Stanislav Vodička

Stanislav Vodička
Narození15. října 1910 nebo 15. března 1910
Rožďalovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí26. listopadu 1982 (ve věku 72 let)
Velké Meziříčí
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníspisovatel, básník, umělecký knihař a prozaik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Stanislav Vodička (15. října 1910 Rožďalovice[1]26. listopadu 1982 Velké Meziříčí) byl český umělecký knihvazač a spisovatel.

Životopis

Narodil se 15. března 1910 v Rožďalovicích na Nymbursku v chudé rodině. Začal se učit na krejčího, ale po 2 týdnech z učení odešel. Potom se díky šťastné náhodě dostal ke knihaři Janu Rajmanovi, kde se vyučil uměleckým knihařem.[1] Spolu s ním se u Rajmana vyučil také Josef Studený ze Skřinářova, který byl synovcem básníka Jakuba Demla. Tak v knihařské dílně Jana Rajmana v Rožďalovicích poznal Stanislav Vodička Jakuba Demla asi roku 1928. Po vyučení se Vodička přestěhoval na nějaký čas do Prahy, kde pracoval u knihaře Ludvíka Bradáče. Po vojenské službě se pak vrátil do Rožďalovic.

V roce 1934 odkoupil za 10 000 Kč od výše zmíněného J. Studeného knihařskou dílnu v Tasově. Dílna byla v domě č. p. 27, který patřil poštmistrovi Antonínu Demlovi, bratru básníka Jakuba Demla. V městečku Tasově na Českomoravské vrchovině žil S. Vodička téměř 20 let. Začátky v dílně bez zákazníků byly těžké. Jak říkal, vázal od bohatě zdobených a zlacených knih až po knihy, které rozžvýkala kráva. Vázal knihy mimo jiné také pro Nakladatelství Marie Rozy Junové, která vydávala díla Jakuba Demla nebo pro Dominikánské nakladatelství v Olomouci. Některé Demlovy knihy také koloroval. Ve Vodičkově knihařské dílně se často scházel Jakub Deml se svými přáteli a za krátko i knihař patřil mezi ně. O tomto přátelství i tehdejší době podal později svědectví v knize „Básník Jakub Deml v Tasově“. V roce 1948 svědčil u soudu ve prospěch Jakuba Demla, který byl neprávem obviněn z kolaborace s fašisty. Ve prospěch J. Demla svědčil také básník Vítězslav Nezval.

V dubnu 1937 se S. Vodička oženil. Bydlel u Tasova na samotě zvané Papírna, v domě, kde se dříve ručně vyráběl papír. V tomto domě kdysi nějaký čas bydlel svůdce a vrah žen Hugo Schenck. Za války byla nouze o materiál a tak si vydělával a bylinami barvil zvířecí kůže sám. Po válce roku 1946 přemístil dílnu do tasovského lihovaru.

Protože mu byla předepsána vysoká daň, přeceněn a zdaněn materiál a objednané suroviny byly se zpětnou platností zdaněny sazbou 600 %, zavřel dílnu a k 1. prosince 1951 odešel dělat knihaře do Kablovky ve Velkém Meziříčí.[1] V letech 1952 až 1962 působil jako lidový vypravěč souboru Vysočina.[1] V roce 1961 se pak z Tasova do Vel. Meziříčí i přestěhoval.

Stanislav Vodička zemřel 26. listopadu 1982 ve Velkém Meziříčí.

Dílo

V letech 1954–1960 vedl S. Vodička národopisný soubor Vysočina a zároveň v něm vystupoval jako lidový vypravěč. Později také uspořádal v Brně výstavu knižní vazby, kterou uváděl Jaromír Tomeček.

V sedmdesátých letech 20. století prováděl též knihvazačské práce pro samizdatovou edici Rukopisy VBF, která byla založena Bedřichem Fučíkem a Vladimírem Binarem původně za účelem vydávání díla Jakuba Demla.

Stanislav Vodička žil uprostřed přírody, v blízkosti řeky Oslavy, v odlehlém lesním koutě, kterým denně chodil do své dílny. Byl výborným pozorovatelem a své postřehy z proměn přírody či zajímavá setkání s živočichy, ale také s osobitými lidmi si zapisoval na kartičky z tuhého papíru. A postupně své mnohaleté poznámky a pozorování přetvořil v povídky a přírodní básně v próze.

V 70. letech dvacátého století uspořádal některé své rukopisy a vznikla jeho kniha s názvem „Tam, kde usínají motýlové“, která vyšla v roce 1979.

Od roku 1978 pracoval na druhé knize povídek, která vyšla v roce 1983 pod názvem „Planina ticha“. (Tato kniha získala cenu nakladatelství Vyšehrad za nejlepší prózu. Ilustrace Mirko Hanák.)

V roce 1984 vyšla posmrtně kniha S. Vodičky pod názvem „Na vzdušné pěšince“. Šlo o výběr povídek z prvních předešlých knih rozšířený o povídky z pozůstalosti.

V roce 1980 obdržel Cenu Vyšehradu za původní prózu, roku 1982 získal Čestné uznání za vazbu v trienále v Brně.[1]

Bibliografie

  • Bezpečí domova (vlastním nákladem – Tasov, 1945).
  • Básník Jakub Deml v Tasově (vzpomínky, vydáno v samizdatové edici Rukopisy VBF – Praha, 1978).
  • Tam, kde usínají motýlové (Praha, nakladatelství Vyšehrad, 1978).
  • Umírající kolátora (soubor povídek, vydáno v samizdatové edici Rukopisy VBF – Praha, 1981).
  • Štědrovečerní vytrubování (vydáno pro přátele jako vánoční soukromý tisk – 1981).
  • Básník Jakub Deml v Tasově (samizdat, edice Expedice, Praha, 1983).
  • Planina ticha (naklad. Vyšehrad – Praha, 1983).
  • Na vzdušné pěšince (výbor z díla, nakl. Mladá fronta – Praha, 1984).
  • Jepičí okamžiky (naklad. Vyšehrad – Praha, 1990).
  • Básník Jakub Deml v Tasově (Velké Meziříčí, 1991).
  • Z dopisů Stanislava Vodičky (korespondence, soukromý tisk Petr Holman – Praha, 2000).
  • Básník Jakub Deml v Tasově (Torst, 2001).

V roce 1985 připravil pro pražskou Violu režisér Jiří Horák pásmo Vodičkových próz pod názvem „Na motýlí pěšince poezie“.

Odkazy

Reference

  1. a b c d e Regionální osobnosti. 1. vyd. Třebíč: Okresní knihovna, 1995. 68 s. ISBN 80-85062-01-1. S. 47–48. 

Literatura

  • Tam, kde usínají motýlové (doslov, V. Binar).
  • Básník Jakub Deml v Tasově (doslov, V. Binar).
  • Planina ticha (doslov, V. Binar).
  • Na vzdušné pěšince (doslov, V. Binar).

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“