Statmografie

Statmografie je historickým účetním systémem, který měl být zdokonalenou podobou podvojného účetnictví. Jejím tvůrcem byl v roce 1875 Emanuele Pisani. Název je odvozen z řeckého stathmós (= váha) a graphein (= zapsati). Důležitou součástí systému statmografie byla evidence rozpočtovaných hospodářských transakcí přímo do účetního systému.

Emanuele Pisani působil jako ředitel vysoké obchodní školy v Bari, později jako vrchní inspektor italského ministerstva vyučování. Aktivně se účastnil mezinárodního sjezdu účetních v Paříži v roce 1889, kde byl zvolen za člena 15členné komise, která měla zvolit vhodný účetní systém nejen pro soukromé podniky, ale také pro veřejnou správu.^[1] Ačkoliv svůj systém Pisani zveřejnil již v roce 1875 na hospodářské výstavě v Palermu, tiskem vyšla jeho práce až v roce 1879 v knize La Statmografia applicata alle aziende private. Celkem vydal o statmografii 8 spisů,^[1] posledním byl Elementi di Ragioneria generale, vydaný v roce 1901 v Římě.^[2]

Základní účetní knihou statmografie je deník, který obsahuje sloupce vyhrazené jednotlivým účtům. Aby bylo možno zjistit skutečný výsledek hospodaření přímo z účetnictví, používá statmografie oddělené sloupce pro rozpočet, pro přesně zjištěné předpokládané částky příjmů a vydání a sloupce pro realizaci těchto příjmů a vydání.^[3] Tento deník nazval Pisani knihou syntetických bilancí.^[4] Od podvojného účetnictví se statmografie liší i označením stran účtů. Strana Má dáti se nazývá Carico (= naložení) , strana Dal se označuje Scarico (= vyložení).^[5]

Jednotlivé účetní případy Pisani dělil na:

1. statické – působí na změnu vlastního kapitálu
2. dynamické – zaměňují se stejné hodnoty, aniž se mění kapitál – např. nákup zboží za hotové
3. staticko-dynamické – integrální ^[6]

Na základě této teorie účty třídil do skupin:

1. Vlastník hospodářství (statika vlastníka)
   • účet kapitálu (čistého jmění) – změny kapitálu, které nevznikly hospodařením
   • účet hospodářských výsledků (účet ztrát a zisků) – změny kapitálu, které vznikly v důsledku hospodářské činnosti
2. Staticko-dynamické případy (účty uchovatelů-consegnatari, příjemci)
   • účty vnitřní
     • hotové peníze
     • hmotné součástky majetku
   • účty vnější
     • různé dluhy a pohledávky mimo bilanci – vznikající z jiných příčin než při správě majetku nebo mimo rozpočet (např. změna ocenění majetku na konci období, mimořádné příjmy a výdaje)
     • dluhy podle rozpočtu (debiti e crediti di competenza; riscossioni e pagamenti effettuati) zjištěné a splacené
     • pohledávky podle rozpočtu zjištěné a vyplacené
3. Účet rozpočtu (výkony správní z právní moci vlastníka) – zahrnuje předpokládané zisky a ztráty
   • rozpočet právní (de jure; competenze di diritto)
   • rozpočet skutečný – účet zjištění položek podle skutečnosti (de facto; competenze di fatto)^[7]

V takto uspořádané soustavě účtů bylo možné evidovat transakce předpokládané i skutečné. Účetní případy očekávané pouze s určitou pravděpodobností se evidovaly na účtu rozpočet právní. Teprve přesně zjištěné budoucí platby byly zaúčtovány na účet rozpočtu skutečného,^{[pozn. 1]} přičemž předpokládané příjmy byly zaevidovány současně na Účet pohledávek podle rozpočtu (strana Carico), předpokládané výdaje na Účet dluhů podle rozpočtu (strana Scarico). Úhrady těchto pohledávek a dluhů – skutečné příjmy a výdaje se zapisovaly na stejné účty, ovšem na jejich opačnou stranu.^[8] Zůstatek těchto účtů tak tvoří rozdíl mezi předpokládanými a skutečnými příjmy resp. výdaji.

Výčet možných předpisů zaúčtování jednotlivých účetních případů v knize syntetických bilancí uvádí následující tabulka:^[9]

Pro detailní informace o účtovaných položkách se používala rozvažná kniha statmografie – kniha analytických bilancí. Zde se jednotlivé účty z deníku (hlavní nebo syntetické účty) rozváděly do několika účtů podřadných (analytických).^[4] Některé hlavní účty se členily do podrobnějších i z více hledisek. Vznikaly tak účty specifické (označované kombinací čísel a písmene A) a účty právní (označované kombinací čísel a označení A bis nebo B).^[10] Např. specifický účet Hotovosti (v tabulce označený 1A₁se dělil na účty zlata, stříbra, bronzu a bankovek, právní účet Hotovosti (v tabulce označený 1A₁bis se členil na účty jednotlivých pokladníků či jednatelů.^[11]

Statmografie byla veřejnosti představena v roce 1875 na hospodářské výstavě v Palermu, kde ji Pisani přihlásil do soutěže o nejvhodnější způsob účtování v polním hospodaření. Čestný diplom obdržela na italské výstavě v Londýně v roce 1888. V roce 1889 byla jedním z účetních systémů, které na mezinárodním sjezdu účetních v Paříži posuzovala odborná komise, jejíž nález ovšem nebyl zveřejněn.^[1] Přes všechna tato ocenění se však statmografie v účetní praxi neujala.^[2]

• FUKSA, Josef. Slovník obchodně-technický, účetní a daňový, 9. díl Sklo – Synchronistické účetnictví. Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, 1937. Kapitola Statmografie, s. 853–895.