Studio Hořící žirafy

Studio Hořící žirafy
Chybí zde svobodný obrázek
StátČeskoČesko Česko
MístoOlomouc
Typ divadlaprofesionální divadlo
Zaměřeníčinohra
Vznik1995
Zánik2003
Osobnosti
Umělecký šéfDavid Drábek
Další informace
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Studio Hořící žirafy bylo divadlo působící mezi lety 1995–2003 v Olomouci. Za dobu své existence fungovalo v sálech Divadla hudby Olomouc, S-klubu a Jazz Tibet Clubu propůjčovaných ke zkouškám i představením. Roku 1995 se stalo oficiální součástí Moravského divadla Olomouc a posléze roku 2001 získalo vlastní prostor v Hořícím domě.[1]

Zakládajícími členy divadla byli David Drábek coby autor a téměř výhradní režisér inscenovaných her a hudebník Darek Král. Herecky byli se Studiem Hořící žirafy spojeni především Pavel Juřica, Rudolf Máhrla, Adrian Jastraban, Filip Čapka, Dita Vojnarová, Lubor Novotný, Dušan Urban, Marek Zahradníček či Ivana Plíhalová.[1]

Historie

Založení divadla

Podnět k založení divadla souvisí s rokem 1992 a seminářem autorské tvorby Jana Roubala[2] na Katedře teorie a dějin dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. David Drábek a Darek Král zde napsali hru Sousto, jež se dostala až do finále v soutěži o Cenu Alfréda Radoka.[3] Další divadelní hru Hořící žirafy, podle které dostalo následně divadlo svůj název[1], napsal Drábek o rok později. Došlo k vytvoření amatérského divadelního souboru, jehož členy byli převážně středoškolští a vysokoškolští studenti doplněni několika herci Moravského divadla Olomouc. Zkoušky probíhaly v odsvěcené kapli na Wurmově ulici.[1] Premiéra Hořících žiraf se uskutečnila 16. prosince 1993 v olomouckém S-klubu.[2]

Premiérou další Drábkovy hry Jana z parku v roce 1995, za kterou získal Cenu Alfreda Radoka[4], se datuje oficiální vznik Studia Hořící žirafy[1], které přechází pod hlavičku Moravského divadla Olomouc, jehož herci touto dobou tvoří základ souboru. Dochází tak k profesionalizaci a zisku statusu „alternativní scéna MDO“.[1] Hořící žirafy nicméně tímto krokem nezískávají stabilní prostor pro zkoušky a představení[5] a tvoří stále pohostinsky v prostorech olomouckých klubů a Divadla hudby.  

Studio Hořící žirafy jako alternativní scéna Moravského divadla Olomouc

Připojením k MDO získalo Studium Hořící žirafy finanční a částečnou technickou podporu. V následujících letech uvedlo studio další Drábkovy hry Vařila myšička myšičku[6], Kosmická snídaně aneb Nebřenský[7], Švédský stůl[8], Kostlivec v silonkách[9].

Roku 2000 bylo rozhodnuto o rekonstrukci nevyužívané budovy Hudebního divadla v Hodolanech.[1] Zde vznikl tzv. Hořící dům jako multikulturní centrum – prostor pro kabaretní autorské divadlo i pro výtvarníky, hudebníky, filmové večery či scénická čtení[10] – jehož manažery se stali Darek Král a David Drábek. Provoz byl zahájen inscenací Jana z parku II[11] v roce 2001, následně došlo k proměně poetiky Hořících žiraf. Ke spolupráci byl pozván režisér Zdeněk Janáček, který zde uvedl několik her řazených se do žánru tzv. coolness dramatiky Jako naprostý šílenci aneb Smrt režiséra[12] od Williama Mastrosimona a Roberto Zucco[13] Bernarda-Marie Koltèse. Roberto Zucco představoval v historii Hořících žiraf přelomovou inscenaci. Po jejím uvedení byl David Drábek odvolán ředitelem MDO Danielem Wiesnerem z funkce uměleckého šéfa.[1] Důvodem byla údajná nerentabilita a nevhodné dramaturgické směřování, konkrétně Wiesner pro Lidové noviny uvedl, že se neztotožňuje s východisky inscenace.[14] Odvolání bylo následně vzato zpět a nahrazeno změnou smluvních a finančních kompetencí.[14]

Plánovaná premiéra další Drábkovy hry Embryo byla z nařízení ředitelství MDO odložena.[14] Narychlo tak vzniklo náhradní řešení, a to kabaret Kostlivec: Vzkříšení[15].[16] Ideálním východiskem pro všechny zúčastněné strany se jevilo osamostatnění Studia Hořící žirafy. Tato možnost ovšem předpokládala financování provozu studia z městského rozpočtu, což nebylo zastupitelstvem schváleno. K 1. 1. 2004 tak došlo k zániku Studia Hořící žirafy.[1]

Poetika divadla

Studio Hořící žirafy vzniklo jako alternativní scéna ke kamennému a tradičnímu Moravskému divadlu Olomouc.[1] Jeho cílem bylo vytvořit divadlo generační, kritické a aktuální.[5] Inscenovány zde byly především autorské texty Davida Drábka, jež byly založeny na kritickém vztahování se k soudobé společnosti. K tomu byly využívány prostředky postmodernismu[17] – destrukce tvaru, vícevrstevnatost, intertextualita, autoreflexe či autoparodie. Typickou tematikou uváděných inscenací byla reflexe médií, krize identity, rozpad tradičních hodnot, vykořeněnost a neschopnost komunikace.[1]

Nejvýraznější linií Hořících žiraf se staly autorské kabarety – Vařila myšička myšičku a série o kostlivcích Kostlivec v silonkách a Kostlivec: Vzkříšení. Změna uváděných titulů nastala roku 2002, kdy byl ke spolupráci přizván režisér Zdeněk Janáček. Ten v Hořících žirafách inscenoval Jako naprostý šílenci od Williama Mastrosimona a Koltèsova Roberta Zucca. Obě tato dramata se řadí do vlny coolness, která se vyznačuje vulgárním jazykem, syntaktickou rozvolněností, poukazem k vyprázdněnosti komunikace a mezilidských vztahů a využíváním prvků sexu a násilí.[18] Zároveň ale obě hry navazovaly na dramaturgické směřování nastavené Drábkovými texty. Konkrétně v Robertu Zuccovi byl úpravami provedenými Janáčkem zdůrazněn konflikt mladého člověka se společností; vražda otce se tak stala v nenormálním světě jediným možným a v podstatě normálním řešením problémů s rodičem.[19]

Přehled inscenací[20]

AutorTitulPremiéraRežie
David DrábekHořící žirafy1993David Drábek
Jana z parku21. 4. 1995
Vařila myšička myšičku9. 5. 1996
Kosmická snídaně aneb Nebřenský5. 6. 1997
Švédský stůl26. 3. 1999
Kostlivec v silonkách13. 12. 1999
Jana z parku II.19.11. 2001
William MastrosimoneJako naprostý šílenci13. 4. 2002Zdeněk Janáček
Bernard-Marie KoltèsRoberto Zucco15. 12. 2002
David DrábekKostlivec: Vzkříšení1. 2. 2003David Drábek

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i j k KRACÍK, Vladislav. Studio Hořící žirafy. In: Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000, str. 72–76.  ISBN 80-7008-107-4.
  2. ↑ a b ŠEVČÍK, Ondřej. Studio Hořící žirafy. In: LAZORČÁKOVÁ, Tatjana. Fenomén studentského divadla na Filozofické fakultě UP v Olomouci: [dokumentace a analýza studentských divadelních aktivit na Filozofické fakultě Univerzity Palackého od 50. let 20. století do současnosti]. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013, str. 118-127. ISBN 978-80-244-3779-8.
  3. ↑ MAREČEK, Petr. Hradecká divadelní značka Drábek & Král slaví dvě dekády. Má vyprodáno. iDnes [online]. [cit. 2019-11-4]. Dostupné online. 
  4. ↑ JUNGMANNOVÁ, Lenka. Příběhy obyčejných šílenství. „Nová vlna“ české dramatiky po roce 1989. Praha: Filip Tomáš – Akropolis, 2014. ISBN 978-80-7470-087-3.
  5. ↑ a b LAZORČÁKOVÁ, Tatjana. Hořící žirafy - druh, který definitivně zanikl. Divadelní noviny. 11. 5. 2004, roč. 13, čís. 10, s. 10. 
  6. ↑ Vařila myšička myšičku [online]. Virtuální studovna Databáze a online služby Divadelního ústavu. Dostupné online.
  7. ↑ Kosmická snídaně aneb Nebřenský [online]. Virtuální studovna Databáze a online služby Divadelního ústavu. Dostupné online.
  8. ↑ Švédský stůl – Tragédie o třech chodech [online]. Virtuální studovna Databáze a online služby Divadelního ústavu. Dostupné online.
  9. ↑ Kostlivec v silonkách [online]. Virtuální studovna Databáze a online služby Divadelního ústavu. Dostupné online.
  10. ↑ LAZORČÁKOVÁ, Tatjana. Drábkův úzkostný obraz světa. Divadelní noviny. 10. 1. 2002, roč. 11, čís. 1, s. 6. 
  11. ↑ Jana z parku II [online]. Virtuální studovna Databáze a online služby Divadelního ústavu. Dostupné online.
  12. ↑ Jako naprostý šílenci aneb Smrt režiséra [online]. Virtuální studovna Databáze a online služby Divadelního ústavu. Dostupné online.
  13. ↑ Roberto Zucco [online]. Virtuální studovna Databáze a online služby Divadelního ústavu. Dostupné online.
  14. ↑ a b c LAZORČÁKOVÁ, Tatjana. Vrátilo se Moravské divadlo v Olomouci do dob cenzury?. Lidové noviny. 9. 1. 2003, roč. 16, čís. 9, s. 25. 
  15. ↑ Kostlivec: Vzkříšení [online]. Virtuální studovna Databáze a online služby Divadelního ústavu. Dostupné online.
  16. ↑ KŘÍŽ, Jiří P. Kabaret ostrý jako břitva je podezřelý. Právo. 6. 2. 2003, roč. 13, čís. 31, s. 17. 
  17. ↑ KRATOCHVIL, Jiří. Šťastný Sisyfos: Konfiteor postmoderního romanopisce. Respekt. 27. 5.-2. 6. 1996, roč. 22. 
  18. ↑ ZADEOVÁ, Maja. Odvrácená strana krve a spermatu. www.divadlo.cz [online]. [cit. 2019-11-9]. Dostupné online. 
  19. ↑ LAZORČÁKOVÁ, Tatjana. Dráždivý a úzkostný Roberto Zucco. Lidové noviny. 9. 1. 2003, roč. 16, čís. 10, s. 10. 
  20. ↑ Virtuální studovna Databáze a online služby Divadelního ústavu. Dostupné online.

Literatura

  • Almanach MDO. Olomouc: MDO, 2000.
  • DRÁBEK, DAVID. Hořící žirafy; Jana z parku; Kosmická snídaně, aneb, Nebřenský; Švédský stůl; Kostlivec v silonkách; Kostlivec: vzkříšení; Embryo, čili automobily východních Čech. Brno: Větrné mlýny, 2003.
  • JUNGMANNOVÁ, Lenka. Příběhy obyčejného šílenství. „Nová vlna“ české dramatiky po roce 1989.
  • KRACÍK, Vladislav. Studio Hořící žirafy. In: Theatralia 2011/2, Encyklopedie divadelních souborů, s. 72–76.
  • LAZORČÁKOVÁ, Tatjana. 1996. Čas malých divadel. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996.
  • LAZORČÁKOVÁ, Tatjana et al. Fenomén studentského divadla na Filozofické fakultě UP v Olomouci: [dokumentace a analýza studentských divadelních aktivit na Filozofické fakultě Univerzity Palackého od 50. let 20. století do současnosti]. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. ISBN 9788024437798.
  • ŠTEFANIDES, Jiří (ed.). Kalendárium dějin divadla v Olomouci. Praha: Pražská scéna, 2008.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

No building photo cs2.svg
Autor: , Licence: CC BY-SA 3.0
Náhrada chybějícího obrázku stavby v češtině
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“