Staroturečtina

Staroturečtina také Orchonská turečtina^[1] (Východní staroturečtina, Stará ujgurština) je nejstarší doložená forma turkičtiny, nalezená v Turkuckých a Ujgurských nápisech z doby mezi 7. - 13. stoletím.^[2] Jedná se o nejstarší doložený člen jihovýchodní (Ujgurské) turkické větve, který existuje v současné Čagatajštině: Ujgurském a Západojugurském jazyce.

Staroturečtina je doložena v mnoha písmových variantách (skriptech), včetně Orchonsko-Jenisejských runiformních skriptech, Staroujgurského písma (forma sogdijského písma), bráhmí a manichejského písma.

Zdroje

Zdroje staroturečtiny jsou rozděleny do tří skupin:

• 7. - 10. století: orchonské nápisy v Mongolsku a Jenisejské pánvi (orchonská turečtina, nebo skutečná staroturečtina).^[3]
• 9. - 13. století: ujgurské rukopisy ze Sin-ťiangu, (stará ujgurština), v různých skriptech včetně bráhmí, manichejském, syrském a ujgurském písmu.^[3]
• 11. století: karachánidské rukopisy, většinou psané v arabském písmu (karachánidská turečtina). Karachánidská sbírka obsahuje 6 500 básní, Qutaδγu bilig "moudrost, která přináší štěstí", což je arabsko-turkický slovník a "přehled turkických dialektů" od Mahmúda Kašgarského. Tato větev je někdy nazývána jako středoturečtina.

Srovnání s dnešními turkickými jazyky

Tabulka ukazuje výrazy čísel od 1 do 10 v 6 dnešních turkických jazycích v latinkovém přepisu.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Old Turkic language na anglické Wikipedii, Alttürkische Sprache na německé Wikipedii a Język staroturecki na polské Wikipedii.