klášterech - ještě pěstuje latinská vzdělanost, opisují knihy a učí. Svatý Benedikt (483–543) do filozofie jistě nepatří, a přece se o její pokračování významně zasloužil. Ovšem i mezi Germány působil už ve 4. století biskup Wulfila (311–383), který ve vyhnanství v severním Bulharsku pro ně vytvořil písmo a přeložil značnou část Bible. Ojedinělé postavy jako „poslední Říman“ Boëthius (490–525), Řehoř z Tours (539–594) nebo Isidor ze Sevilly (580–636) spíše shromažďují trosky antické moudrosti a udržují tak zvyk uvažovat, psát a číst.

Ukázka karolinského písma (Bavorský rukopis, kolem 830)

Obrat začíná, až když se potomci někdejších „barbarských“ vladařů pevně usadili a s vědomím své nevzdělanosti se začali starat o obnovu latinské kultury. Nejpozději roku 785 zahájil Karel Veliký (748–814) ve své říši zásadní reformu církve, a to s důrazem na vzdělanost. Všem biskupům a klášterům nařídil, že mají zřizovat školy, a vybral skupinu učenců pod vedením Alkuina z Yorku (735–804) a pak jeho žáků Hrabana Maura a Einharda, která nejen zřídila vzorovou školu v Cáchách, ale připravila pro ni texty a dokonce i nový typ písma, karolinskou minuskuli. Karlovy reformy se prosazovaly pomalu, nicméně pomohly vytvořit v západní Evropě provázanou síť středisek vzdělanosti, která se pak stala i nositelkou dalšího myšlenkového vývoje.

Vrcholnou postavou arabské filozofie byl v této době perský lékař a filozof Avicenna (Ibn Sína, 980–1037), jehož komentáře k Aristotelovi pak měly velký vliv i na Západě. Arabština byla v jisté době jazykem vzdělanců zejména ve Španělsku, nicméně obsahem patří Avicenna i jeho velcí pokračovatelé (Averroes) do souvislosti „západní“ filozofie a antického dědictví.

Scholastika

Podrobnější informace naleznete v článku Scholastika.
Filozofové vrcholného a pozdního středověku (chronologický přehled)

V polovině 11. století se na Západě rozvíjí reformní hnutí za vymanění církve z politického vlivu vladařů, původně vzešlé hlavně z francouzského opatství Cluny. Jeho součástí bylo oživení zájmu o římské právo, o něž se nové pojetí církevní organizace opíralo. Ke studiu práva vznikly první univerzity, na nichž se ale brzy začaly učit i teologické disciplíny a filozofie. Protože se pěstovala a učila na školách, nazývá se školská filozofie čili scholastika.

Metodou scholastiky byla pozorná, kritická četba a komentování křesťanských, antických a později i islámských a židovských autorit a racionální diskuse, jež měla řešit rozpory mezi nimi. Svrchovanou autoritou byla sice Bible, nicméně už jedno z prvních velkých scholastických děl, „Ano a ne“ (Sic et non) Pierre Abélarda je sbírka dvojic biblických výroků, které si – aspoň na první pohled – protiřečí. Summy Tomáše Akvinského, který tuto metodu dovedl k dokonalosti, se skládají z otázek a každá má stejnou strukturu:

  • „zdá se“ – výchozí předpoklad nebo mínění;
  • „neboť“ – argumenty pro toto mínění;
  • „ale proti tomu“ – argumenty proti;
  • „odpověď“ – řešení sporu, obvykle přesnějším rozlišením pojmů;
  • „k jednotlivým argumentům“ – protože výchozí mínění se vždy ukáže jako mylné, je třeba rozebrat argumenty, o něž se opíralo.

Velkými tématy byly otázky

  • teologické: například co je teologie, zda jest Bůh, zda ho lze poznat, co o něm lze vědět, co je církev a jaké má úkoly, co jsou ctnosti a neřesti atd. (Anselm z Canterbury),
  • metafysické: co znamená být, co je skutečné, jak vzniká poznání (Pierre Abélard),
  • společenské: například o povaze moci a práva, o oprávnění panovníka (Jan ze Salisbury)
  • a od 13. století (Robert Grosseteste, Roger Bacon, Albert Veliký) často i vědecké: například co je příčina, co je pohyb, světlo, čas atd.

Od počátku scholastiky se řešil "spor o univerzálie", například otázka, zda „skutečný“ je člověk, anebo jen jednotliví lidé (viz realismus a nominalismus). Tato zdánlivě odtažitá otázka nabývala na významu ve sporu mezi církví a panovníky, kdo je komu podřízen a v jakém ohledu, která vystupuje do popředí zejména od 14. století. U nás pak podstatně ovlivnila husitství a českou reformaci.

Pozdní středověk

Lom světla na skleněné kouli s vodou (Rukopis R. Grosseteste, konec 13. stol.)

Myšlení pozdního středověku ovlivnila krize papežství i císařství, nástup národních států, sociální otřesy a rostoucí individualismus zejména městského obyvatelstva. Místo univerzálních témat a diskusí nastupují jednotliví myslitelé s vlastními koncepty a školami, témat rychle přibývá a začíná specializace. Proto je myšlení pozdního středověku tak obtížné shrnout.

Ze společenských napětí, krizí a zvratů vzniká i obava z budoucnosti, která vede k odvratu od světa, k apokalyptice a mystice (Mistr Eckhart a další). V souvislosti s tím vznikají náboženská hnutí, která pochybují o významu vzdělanosti vůbec, nebo ji přímo odmítají a hlásají návrat k jednoduchému životu a víře prvních křesťanů.

Od 14. století se filozofové snaží vymanit se ze služebné role vůči teologii a brát větší zřetel i na vlastní zkušenost. William Ockham a Jean Buridan se zabývají logikou, jiní astronomií, fyzikou i studiem živočichů. V myšlení pozdního středověku lze najít kořeny většiny velkých společenských a duchovních hnutí novověku – od neokázalé vnitřní zbožnosti přes myšlenky o lidské svobodě a svrchovanosti (Dante Alighieri), utopické myšlení o možném uspořádání společnosti, až po empirismus a vědy (Roger Bacon, Mikuláš Kusánský).

Podstatnou změnu poměrů přinesl také vynález knihtisku (Johannes Gutenberg 1452), který podpořil šíření psaných textů a tím ovšem zároveň přispěl k úpadku scholastických diskusí a disputací. Vzdělanost se tak bude nadále získávat hlavně četbou a myšlenky se budou šířit především v písemné podobě, což se týká také a především filozofie. Psaný text se dá snadno překládat, takže v knižní produkci postupně převládnou národní jazyky nad univerzální latinou.

Odkazy

Literatura

  • McGreal, I. P., Velké postavy západního myšlení. Praha: Prostor 1999
  • de Libera, A., Středověká filosofie. Praha: Oikúmené 2001
  • Rádl, E., Dějiny filosofie I. Olomouc: Votobia 1998
  • Sokol, J. (vyd.), Mistr Eckhart a středověká mystika. Praha: Vyšehrad 2004

Reference


Související články

Externí odkazy

(anglicky)
(německy)
(česky)

Média použitá na této stránce

Muspilli.jpg

english: Page of the Muspilli manuscript from the 9th century. Old bavarian poem added on the bottom about 870 to the latin text from about 830 above. Today stored in Munich, Bavarian State Librarey (Bayerische Staatsbibliothek) signiture Clm. 14098, f. 119v und 120r
castellano: una pagina del manuscrito Muspilli del siglo IX. Poema en bávaro antiguo que era escrito alrededor del año 870 abajo de un texto latin del año 830. Arquivado hoy en la bilbioteca del Estado libre de Baviera (Bayerische Staatsbibliothek) en Munich, signatura Clm. 14098, f. 119v und 120r
boarisch: Saitn fum Muspilli Manuskript ausn 9tn Joahundat. Åid-Boarischs Gedicht wås ungefea um 870 auf da untan Saitn fu am latainischn Dext ausn Joa 830 dazua gschrim woan is. Ligt haid in da Boarischn Schdådsbibliodek (Bayerische Staatsbibliothek) in Minga unta da Signatua Clm. 14098, f. 119v und 120r

deutsch: Seite des Muspilli-Manuskriptes aus dem 9. Jahrhundert. Ein alt-bayerisches Gedicht wurde um 870 unterhalb des lateinischen Textes aus dem Jahre 830 hinzugefügt. Heute wird es in der Bayerischen Staatsbibliothek in München aufbewahrt, unter der Signatur Clm. 14098, f. 119v und 120r
Plato Seneca Aristotle medieval.jpg
Plato, Seneca, and Aristotle in an illustration from a medieval manuscript that included various philosophical texts.
From: Devotional and Philosophical Writings, MS Hunter 231 (U.3.4), page 276
Stredovek.JPG
Autor: Jan Sokol, Licence: CC BY-SA 3.0
Chronology of Medieval philosophy.)