Stavební huť

Stavební huť je kamenická a stavební dílna, která ve středověku vznikala u významné církevní (katedrála) nebo světské stavby, zejména královských hradů. Dílna byla nezávislá na cechovních organizacích. Vytvářely se z dílen u staveb klášterů, biskupských kostelů, kde se zejména cisterciáci věnovali stavebnictví.[1][2] Při vstupu do huti se prováděl přísný výběr členů, kteří se mimo jiné podrobovali zkouškám z dějin kamenictví a geometrie.[3]

Stavební huť byla přísně organizovaná. V pracovním společenství stál v čele hlavní mistr (latinsky magister operis), který řídil stavbu (zejména stavbu klenby), připravoval návrhy, kreslil půdorysy, nárysy a návrhy stavebních článků. Jeho pracoviště bylo na východní straně ohrady.[2][3] Zástupcem hlavního mistra byl parléř (francouzsky parleur–mluvčí, polír), který zprostředkovával styk s ostatními pracovníky a hlavním mistrem. Mezi další členy stavební huti patřili vedoucí skupiny nebo úseku stavby, mladí mistři, kteří byli pověřováni zvláštními úkoly.[2] Každý vyučený tovaryš nebo přijatý kameník obdržel kamenickou značku, která byla zanesena do knihy stavební huti.[3] Mimo kameníky byl zde hutní kovář a tesař s pomocníky, někdy malíři, písaři ap. Někteří kameníci byli specialisté na výrobu soch a figurálních skulptur.[2]

Stavební huť mimo vlastní vytváření stavebních prací, výrobu soch a sousoší byla i technickým a uměleckým učilištěm. Pod vedením parléřů se učni a tovaryši zdokonalovali v technických znalostech a osvojovali si sochařské dovednosti.[1][2]

Některé huti měly výsadu vlastního soudnictví (obdoba soudní pravomoci univerzit) a řídily se vlastním správním řádem.[3]

Stavební hutě vznikaly ve 13. století a vrcholné podoby zaujímaly do 14. století. Jejich význam klesal od 16. století s klesajícími zakázkami na velké stavby. Přísně tajené a do té doby pouze ústně předávané technologické znalosti a zkušenosti se stávaly obecnými. Městské cechy se postupně zlepšovaly ve výrobě a dělbě práce.[3]

Stavební huti ojediněle přežívaly až do konce 19. století. Slovní výraz přetrvává v dalších staletích jako označení pro pracoviště.[2]

Reference

  1. a b HEROUT, Jaroslav. Slabikář návštěvníků památek. 3., přeprac. vyd. vyd. [Praha]: Tvorba 326 s. Dostupné online. ISBN 80-85386-92-5, ISBN 978-80-85386-92-9. OCLC 320083006 S. 155. 
  2. a b c d e f BLAŽÍČEK, Oldřich J. Slovník pojmů z dějin umění : názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. 1. vyd. Praha: Odeon, 1991. 246 s. Dostupné online. ISBN 80-207-0246-6, ISBN 978-80-207-0246-3. OCLC 26856869 S. 197. 
  3. a b c d e BALEKA, Jan. Výtvarné umění : výkladový slovník : malířství, sochařství, grafika. 1. vyd. Praha: Academia, 1997. 429 s. Dostupné online. ISBN 8020006095. OCLC 1285849315 S. 345.