Starověká řecká keramika

Starověká řecká keramika, hrnčířské výrobky řeckých obcí mezi 7. a 3. stoletím př. n. l., má významné místo nejen v dějinách keramiky, ale i výtvarného umění vůbec. V té době dosáhlo hrnčířské umění v Atice i v jiných částech Řecka a v jejich koloniích velmi vysoké úrovně, technické i umělecké. Vyrábělo se v manufakturách v poměrně velkém množství a vyváželo do celého Středomoří. Zároveň zde vznikala významná umělecká díla, někdy i podepsaná slavnými umělci.

Sbírky starověké řecké keramiky lze najít ve velkých muzeích a galeriích v Evropě, v USA, v Japonsku i jinde. V České republice má významnou sbírku starověké keramiky Národní galerie v paláci Kinských v Praze.

Výroba

Hrnčířská výroba pálených nádob z hlíny je jedna z nejstarších technik a užívá se nejméně 12 tisíc let v Číně, v Japonsku i na Blízkém Východě, odkud se do Řecka také dovážela. Vykopaná jemná jílovitá hlína se nejprve plaví, aby se zbavila kaménků a nečistot. Pak se tvarovala buď v ruce, později vinutím z dlouhého pásku a zhruba od poloviny 3. tisíciletí př. n. l. se tvarovala na kruhu. Části nádoby se mohly tvarovat odděleně a spojovat řídkou hlínou, kterou se hotová nádoba nakonec také potřela. Pálení vysušené nádoby probíhalo ve třech fázích: v první za přístupu vzduchu a při teplotě kolem 800 °C celá zčervenala. Ve druhé fázi se přívod vzduchu uzavřel a teplota zvýšila asi na 950 °C, čímž zčernala. Ve třetí fázi se opět otevřel přívod vzduchu, takže nenatřené plochy zčervenaly (černý magnetit opět oxidoval na červený hematit), kdežto natřené zůstaly černé.

Styly řecké keramiky

Ve výzdobě řecké keramiky se rozlišuje několik charakteristických stylů, které souvisejí i s technikou pálení a barvou střepu. Mínojská keramika vznikla ve 3. tisíciletí př. n. l. patrně na Krétě a vyvážela se také do Středomoří. Od 17. do 12. století př. n. l. sahá mykénská keramika, pozdější řecké velmi příbuzná.

Protogeometrický a geometrický styl

Protogeometrická (12.-10. stol. př. n. l.) a geometrická (9.-8. stol.) keramika začíná patrně v Atice, odkud se rozšířila po celém Řecku a okolí. Dekoraci tvoří hlavně geometrické útvary, zprvu hlavně kruhové a oblé, později také trojúhelníky, meandry a podobně. Nádoby geometrického stylu jsou často zcela pokryty dekorací, takže se někdy mluví o „horror vacui“, strachu z prázdna.

Orientalizující styl

Spolu s rozkvětem iónských kolonií v Malé Asii se v 8. a 7. století př. n. l. objevuje nejprve asi v Korintu a pak v Athénách nový bohatší a pestřejší styl. Prozrazuje východní vlivy a libuje si ve stylizovaných, ale dobře rozeznatelných podobách zvířat (lev) a mytologických gryfů, sfing atd.

Černofigurový styl

Nový styl, velmi charakteristický pro vrcholnou řeckou keramiku, vznikl v Korintu a dále se rozvinul v Athénách mezi 7. a 5. stoletím př. n. l., užíval se však ještě několik století později. Obrysy černých postav a obrazců byly do usušené nádoby nejprve vyryty a pak plošně vyplněny jemnější řídkou hlínou. Další dekorace se dělaly hlínou, která po vypálení byla červená a bílá a obvykle krycí. Na černofigurové keramice se vyskytují nápisy a vrcholná díla byla podepsána malířem.

Červenofigurový styl

Malování červenou minerální barvou na černém podkladě vzniklo patrně v Athénách koncem 6. stol. př. n. l. a užívalo se souběžně s černofigurovým stylem i s malbou na bílém pozadí. Dekorace se vyznačují jemností detailu i dokonalým rozvržením. V červenofigurovém stylu vznikla řada škol a známe jmenovitě řadu hrnčířů i malířů, někteří snad dělali obojí. Na některých nádobách z vrcholného období je patrný vliv soch v Parthenonu.

Malba na bílém pozadí

Na rozdíl od předchozích technik, kde se nádoby zdobily před vypálením, malba na bílém pozadí se dělala až na vypáleném střepu. Dovolovala tak větší barevnost a dokonce i zlacení. Užívala se od konce 6. do 4. století př. n. l. a to hlavně na lekytech, úzkých bílých lahvičkách na olej, které se dávaly na hroby.