Stepokur písečný

Jak číst taxoboxStepokur písečný
alternativní popis obrázku chybí
Stepokur písečný
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádstepokurové (Pteroclidiformes)
Čeleďstepokurovití (Pteroclididae)
Rodstepokur (Pterocles)
Binomické jméno
Pterocles orientalis
(Linnaeus, 1758)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stepokur písečný (Pterocles orientalis) je druh baculatého ptáka z řádu stepokurů, který se vyskytuje v Palearktické oblasti od Pyrenejského poloostrova přes severní Afriku a střední Asii až na severovýchod Indie. Typickým rozpoznávacím znakem druhu je černé břicho a bílý spodek ocasu.

Systematika

Formální popis druhu vyšel již v 10. vydání Systema Naturae švédského přírodovědce Carla Linného v roce 1758. Linné druh zařadil do rodu Tetra, a pojmenoval jej jako Tetra orientalis.[2] Moderní taxonomie druh zařazuje do poměrně početného rodu Pterocles, který vytyčil v roce 1815 nizozemský přírodovědec Coenraad Jacob Temminck.[3][4] Druhové jméno orientalis pochází z latiny, ve které znamená „východní“.[5] Rozeznávají se dva poddruhy:[3]

  • Vybraná dobová vyobrazení
  • Samec (vlevo) a samice (1875)
    Samec (vlevo) a samice (1875)
  • Samec (1838)
    Samec (1838)
  • Samice (1838)
    Samice (1838)

Výskyt

Areál rozšíření druhu zahrnuje Pyrenejský poloostrov (Španělsko, Portugalsko), severozápadní Afriku (Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libye) včetně Kanárských ostrovů a západní a střední Asii (Turecko, Sýrie, Irák, Izrael, Írán, Afghánistán, Pákistán, severozápadní Indie, Uzbekistán, Turkmenistán, jižní Kazachstán, východní Čína aj.).[6] Stanoviště druhu tvoří trnité křoviny polopouští.[7]

Orientačně se populace druhu v roce 2018 odhadovala na 138–255 tisíc dospělců, přičemž evropská populace utváří pouze kolem 15 % celkové populace.[6]

Popis

Hejno stepokurů písečných v letu

Jedná se o statného baculatého ptáka dorůstající délky těla kolem 33–35 cm. Břicho a boky jsou černé, spodní krovky ocasní a spodek ocasu bílý. Samec má hlavu, krk a přední části těla šedé. Spodní část hrdla objímá poloviční kaštanovočerný límec, spodní část hrudi obtahuje tenká černá linka. Od zadní části krku přes krovky až po kostřec je opeření okrově žluté s občasnou příměsí olivově černé. Spodní strana křídel je na letkách černá, krovky jsou světlé. Ocas je shora pruhovaný žlutě a černě. Samice má podobné vzory jako samec, avšak její zbarvení je jiné. Hlava a hruď samice jsou žlutohnědé s černohnědými skvrnkami. Celá svrchní část těla samice je jinak žlutě okrová s černými či tmavě hnědými skvrnkami. Duhovky obou pohlaví jsou hnědé s citrónově žlutými očními víčky, zobák je světlý až tmavý.[8]

Biologie

Vejce stepokura písečného

Zatímco iberské a severoafrické populace jsou stálé, středoasijské populace jsou částečně tažné a populace z oblasti Kazachstánu jsou převážně tažné.[6] Stepokur písečný vydává tiché klokotavé čourr rer-rer. Běžně za úsvitu a soumraku podniká hodinové až dvouhodinové přelety k vodnímu zdroji.[7] Živí se menšími semínky rostlin jako jsou zástupci bobovitých (Fabaceae), v moderních dobách pojídá i obilná zrna nebo pěstované luštěniny.[6] Pozře nicméně i bobule, termity, brouky a jejich larvy.[8]

Hnízdění

K zahnízdění dochází mezi březnem a srpnem, přičemž konkrétní doba závisí na lokaci, resp. zeměpisné šířce. Např. na Kanárských ostrovech samice snáší již v dubnu, avšak v kontinentálním Španělsku až v červnu. Hnízdo představuje prostý nekrytý mělký důlek přímo na suché zemi.[6] Samice typicky snáší 2–3 elipsovitá vejce.[9][8] Bývají šedozelená až žlutohnědá s hnědými a šedými flíčky. Inkubují oba partneři po dobu 21–24 dnů[8] (v Maroku bylo naměřeno 26 dnů[9]) přičemž samec sedí na vejcích pouze asi hodinu před západem slunce a asi 4 hodiny po východu. O novorozeňata se starají oba rodiče, avšak pouze samec obstarává vodu. K prvnímu letu dochází ve věku kolem 1 měsíce, k pohlavní dospělosti dochází ve věku 1 roku.[8]

Ohrožení

Druh je považován za málo dotčený, nicméně jeho populace patrně klesá následkem zániku přirozeného prostředí a lovu. V Evropě je pokles populace značně rychlý, nicméně evropská populace tvoří jen malou část globální populace, a tak se má za to, že populační pokles není dostatečně strmý na to, aby byl druh klasifikován jako téměř ohrožený.[6]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ LINNAEUS, Carolus. Systema naturae per regna tria naturae, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. Tomus I. Editio decima, reformata. 10. vyd. Stockholm: Holmiae. (Laurentii Salvii), 1758. Dostupné online. S. 161. (latinsky) 
  3. ↑ a b Turacos, bustards, cuckoos, mesites, sandgrouse. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.2, 2023 [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ TEMMINCK, Coenraad Jacob. Histoire Naturelle Générale des Pigeons et des Gallinacés. Amsterdam: J. C. Sepp et fils, 1815. S. 238, 712. (francouzsky) 
  5. ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 284. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e f Pterocles orientalis [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2018 [cit. 2023-11-20]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22693002A131876252.en. (anglicky) 
  7. ↑ a b GRIMMETT, Richard; INSKIPP, Carol; INSKIPP, Tim. Birds of the Indian Subcontinent. 2. vyd. London: Christopher Helm (Helm field guides). ISBN 978-1-4081-2763-6. S. 188. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d e MADGE, Steve; MCGOWAN, Phil. Pheasants, partidges and grouse: a guide to the pheasants, partridges, quails, grouse, guineafowl, buttonquails and sandgrouse of the world. Princeton and Oxford: Princeton University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 0-691-08908-6. S. 452-453. (anglicky) 
  9. ↑ a b ZNARI, Mohammed; AOURIR, Mohamed; RADI, Mohamed. Breeding biology of the Black-bellied Sandgrouse Pterocles orientalis in west-central Morocco. Ostrich. 2008-04, roč. 79, čís. 1, s. 53–60. Dostupné online [cit. 2023-11-27]. ISSN 0030-6525. DOI 10.2989/OSTRICH.2008.79.1.6.363. (anglicky) 

Literatura

  • MADGE, Steve; MCGOWAN, Phil. Pheasants, partidges and grouse: a guide to the pheasants, partridges, quails, grouse, guineafowl, buttonquails and sandgrouse of the world. Princeton and Oxford: Princeton University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 0-691-08908-6. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Information-silk.svg
Autor: , Licence: CC BY 2.5
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Status iucn3.1 LC cs.svg
Autor: unknown, Licence: CC BY 2.5
Shirahmad wildlife refuge of Sabzevar 002 (cropped).jpg
Autor: Saeed Davari, Licence: CC BY-SA 4.0
Black-bellied sandgrouse in Shirahmad wildlife refuge of Sabzevar, Iran
Ganga unibande MHNT.jpg
Autor: Didier Descouens, Licence: CC BY-SA 4.0
Egg of Black-bellied Sandgrouse. Collection of Jacques Perrin de Brichambaut
Locality: Altai Mountains, Russia
A history of the birds of Europe, not observed in the British Isles (1875) (14749121191).jpg
Autor: Internet Archive Book Images, Licence: No restrictions

Identifier: historyofbirdsof41875bree (find matches)
Title: A history of the birds of Europe, not observed in the British Isles
Year: 1875 (1870s)
Authors: Bree, Charles Robert, 1811-1886
Subjects: Birds Birds
Publisher: London, G. Bell & Sons
Contributing Library: Harvard University, Museum of Comparative Zoology, Ernst Mayr Library
Digitizing Sponsor: Harvard University, Museum of Comparative Zoology, Ernst Mayr Library

View Book Page: Book Viewer
About This Book: Catalog Entry
View All Images: All Images From Book
Click here to view book online to see this illustration in context in a browseable online version of this book.

Text Appearing Before Image:
neck lighterand more mottled with brown, while the band across the crop betweenthe two black lines is much broader, and lighter in colour. The sideof the head is mottled like the back of the head and neck. Thewhite tips to the tail feathers are smaller, and the finely-extendedmiddle tail feathers rather shorter. In other respects like the male. The young of the year resemble the female, but are smaller. Thecrop shaded with greyish and russet, with spots and brown zigzags. My figures of the male and female of this bird are from specimenskindly sent me by Canon Tristram. The egg is from a specimenin my own collection: it was taken in S^^ain, and was sent to meby Moeschler. It has also been figured by Brisson, Ornithologia, vol. i., pi. 19,male and female; Buffon, pi. enl. 505 male, and 506 female; Roux,Ornith. Prov., pi. 247, adult male, pi. 248, fig. i. female adult, fig. ii.head of female of the year; pi. 249, fig. i. young just after leavingnest, and ii. male of year; Gould, pi. 258.
Text Appearing After Image:
SAND GROUSE. 135 GALLING. Fajnihj TETRAONID^. fBonaparte.) Genus Pterocles. f Temminck.J SAND GROUSE. Pterocles arenarius. Pterocles arejiaritis, Temminck. Gray; H.^L., 9457. Tetrao arenarius, Pallas. Perdix aiagonica, Latham. JEnas arenarius, Vieillot. Ganga unihande. Of the French. Ringel-flughuh7i, Of the Germans. Ganga, Savi. Specific Characters.—Only one band across the thorax; abdomen black.Tail wedge-shaped, and without any elongation of the middle feathers.Length of male thirteen inches; carpus to tip nine inches; beak eightlines; tarsus one inch and a quarter. The Sand Grouse inhabits the south of Europe, more especiallySpain. It occurs also in Sicily, and occasionally in Italy andGermany; more rarely still in New Russia and the Caucasus. It isfound only accidentally and as a straggler in Greece. Like the pre-ceding species it is a bird of the desert, and is at home in the sandyplains of Northern Africa and Eastern Asia. In the Eastern AtlasMr. Salvin tells us it occurs in

Note About Images

Please note that these images are extracted from scanned page images that may have been digitally enhanced for readability - coloration and appearance of these illustrations may not perfectly resemble the original work.
Pterocles orientalis 160906512.jpg
Autor: Kudaibergen Amirekul, Licence: CC BY-SA 4.0
Black-bellied Sandgrouse (Pterocles orientalis)
Pterocles orientalis male 1838.jpg
« Pterocles arenarius » = Pterocles orientalis (Black-bellied Sandgrouse) - adult male
Pterocles orientalis female 1838.jpg
« Pterocles arenarius » = Pterocles orientalis (Black-bellied Sandgrouse) - female