Staré hlučínské kamenouhelné doly
Staré hlučínské kamenouhelné doly (Ältere Hultschiener Steinkohlengruben) byla skupina černouhelných dolů, které těžily štolovým způsobem uhelné sloje v návrší Landek v Petřkovicích a v návrší Ludgeřovického lesa.[1]
Historie
Vzniku prvních dolů vedly nálezy výchozů uhelných slojí v roce 1780 na Landeku v Petřkovicích, které byly objeveny slezským důlním měřičem a prospektorem Schulzem z Eislebenu. Dvě nalezené sloje byly později pojmenovány Juliana a Vilemína.
Majitel hlučínského panství v pruské části těšínského Slezska Johann Adam sv. p. Grutschreiber zahájil dolování na pozemcích okolo vrchu Landek roku 1782.[pozn. 1] Během krátké doby zde vybudoval prosperující podnik, který dodával uhlí do Pruska, na Opavsko a Krnovsko.[2] Tvořily je doly s názvem Staré nebo Starší hlučínské doly. Pojmenování bylo podle názvu Hlučínského panství, na kterém se nacházely. Dělily se na skupinu východní, střední a západní. K východní patřila důlní pole Juliana, Vilemína, Nový, Poustevník, Štolní a Terezie. Ke skupině střed patřila důlní pole dolů Dovrchní – sever a Dovrchní – jih. Ke skupině západní, která ležela mimo území Landeku, v návrší Ludgeřovického lesa.
Johann Adam sv. p. Grutschreiber těžil více než 17 let pouze na původních dvou dolech Juliana a Vilemína a teprve 26. května 1799 získal další propůjčky důlních měr na sloje Poustevník a Terezie.
Jeho syn Josef Adam sv. p. Grutschreiber, který převzal panství v roce 1802, rozšířil důlní pole o další propůjčky na slojích Dovrchní, Nový a Štolní, které získal 20. února 1803. V té době se těžilo celkem v 10 slojích.
Od roku 1803 probíhaly ve vlastnictví dolů časté změny. 25. ledna 1834 byly Grutschreiberovy doly odprodány olomouckému arcibiskupství (vlastníku Rudolfovy hutě).[pozn. 2]
8. listopadu 1839 došlo k dalšímu organizačnímu sloučení s dalšími doly v Kombinované hlučínské doly.[3]
Současný stav
Lokalizací důlních děl v terénu lze zjistit zřetelné pozůstatky, představované výraznými nálevkovitými propadlinami.
Těžba uhlí
Uložení slojí východní skupiny bylo strmé, u slojí střední skupiny bylo šikmé a obě vycházely na povrch na jižním svahu Landeku, sloj Dovrchní i na svahu severním. V Ludgeřovickém lese se jednalo o sloje ve strmém uložení. V každém důlním poli byla ražena hlavní (denní) štola, případně další vodorovné štoly nadštolového a i podštolového patra. Od poloviny 19. století se dobývalo směrným pilířováním, do té doby se kopalo bez systému dobývání, co šlo vydobýt, to se vydobylo. Dobývaly se petřkovické vrstvy ostravského souvrství. V oblasti Starých hlučínských dolů bylo dokumentováno celkem 10 provozovaných dolů s 12 hlavními otvírkovými štolami a 25 důlních jam.[pozn. 3]
Údaje o dolu
| Název | Druh jámy | Založení | Délka štol v m | Hloubka dolu v m | Těžba | Vytěženo | Likvidace | Dobývací pole v ha | Poznámka |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Juliana | Denní, těžní | 1782 | 491 | 97 | 1782–1850 | [pozn. 4] | nedohledáno | 19 | Počet pater: 1 štolové s přímou návazností na hlubinné dobývání (Dolem Anselm/Ed. Urx) Všechny štoly v západní části, byly spolu propojeny v podzemí) |
| Vilemína | 1782 | 393 | |||||||
| Terezie | 1799 | 736 | |||||||
| Poustevník (Einsiedler) | 1799 | 728 | |||||||
| Štolní | 1803 | 734 | |||||||
| Nová (Neue) | 1803 | 150 | |||||||
| Nadějná (Hoffnungs) | 1803 | 137 | |||||||
| Dovrchní (Schwebende) | po r. 1803 | 265 | |||||||
| Bohatá (Reiche) | 1806 | 253 |
Odkazy
Poznámky
- ↑ V roce 1782 získal propůjčku 40 důlních měr (pruských).
- ↑ Olomoucké arcibiskupství v letech 1829–1834 soustředilo ve svém držení tzv. staré a nové doly na Hlučínsku, čímž vznikly tzv. hlučínské konsolidované doly.
- ↑ Těžilo se metodou mělkého dolování s uplatněním štolového způsobu otvírky v kopcovitém terénu.
- ↑ Roční těžbu můžeme odhadovat na 2 000 t, teprve na počátku 20. let 19. století došlo k pronikavému zvýšení těžby, odhaduje se roční těžba 150 až 636 tisíc tun uhlí.
Reference
- ↑ KOLEKTIV AUTORŮ. Uhelné hornictí v ostravsko-karvinském revíru. Ostrava: Anagram, 2003. S. 206.
- ↑ MILOŠ, Matěj; KLÁT, Jaroslav; ORBELÁŘOVÁ, Irena. Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru. Ostrava: [s.n.], 2009. ISBN 978-80-85034-52-3. S. 58.
- ↑ Od nálezu uhlí po utlum těžby na Ostravsku, část 2. Ostrava: [s.n.], 2002. S. 199,200.