Staří Sasové

Staré Sasko Altsachsen ←  6. století–804  →
geografie Pozdější Saské vévodství okolo roku 1000 se rozkládalo v oblasti původní saské domoviny
hlavní město:	Marklo (místo sněmování)
obyvatelstvo
národnostní složení:	germánští Sasové
jazyky:	starosasština
náboženství:	starogermánské (pohanské)
státní útvar
státní zřízení:	kmenové území, později kmenová konfederace s ranou monarchií
vznik:	6. století – zformování a historicky doložený první vojvoda Hadugato
zánik:	804 – konec saských válek
státní útvary a území
předcházející: Ingvaeoni následující: Saské vévodství

Staří Sasové je historické označení několika kmenů germánských Sasů, kteří obývali Staré Sasko (německy Altsachsen), tedy původní saskou domovinu poté, kdy se část Sasů společně s Angly a Juty přesunula přes moře do Anglie. Současně se historický pojem váže k tomuto raně středověkému období pevninských Sasů, tak i k saskému kmenovému svazu před vznikem kmenového vévodství v roce 804, křesťanskou konverzí pevninských Sasů a jejich začleněním do Franské říše.

Staré Sasko se rozprostíralo na severozápadních území dnešního Německa v oblastech spolkových zemí Dolního Saska, Vestfálska a Saska-Anhaltska. V raném středověku bylo toto území obýváno různými kmeny Sasů, volně sdružených v kmenovém svazu, ovšem s náznaky vývoje k užšímu spojení do podoby kmenového vévodství.

Geografie

Od konce 6. století bylo Sasko rozděleno na 3 hlavní oblasti:

• Západní Sasko – Westfalen (latinsky Saxonia occidentales) na západě (viz Vestfálsko)
• Východní Sasko – Ostfalen (Ostfálsko, od Osterleute, lat. Saxonia orientales) na východě.
• Engern (Angarier, Angrarier) ve střední části.
• V následujícím století se ještě na severu v Holštýnsku vyčlenila Nordalbingie (Nordalbinger, od Nordleute).

Historie

Období od 8. století do 9. století

Sasové podobně jako ostatní germánské kmeny sousedící s Franskou říší museli již od poloviny 8. století čelit její expanzi. Již za Pipina Krátkého (751–768) platili Franské říši vysoký tribut, aby si vykoupili mír. O christianizaci Sasů všemi prostředky usiloval franský panovník Karel Veliký (768–814). Šíření křesťanství na pohanská území bylo v podání Franků nerozlučně spojeno s šířením franské politické nadvlády. V období 772–799 podnikají Frankové Karla Velikého téměř každoroční válečné nájezdy do pohanského Saska, aby si Sasy politicky podrobili a aby mezi nimi vymýtili jejich pohanskou víru, která byla duchovním tmelem saského odboje – válka probíhala nelítostně, například u Verdenu nechal roku 782 Karel popravit 4500 Sasů, kteří se bránili christianizaci. Sasko se Frankům podařilo christianizovat až poté, co byla zbořena významná saská svatyně Irminsul a nastoleny tresty smrti za jakýkoliv projev pohanství (dle Capitulatio de partibus Saxoniae).^[1] Po těchto porážkách bylo území Sasů spojeno s Franskou říší a i následná povstání trestána s exemplární krutostí. Na severu a východě (na řece Labi) pak Karel vytvořil řadu obranných marek proti Dánům a Slovanům.

Po smlouvě z Verdunu (843) připadlo téměř celé Sasko Východofranské říši. V polovině 9. století vzniklo v Sasku silné kmenové vévodství, jehož prvním známým vévodou byl Luidolf.

Odkazy

Související články

• Seznam saských panovníků
• Irminsul
• Widukind
• Saské války

Reference