Statuta Judaeorum

Statuta Judæorum je privilegium, které někdy mezi lety 1254–1262 vydal a poté ještě několikrát potvrdil Přemysl Otakar II. a jehož platnost stvrdili také někteří další panovníci, naposledy Václav IV. roku 1393.

Jedná se o nejzásadnější právní předpis, jenž reguloval právní postavení židů v českých zemích ve středověku. Privilegium stavělo židy do pozice servi camerae (služebníků komory) – spadali pod jurisdikci panovníka, jenž jim poskytoval právní ochranu a jemuž byli povinni platit daně. Dokument rovněž stanovoval pravidla pro židovské zastavárenství.

Datum vydání Statut Judaeorum není přesně známo. Originální listina se nedochovala a její text je znám až z listin pozdějších, jimiž se původní text potvrzoval. Text vydaný Karlem IV. uvádí jako dobu vzniku původní listiny rok 1254,^[1] uvedenou titulaturu ovšem Přemysl Otakar II. užíval až v letech 1262–1269, takže například historička Jana Zachová datuje originální privilegium až do roku 1262.^[2]

Text privilegia Přemysla Otakara II. vychází z listiny vydané roku 1244 Fridrichem II., vévodou rakouským a štýrským,^[3] a nezřídka se s ní shoduje doslova.^[4] Přemysl Otakar II. vydal Statuta Judaeorum ve Vídni s platností pro celé území, jemuž v té době vládl, tedy pro České království, Markrabství moravské a rakouské i štýrské vévodství. Platnost tohoto právního dokumentu pak sám ještě potvrdil roku 1255 v Kroměříži^[5] a roku 1268 v Brně.^[6]

Statuta Judaeorum potvrdil také Václav II., a to zřejmě na počátku své vlády na žádost znojemských židů.^[7][8] Po smrti Václava III. nastalo v českých zemích období nestability a ve stavu právní nejistoty se nacházelo i židovské obyvatelstvo. Jan Lucemburský sice již roku 1311 potvrdil všechna dosavadní privilegia, Statuta Judaeorum přitom ovšem explicitně zmíněna nebyla. Panovníkovo konání ovšem vypovídá o dodržování principů vytyčených ve zmíněném právním předpise. Karel IV. pak privilegium potvrdil roku 1356^[1] a Václav IV. roku 1393.^[9]

Jednotlivá ustanovení Statuta Judaeorum mají tento obsah:

§ 1. Při sporech týkajících se židů či jejich majetku nesměl křesťan svědčit proti židovi bez dalšího křesťanského nebo židovského svědka.

§ 2. Tvrdí-li křesťan, že si má u žida nějakou zástavu a ten to popře, ověří se židovo tvrzení přísahou.

§ 3. Tvrdí-li křesťan, že svou věc zastavil u žida za nižší obnos, než tvrdí žid, ověří se židovo tvrzení přísahou.

§ 4. Tvrdí-li ovšem žid, že půjčil křesťanovi peníze za zástavu bez svědků, postačuje přísaha křesťana.

§ 5. Žid může přijmout do zástavy všechny předměty, kromě zakrvavených, mokrých a posvátných rouch.

§ 6. Prohlásí-li křesťan, že zástava nacházející se u žida mu pochází z krádeže, stačí, když žid složí přísahu, že zástavu přijal, aniž by o krádeži věděl. Židovi musí být za takovou zástavu pak zaplacena plná částka včetně úroků.

§ 7. Pouhá přísaha žida, že křesťanská zástava přišla nazmar požárem nebo že byla ukradena, postačuje k tomu, aby byl žid osvobozen od poskytnutí náhrady.

§ 8. Spory mezi židy nemá řešit městský rychtář, nýbrž samotný král, kníže nebo nejvyšší zemský komoří.

§ 9. Za zranění žida musí křesťan zaplatit panovnické komoře 12 hřiven ve zlatě a zraněnému židovi 12 hřiven ve stříbře a náklady na léčení.

§ 10. Zabije-li křesťan žida, bude křesťan souzen přísloušným soudem a navíc veškerý jeho majetek připadne panovníkovi.

§ 11. Zbije-li křesťan žida, aniž by židovi tekla krev, zaplatí křesťan 4 hřivny ve zlatě panovnické komoře a 4 hřivny ve stříbře zbitému židovi. Pokud křesťan není schopen zaplatit, bude mu useknuta ruka.

§ 12. Židé mají na celém ovládaném území svobodu pohybu a platí cla ve stejné výši jako křesťané.

§ 13. Při převozu mrtvého nesmí být od židů požadováno jakékoli clo.

§ 14. Jakékoli poškození židovského hřbitova se trestá smrtí a připadnutím veškerého majetku provinilého panovnické komoře.

§ 15. Poškození synagogy se trestá pokutou 2 talentů.

§ 16. Bude-li židovi jeho rychtářem uložena pokuta nazývaná wandel, zaplatí žid pouze 12 denárů.

§ 17. Za nedostavení se před soud zaplatí žid pokutu 4 denáry, stane-li se tak však potřetí, zaplatí 36 denárů.

§ 18. Zraní-li žid žida, zaplatí viník pokutu 2 talenty.

§ 19. Přísahat na Tóru musí žid pouze tehdy, je-li předvolán před panovníka.

§ 20. Pokud není vrah žida známý, je podezřelý postaven před „Boží soud“.

§ 21. Znásilní-li křesťan židovku, bude mu useknuta ruka.

§ 22. Židovský rychtář přednese spor mezi židy před městského rychtáře, jen pokud k tomu bude vyzván.

§ 23. Pokud křesťan vyplatil od žida zástavu, aniž by během jednoho měsíce zaplatil také úroky, vznikají úroky z úroků.

§ 24. Židovské domy jsou osvobozeny od povinnosti poskytovat nocleh.

§ 25. Půjčí-li žid peníze pozemkovému magnátovi za zastavený statek nebo listinu, přidělí mu panovník jinou zástavu.

§ 26. Unese-li muž nebo žena židovské dítě, má s nimi být zacházeno jako se zloději.

§ 27. Má-li žid u sebe křesťanskou zástavu po dobu celého roku a nepřevyšuje-li již cena zástavy zapůjčenou částku, může žid po upozornění rychtáře zástavu prodat.

§ 28. Vykoupení zástavy se nesmí požadovat během židovských svátků.

§ 29. Zcizí-li křesťan židovi zástavu nebo odebere-li mu ji násilím, bude křesťan těžce potrestán jakožto škůdce panovnické komory.

§ 30. Soudní pře proti židovi se musí odehrávat jedině v synagoze, kromě případu, kdy bude žid předvolán před panovníka.

• Židé v Česku
• Židé v českých zemích za vlády Přemyslovců
• Židé na Moravě ve středověku