Sto dní reforem

Sto dní reforem, známé také jako Wu-sü reformy (tradiční čínština: 戊戌變法, zjednodušená čínština: 戊戌变法; pchin-jin: wùxū biànfǎ, český přepis: wu-sü pien-fa) bylo selhané reformní hnutí usilující o modernizaci Číny vedené císařem Kuang-süem a jeho podporovateli. Hnutí trvalo 103 dní, od 11. června 1898 až do 21. září 1898, kdy bylo násilně ukončeno palácovým převratem vedeným císařovnou vdovou Cchʼ-si.[1]

Pozadí

Hnutí bylo reakcí na prohru Číny v první čínsko-japonské válce, zaostalost Číny a neúspěšnost předešlých reforem. Předzvěstí Sto dní reforem bylo hnutí Kung-čche šang-šu. Jednalo se o seskupení reformistů, kteří v roce 1895 při příležitostí konání úřednických zkoušek představili císaři petici, žádající o zrušení Šimonosecké smlouvy, větší odpor vůči Japonsku, modernizaci armády, a uskutečnění dalších moderních reforem. Hlavním iniciátorem hnutí byl Kchang Jou-wei, učenec, který reinterpretoval učení konfucianismu a snažil se ho aplikovat na moderní společnost. Tato petice selhala, její autoři se ale stali předními osobnostmi Sto dní reforem.[1]

Průběh reforem

V roce 1898 se císařovna vdova Cchʼ-si uchýlila do nově postaveného Letního paláce. Císař Kuang-sü toto využil jako příležitost pokusit se nezávisle vládnout. Císařovi byl doporučen Kchang Jou-wei, který byl spolu se svým nejlepším žákem Liangem Čchi-čchaem držitelem nejvyššího akademického titulu.[2] Kuang-sü tak podle představ těchto reformistů vydal sérii mnoha ediktů, které měli reformovat čínský stát. Reformy se týkali hlavně vzdělání, armády, hospodářství a industrializace. Pouhé sebe posilování bylo podle reformistů nedostatečné. [1]

K důležitým cílům reforem patřilo:

  • Zrušení sinekur[1]
  • Reforma zkouškového systému (například zrušení tradičního osmidílného eseje) [1]
  • Místo tradičních disciplín jako kaligrafie a poezie, se mají studenti zaměřit na praktičtější disciplíny [1]
  • Založení Pekingské univerzity [1]
  • Přeměna starých škol na moderní školy poskytující vzdělání čínského i západního stylu [1]
  • Zvýšení produkce čaje a hedvábí na export [1]
  • Otevření nových úřadů na kontrolu staveb tratí a těžebních dolů [1]
  • Postavit 34 moderních bitevních lodí [1]
  • Zlepšit trénink a disciplínu armády [1]
  • Zjednodušit byrokracii [1]

Během období reforem bylo do čela cung-li ja-menu a dalších úřadů dosazeni modernisté podporující reformy. Hnutí čelilo mnoha podezřením ze strany Cchʼ-si a konzervativců. Cítili, že reformy odporují čínským hodnotám a podmiňují se západu. Cchʼ-si se také obávala, že reformy výrazně omezí moc císařského dvora. [1]Reformisté o odporu konzervativců věděli a měli údajně i v plánu obsadit Letní palác, ve kterém pobývala Cchʼ-si.[2]

Konec

Reformista Tchan S’-tchung požádal generála Jüan Š’-kchaje o ochranu před konzervativci. Jüan Š’-kchaj však reformisty zradil a jejich plány vyzradil konzervativcům.[3] 19. září se Cchʼ-si navrátila a 21. září vydala edikt, podle kterého ji císař požádal, aby se opět ujala moci. Za podpory generála Jüan Š’-kchaje a vojenského vůdce Rung-lua, císařovna vdova provedla puč, svrhla císařovu vládu a zrušila většinu reforem. Císař Kuang-sü byl umístěn do domácího vězení, kde zůstal až do své smrti v roce 1908. Šest předních představitelů hnutí bylo následně 28. září popraveno.[1] Těmto šesti popraveným se historický říká „šest mužů sto dní reforem“.[2] Dále bylo uvězněno, vyhnáno za hranice nebo odstraněno z funkcí asi třicet dalších úředníků.[2] Hlavní reformista Kchang Jou-wei a jeho žák Liang Čchi-čchao unikli před popravou do Japonska.[1] Zde stále usilovali o reformu Číny. Založili Společnost za ochranu císaře, která podporovala návrat císaře Kuang-süa k moci a ustanovení konstituční monarchie.[1]

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q SPENCE, Jonathan D. The Search for Modern China. New York: W. W. Norton & Company, 1990. 912 s. Dostupné online. ISBN 0393307808. S. 225-230, 236. 
  2. ↑ a b c d COHEN, Paul A.; SCHRECKER, John E. Reform in Nineteenth-Century China. [s.l.]: Harvard University Asia Center, 1976. 432 s. ISBN 978-1-68417-203-0. S. 306–307, 317. 
  3. ↑ JENNE, Jeremiah. The Short and Weird Life of Tan Sitong. The World of Chinese [online]. 2016-10-03 [cit. 2022-30-08]. Dostupné online.