Stavba dřeva

Stavba či struktura dřeva jakožto zdřevnatělé rostlinné tkáně stromů, keřů a dalších dřevin je poměrně složitá. Tvoří ji vlákna celulózy s velkou pevností v tahu a výplně z ligninu, který má velkou pevnost v tlaku. Dřevo vzniká pozvolným růstem, který se za života stromu nebo dřeviny děje po celém povrchu kmene i větví, a struktura dřeva nese stopy tohoto pozvolného růstu. Dřevo je tvořeno buňkami různé velikosti, tvaru a funkce a u mladého stromu se také diferencuje do různých tkání, které jsou v kmeni a větvích charakteristickým způsobem rozloženy.

Studium struktury dřeva se děje na dvou úrovních:

• makroskopické, která vystačí s pozorováním prostým okem, případně lupou, a
• mikroskopické, která si všímá jemnějších struktur a užívá různé druhy mikroskopů.

V následujícím nejprve popíšeme typickou skladbu dřeva, i když u jednotlivých rodů a druhů dřevin mohou některé druhy tkání chybět, mít odlišnou podobu atd.

Makroskopická stavba dřeva

Makroskopickou stavbou dřeva rozumíme ty znaky, které lze na dřevě pozorovat pouhým okem. Znaky makroskopické stavby dřeva jsou:

• letokruhy
• dřeňové paprsky
• cévy
• pryskyřičné kanálky
• dřeňové skvrny
• barva (jádro a běl)
• lesk
• vůně
• hustota a tvrdost aj.

Protože vzniká růstem, je dřevo výrazně nehomogenní a anizotropické (tj. s různými mechanickými vlastnostmi v různých směrech), takže se musí studovat na různých řezech.

Základní řezy dřevem

Rozlišujeme tři základní řezy dřevem (radiální a tangenciální řez jsou řezy podélné):

• příčný (také transverzální, čelní) - řez vedený rovinou kolmou na podélnou osu kmene
• radiální (také poloměrový) - řez vedený rovinou rovnoběžnou s podélnou osou kmene, která touto osou prochází
• tangenciální - řez vedený rovinou rovnoběžnou s podélnou osou kmene, která touto osou neprochází.

Šikmý řez je vedený libovolnou rovinou, která neodpovídá žádnému základnímu řezu.

Vrstvy dřeva

Na příčném řezu typickým kmenem lze rozlišit následující vrstvy (od osy k povrchu, viz sousední obrázek s čísly):

• dřeň 0
• jádrové dřevo, které strom vyztužuje a podpírá, fyziologických procesů už se ale nezúčastní; pro účely zpracování nejcennější dřevo
• bělové dřevo obvykle světlejší barvy, jímž proudí voda a živiny od listů ke kořenům
• kambium (5), vrstva dělivých buněk, kde všechny buňky vznikají
• felogén (7)
• lýko (8), jímž prochází voda od kořenů k listům; pokud se po celém obvodu kmene přeruší, strom zahyne
• borka (9), svrchní vrstva odumřelého dřeva, která živý kmen do jisté míry chrání.

Na radiálním řezu jsou viditelné ještě dřeňové paprsky (3 a 4), které zprostředkují přísun vody a živin mezi vrstvami xylému i felému (lýka). Primární vycházejí z jádra, sekundární začínají blíže k povrchu a vyplňují mezery mezi nimi, jak kmen roste do tloušťky

Kmen, větve i kořeny se jednak prodlužují (rostou do délky), jednak po celém povrchu rostou v radiálním směru. Nové buňky vznikají v kambiu, a to buď jako (daleko četnější) buňky xylému (směrem dovnitř), nebo jako buňky felogénu (směrem ven). Nové buňky xylému vznikají po celém povrchu kmene zhruba rovnoměrně, takže tvoří letokruhy (letorosty). V mírném i polárním pásmu, kde se střídá zima a léto, rostou nové buňky od května do července rychle, takže jsou zpravidla lehčí a světlejší („jarní dřevo“), kdežto na podzim (srpen až říjen) rostou pomalu a tvoří tvrdé a tmavší hranice letokruhů. V tropech jsou klimatické rozdíly menší, takže na tropických dřevech bývají letokruhy méně výrazné nebo vůbec chybí.

Letokruhy vznikají velmi pravidelně, rok co rok (resp. vegetační doba), takže z jejich počtu lze odečíst stáří stromu. Šíře letokruhů kromě toho odpovídá klimatu v daném roce, takže pro různé zeměpisné oblasti lze porovnáním letokruhů u různých stromů vytvořit přibližnou mapu klimatu v jednotlivých letech.

Mikroskopická stavba dřeva

Mikroskopickou stavbu dřeva tvoří buňky různých druhů, které postupně vznikají v dělivém pletivu (meristému), vrstvě dělivých buněk pod kůrou. V mírném pásmu, kde se klimatické podmínky v průběhu roku výrazně mění, se podle toho střídají buňky jarní s tenčími stěnami a buňky podzimní se silnějšími stěnami. Tak vzniká u některých dřevin charakteristická kresba letokruhů. Směrem od meristému ke středu tvoří dřevo tři vrstvy, totiž běl, zralé dřevo a jádro, a strukturuje se ve třech směrech - rovnoběžném s podélnou osou kmene (axiálním), ve směru dřeňových paprsků (radiálním) a kolmém k dřeňovým paprskům (tangenciálním). Na suché dřevnaté tkáni se podílí uhlík 50 %, kyslík 43 %, vodík 6 % a 1 % tvoří dusík a další prvky.

Funkce dřevních buněk

Podle funkcí, které buňky plní je dělíme do tři typů:

• vyživovací, vodivé a zásobní (parenchymatické)
• vyztužovací (sklerenchymatické)
• vodivé cévy: pravé cévy (tracheje) a cévice (tracheidy).

Základní druhy dřevin

Z hlediska zastoupení jednotlivých typů buněk ve dřevě i z hlediska složitosti mikroskopické (anatomické) stavby dělíme dřeviny na jehličnaté a listnaté.

Jehličnaté dřeviny

Dřevo většiny jehličnanů se řadí mezi měkká dřeva, i když například dřevo tisu je tvrdší než většiny listnáčů. Jehličnany jsou vývojově starší a anatomická stavba jehličnatého dřeva je jednodušší než stavba dřeva z listnáčů. Převládajícím buněčným elementem jehličnanů jsou cévice (tracheidy). Zbývající část dřeva tvoří parenchymatické buňky.

Listnaté dřeviny

Dřevo většiny listnáčů řadíme mezi tvrdá dřeva, i když například balsa je jedním z nejměkčích dřev vůbec. Dřevo listnáčů je tvořeno větším počtem druhů specializovaných buněk:

• vodivé a zásobní buňky (parenchymatické)
• vyztužující (sklerenchymatická) libriformní vlákna
• pravé cévy (tracheje), vyztužující a vodivé cévice (tracheidy).

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Wood na anglické Wikipedii a Holz na německé Wikipedii.

Literatura

• Ottův slovník naučný, heslo Dřevo. Sv. 8, str. 11

Související články

• Dělivé pletivo (meristém)
• Dendrochronologie
• Dendrologie
• Dřevo
• Meristém
• Rostlinné pletivo
• Tvrdost dřeva
• Xylém

Externí odkazy

• (anglicky) The Wood Explorer: A comprehensive database of commercial wood species Archivováno 7. 4. 2015 na Wayback Machine.