Stodola

Stodola je zemědělská stavba, určená k uskladňování objemných zemědělských produktů (obilí, sláma, seno). Byla součástí téměř každého statku, kde ostatní budovy tvořilo obytné stavení, stáje a kůlna, případně výměnek. Tyto budovy vymezovaly spolu s oplocením dvůr statku.^[1]

Popis

Stodola je velká jednoduchá stavba, často největší budova zemědělské usedlosti. Nejčastěji má obdélníkový půdorys s dvojicí velkých vrat uprostřed protilehlých delších stran. Bývá jednopodlažní, výška obvykle dosahuje několika metrů.

Prostor mezi vraty býval užíván jako mlat – místo k ručnímu mlácení obilí. Průvan mezi otevřenými vraty byl využíván k odlučování plev od zrna. S rozvojem strojního mlácení ztratil mlat svůj původní význam a stala se z něj chodba, případně prostora pro složení obilí.^[2]

Další prostory stodoly (tzv. perny – přístodůlky a patra nad nimi) pak sloužily jako sklad sena a slámy, nářadí, zemědělských strojů. Perny byly od mlatu odděleny nízkou přepážkou, tzv. oplotní.^[3]

Historie

Archeologické výzkumy nenalezly u západních Slovanů do konce 12. století stodoly a další prvky selských dvorů. Ty byly prokázány až při výzkumu zaniklých středověkých vesnic (Pfaffenschlag, Mstěnice), datovaných do konce 13. století.^[4] Typ stodol užívaný v Česku vznikl ve středověku ve středním Německu, v Pomohaní.^[5]

Nejstarší česká písemná zmínka o stodole je v Milíčově kázání z doby okolo roku 1365, ve kterém kazatel přirovnává církev ke stodole, kam se neukládá koukol, ale pšenice.^[5]

Dalším dokladem existence stodol již ve středověku jsou názvy obcí, jako Stodůlky (dnes součást Prahy) či Stodoły-Wieś (vesnice v Polsku).

Polygonální stodoly

Specifickou formou v době pozdního středověku a raného novověku byly tzv. polygonální stodoly s vícebokými pernami a vysokými střechami, v minulosti běžné např. na Voticku, Podblanicku, Českomoravské Vysočině, v okolí Poličky a na Opavsku. Nejstarší zobrazení polygonální stodoly v Česku je z roku 1547, v heraldické výzdobě klenby chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.^[5] Dnes se zachovaly poslední z nich např. v Širokém Dole a Telecí u Poličky, Martinicích u Votic a ve Veletíně na Voticku, Borku u Kozojed na Plzeňsku nebo v Těchobuzi u Pacova. Další jsou přenesené do muzeí v přírodě. V jihozápadních Čechách se stavěly stodoly pravoúhlé, avšak s archaickým krovem "na osla". Jejich znakem byly nízké perny a vysoká střecha. Mladší stodoly mají obvykle vyšší stěny. Stavěly se často z druhotně použitého dřeva jako roubené, hrázděné, nebo i zděné z kamene či cihel. Typickým znakem jsou větrací otvory a štěrbiny ve stěnách peren, někdy provedené jako mřížovina z cihel v dekorativní vazbě. Mladší stodoly dosud v mnoha vesnicích ohraničují z vnější strany v souvislých řadách „humna“ a jsou přístupné ze záhumenní cesty. Specifickou formou jsou podélně průjezdné, tzv. špaletové stodoly na Hané (Příkazy u Olomouce) a podélně průjezdné stodůlky orientované kolmo k záhumenní cestě na Slovácku (Hrubá Vrbka).

Galerie (stodoly ve světě)

• 

  Stodola v obci Bartoszówka v Mazovském vojvodství v Polsku

• 

  Stodola ve skanzenu Aignerhaus (Rakousko)

• 

  Historická stodola v Arkansasu

• 

  Zděná stodola, Španělsko

• 

  Historická stodola ve skanzenu Velký Novgorod (Rusko)

• 

  Stodola ve Wisconsinu (USA)

• 

  Skanzen Bergi (Lotyšsko)

Odkazy

Reference

Literatura

• MENCL, Václav. Lidová architektura v Československu. Praha: Academia, 1980. Kapitola Stodola, její typ a původ, s. 310–327. Dostupné online po registraci. 

Související články

• Oboroh
• Polygonální stodola
• Sýpka, špýchar

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu stodola na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo stodola ve Wikislovníku