Struktura

Struktura (z latinského struere, skládat, sestavovat, budovat, pořádat) označuje způsob složení, vnitřního uspořádání nějakého objektu, zejména pokud vykazuje nějaké pravidelnosti a zákonitosti. Je to souhrn vztahů mezi prvky nějakého seskupení. Mnohdy se chápe také jako účelné uspořádání prvků, částí nebo složek nějakého celku podle jednotícího principu či plánu.

Studium struktur obrací pozornost k detailnímu zkoumání pozorovatelných vztahů, poměrů a souvislostí mezi složkami složitě uspořádaných systémů. Zdůrazňuje uspořádání celku, které teprve dává smysl funkcím jeho částí. Nechává naopak stranou otázky celkové povahy a vývoje těchto systémů.

Jazyk jako struktura

Pojem struktury zavedl počátkem 20. století do vědy švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure, zakladatel strukturální lingvistiky.[1] Saussure především rozhodně odmítl běžný způsob studia jazyka, který se jej snažil rozložit na jednoduché prvky a ty pak odděleně zkoumat – podobně jako to dělají přírodní vědy. Jazyk je podle něho naopak velmi složitě uspořádaný systém čili struktura, kde hlavní roli hrají vztahy a rozdíly mezi jeho prvky. Tak si z nesmírného množství možných zvuků každý jazyk vybírá velmi omezenou množinu fonémů, které v tomto jazyce ponesou význam. Například spojitou škálu „samohlásek“ aeiouy rozdělí na šest diskrétních fonémů, kde pak záleží jen na tom, aby se nepletly a nezaměňovaly. Zvukové rozdíly, které si daný jazyk nevybral, nejsou pro význam relevantní: tak např. japonština nerozlišuje mezi hláskami „r“ a „l“ a Japonci tento rozdíl často ani „neslyší“, tj. nepřikládají mu význam. V češtině „neslyšíme“, tj. ignorujeme fakt, že např. slovo „holub“ vyslovujeme jako „holup“, kdežto slovo „holupa“ nedává smysl.

Obecně pro jazykové systémy platí, že význam nese postavení jednotlivých znaků v tomto celku a vzájemné rozdíly mezi znaky. Jazyk je tak soustava diskrétních znaků a vztahů mezi nimi, řízená pravidly na několika úrovních (fonetické, lexikální, gramatické, stylové atd.). Úkolem jazykovědy je potom zkoumat jejich struktury. Saussure také rozlišil mezi jazykem (franc. langue) jako strukturou a řečí či promluvou (parole) jako jejich aktuálním použitím. Americký lingvista Noam Chomsky používá v podobném významu pojmy kompetence a promluva:[2] na člověku není vidět, zda umí anglicky (kompetence), dokud nepromluví. Na druhé straně se ovšem jazyková kompetence získává právě slyšením a mluvením.

Strukturalismus

Související informace naleznete také v článku Strukturalismus.

V průběhu 20. století se pak ukázalo, že oba tyto důležité objevy mají veliký význam nejen ve studiu jazyka, ale také struktur lidských společností (např. příbuzenských struktur, Claude Lévi-Strauss),[3] politických, právních a hospodářských systémů, v hlubinné psychologii (Jacques Lacan), v literární vědě a v celé řadě dalších věd, včetně přírodních. Široké myšlenkové hnutí, které tyto myšlenky aplikovalo ve filosofii i v různých oborech vědění, se nazývá strukturalismus. Významnou úlohu ve vývoji strukturalismu sehrál v předválečných letech Pražský lingvistický kroužek.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Cours de linguistique générale, 1916
  2. ↑ Např. Current issues in linguistic theory. London 1966
  3. ↑ Les structures de la parenté, 1956

Literatura

  • Friedrich, H.: Struktura moderní lyriky. Brno 2005
  • Hawkes, T.: Strukturalismus a sémiotika. Brno 1999
  • Chvatík, K.: Strukturální estetika: řád věcí a řád člověka. Praha 1994
  • Kyloušek, P. (vyd.): Znak, struktura, vyprávění. Výběr prací francouzského strukturalismu. Brno 2002
  • Lévi-Strauss, C.: Strukturální antropologie. Praha 2006
  • Peregrin, J.: Význam a struktura. Praha 1999
  • de Saussure, F.: Kurs obecné lingvistiky. Praha 1996
  • Sériot, P.: Struktura a celek: intelektuální počátky strukturalismu ve střední a východní Evropě. Praha 2002
  • Solncev, V. M.: Systém a struktura v jazyce. Praha 1981

Externí odkazy