Suchoj Su-27

Suchoj Su-27 (V kódu NATO „Flanker“) je sovětský dvoumotorový stíhací letoun, určený k boji proti vzdušným cílům ve velkých, středních, malých, přízemních výškách a to ve dne i v noci za každého počasí. Vznikl v konstrukční kanceláři Suchoj. Díky svému značnému doletu může sloužit také jako hlídkový a doprovodný letoun.

Byl navržen jako odpověď na americké těžké stíhací letouny čtvrté generace jako Grumman F-14 Tomcat a McDonnell Douglas F-15 Eagle, s dosahem 3 530 kilometrů (1 910 nmi), silnou výzbrojí, sofistikovanou avionikou a vysokou manévrovatelností. Su-27 je určen k vybojování letecké nadvlády a následné varianty jsou schopny provádět téměř všechny vzdušné vojenské operace. Vznikl společně s letounem MiG-29, který byl vytvořen jako protiváha strojům General Dynamics F-16 Fighting Falcon a McDonnell Douglas F/A-18 Hornet.

Do služby u sovětského letectva vstoupil Su-27 v roce 1985. Hlavní rolí byla protivzdušná obrana proti americkým bombardérům SAC B-1B a B-52G, ochrana sovětského pobřeží před letadlovými loděmi a doprovod pro strategické bombardéry Tu-95 "Bear", Tu-22M "Backfire" a Tu-160 "Blackjack".^[2]

Existuje několik vývojových variant Su-27. Su-30 je dvoumístný víceúčelový bojový letoun pro mise za každého počasí, jak pro vzdušný boj, tak i bitevní role. Su-33 'Flanker-D' je palubní stíhací letoun určený pro letadlové lodě. Další verze zahrnují dvoumístný útočný/stíhací-bombardovací letoun Su-34 'Fullback' a modernizovaný víceúčelový stíhací letoun Su-35 'Flanker-E'.

Stíhací letoun vznikl jako reakce na nový stíhací letoun F-15 Eagle. Posléze byl dán požadavek na vývoj nového letounu s názvem projektu Перспективный Фронтовый Истребитель (Perspektivní frontový stíhač). První náčrty nového bojového letounu vznikly už v roce 1969. Stavba prvního prototypu T-10-1 byla dokončena v roce 1977. Letoun byl vybaven staršími motory AL-21F-3, které se tehdy montovaly do letounů Su-17M a Su-24. První zkušební let byl uskutečněn 20. května 1977. Následovaly stroje T-10-2, T-10-3, T-10-4. 1. května 1978 ale došlo k havárii druhého prototypu, jeho pilot Jevgenij Štěpanovič Solovjev zahynul. Letadla vykazovala malou stabilitu, použitý motor AL-21F byl neperspektivní a nový motor ještě nebyl dostatečně vyzkoušen, pokračovat v projektu za těchto podmínek by vedlo k dalším ztrátám na životech. Navíc vědecko‑výzkumný ústav NII VVS zpracoval veškeré informace o americkém letadle F-15 Eagle a musel konstatovat, že jeho výkony jsou daleko lepší než původně předpokládal. T-10 by se mu nedokázal vyrovnat. Hlavní konstruktér Michail Petrovič Simonov se proto po dlouhých úvahách rozhodl stroj zcela překonstruovat a začít od začátku. Konstrukce letounu byla přepracována a v roce 1981 vznikl nový letoun s označením T-10S-1, který se velmi odlišoval od původního provedení.

Letadlo mělo mimo jiné podstatně snížený čelní průřez trupu pro menší aerodynamický odpor, nové šípové křídlo se sklopnou náběžnou hranou po celém rozpětí a nový motor AL-31. První prototyp T-10S-1 vzlétl 20. dubna 1981. V tom samém roce tento stroj havaroval, pilot přežil. 23. prosince 1981 spadl i druhý prototyp, jeho pilot Alexander Komarov zahynul. Základní stíhací verze se začala vyrábět v roce 1982 v leteckém závodě Komsomolskoamurské letecké výrobní sdružení J. A. Gagarina v Komsomolsku na Amuru, ale vojenské zkoušky byly ukončeny až v roce 1984.

Na vývoji vhodného motoru pro toto letadlo pracovalo od konce 60. let 20. století několik sovětských konstrukčních kanceláří. V polovině 70. let 20. století prosadil Archip M. Ljulka svůj nejnovější vynález - jeho první turbínový motor s přídavným spalováním byl AL-31F, a měl výkon 7 600 kgf bez přídavného spalování a 12 500 kgf s přídavným spalováním. Motor AL-31F znamenal pro Ljulku velký úspěch. Měl analogový řídicí mechanismus a záložní hydromechanický řídicí systém. Motor měl hladký chod při jakémkoliv prudkém manévrování a přetížení letadla.

V roce 1973 po zveřejnění výsledků soutěže o nové stíhačky byly institutem CNII-30 vydané specifikace na avioniku pro tato letadla. Měly mít radar pracující na více vlnových délkách a měl být schopen zachytit a sledovat několik cílů současně. Další výbavu měl tvořit optoelektronický zaměřovací systém, sestávající z infračervené vyhledávací a sledovací jednotky a laserového dálkoměru. Mezi další požadavky patřil průhledový displej s obrazovkami indikujícími stav konkrétních systémů. Na základě těchto komplikovaných požadavků vyvinula společnost NPO "Elektroavtomatika" palubní počítač CVM-800 určený pro stroj T-10 (příští Su-27).

Suchoj Su-27 je ve všech verzích stavěn jako středoplošník. Konstrukčním materiálem jsou hlavně hliníkové slitiny. Na tepelně nejvíce trpící části draku se používají titanové slitiny. Pro kryty antén palubního lokátoru se používá slitina lithia a hliníku. Letoun je ovládán pomocí elektroimpulzního řízení fly-by-wire.

Pohon je tvořen dvěma dvouproudovými motory AL-31F, které jsou vybaveny komorami přídavného spalování. Váha motoru je 1 540 kg. AL-31F je spolehlivý v širokém rozsahu rychlostí a výšek letu. Životnost motoru je asi 500–600 hodin.

Palivový systém je tvořen čtyřmi palivovými nádržemi, jedna je v centroplánu, dvě ve vnějších částech křídla a jedna v žihadle (válcovité těleso na konci trupu). Palivo je možno za letu přečerpávat mezi jednotlivými nádržemi. Palivové nádrže jsou uvnitř potaženy polyuretanovou pěnou pro snížení rizika požáru.

Pilotní kabina je posunuta dopředu a má zaoblený tvar. Kryt je vyroben z organického skla. Tvoří ji dvě části – přední zaoblená a zadní, která se otevírá směrem dozadu, proti směru letu. Kabina je přetlaková. Na předním rámu zadní části krytu jsou tři zrcátka. Pilot sedí ve vystřelovací sedačce K-36, která umožňuje katapultáž při nulové rychlosti a výšce. Přetížení se pohybuje kolem 20G. Uprostřed nad palubní deskou je čelní průhledový indikátor (HUD), který zobrazuje údaje z palubního radiolokátoru a optoelektronického lokátoru.

Palubní vybavení je tvořeno 5 bloky:

• blok pilotážně-navigační a střelecko-navigační
• blok ovládání a řízení výzbroje
• blok rádiového spojení
• blok palubní obrany a systému kontroly
• blok registrace letových parametrů

Pilotážně-navigační a střelecko-navigační blok

Slouží k navigaci a řízení letounu ve všech režimech a podmínek letu. Je tvořen:

• radiokompas
• informační komplex vysokorychlostních parametrů
• systémy blízké a dálkové navigace
• autopilot
• systém elektroimpulzního řízení fly-by-wire
• palubní odpovídač

Blok ovládání a řízení výzbroje

Je systém sloužící k zachycování a sledování cílů optoelektronickým lokátorem nebo palubním radarem. Je tvořen:

• koherentní impulsní dopplerovský radiolokátor
• optoelektronický zaměřovací systém
• přilbový zaměřovač
  • umožňuje vyhledávání cílů pro vlastní protiletadlové rakety

Blok radiového spojení

Zajišťuje radiokorespondenci mezi velitelstvím a pilotem je tvořen:

• radiostanice R-800
• radiostanice R-864
• anténa UKV
• anténa KV

Blok palubní obrany

Blok palubní obrany je zařízení, které informuje pilota o zachycení vlastního letounu nepřátelským radiolokátorem nebo laserem. Systém je také schopen rušit radiolokátory nepřítele v pasivním nebo aktivním režimu.

• palubní komplet obrany Berjoza
• protiradiolokační výstražný systém Sirena 3
• závěsné pouzdro pro REB Sorbcija S

Blok registrace letových parametrů

Slouží k zachycení činnosti jak palubních aparatur tak i pilota. Skládá se:

• registrační aparatura Tester
• registrační systém Ekran

V devadesátých letech 20. století bylo do ČLR dodáno 20 jednomístných letounů Su-27SK a čtyři dvoumístné Su-27USK (K= Китай = Čína). Jejich základna se nachází na ostrově Chaj-nan. V roce 1994 bylo dodáno dalších 24 strojů. Čína posléze koupila licenci na výrobu 200 letounů v hodnotě 1,2 mld. USD.

V ČLR je Su-27 vyráběn pod názvem J-11. V současné době existují dvě verze J-11A, která je tvořena asi 20% čínských dílů a novější J-11B, která je tvořena z 90 % čínských dílů. To je však nutno brát s rezervou, protože pohonné jednotky AL-31F musí ČLR stále ještě získávat z Ruska. J-11B je vybavena také vektory tahu pro zlepšení již tak výborných manévrovacích schopností. J-11 je vybaven modernější čínskou avionikou, v kabině se nalézají čtyři barevné displeje. Podle čínských zdrojů je vyráběn v lepší kvalitě než konkurenční Suchoj. Cena J-11 je oproti konkurenci nižší.

(c) ​wikipedia user Henrickson, CC BY-SA 3.0

Letouny Suchoj Su-27 jsou známy celou řadou neobvyklých obratů, které nejspíše nejsou jen samoúčelným předváděním skvělých letových vlastností. Tyto manévry možná mají konkrétní bojové využití, jako jsou například úhybný manévr před raketami.

Manévr kobra začíná rotací vzad o 120 stupňů. Letoun udržuje v dosažené poloze výšku a pohybuje se horizontálně vpřed. Rychlost rychle poklesne na 150 km/hod. Potom prudce vrhne svou příď vpřed.

Manévr zvon (колокол) začíná vertikálním stoupáním, na jehož vrcholu rychlost poklesne na 0 km/hod. Pak se letoun přetočí dozadu, nechá klesnout příď a během akcelerace se přetočí kolem své podélné osy do jiné roviny.

V 80. letech 20. století sestrojili v SSSR experimentální letoun Su-27 s označením P-42, který měl překonat dosavadní rekordy upravené verze amerického letadla F-15A se jménem Strike Eagle v dostupu a rychlosti stoupání. Jeho hmotnost tehdy činila 14 124 kg (byl tedy o 2 000 kg lehčí než prázdný sériový Su-27). Podařilo se a Su-27 je nebo byl držitelem celkem 27 světových rekordů. Dalším letounem byl T-10-20R, který byl určený pro jiné kategorie rychlostního létání.

Základní kanónovou výzbroj tvoří automatický letecký kanón GŠ-301. Je to jednohlavňová zbraň s kadencí 1500–1800 střel / min. využívající pro pohon automatiky zákluz hlavně. Závěr je uzamčený, klínový, posuvný v příčném směru vzhledem k ose hlavně. Hlavní části kanónu jsou rozděleny na dvě skupiny:

• zakluzující
  • hlaveň
  • pouzdro hlavně
  • klínový závěr
  • vytahovač
  • pružinový vratník hlavně (76 prstenců)
  • hydraulická brzda
  • chlazení
  • elektrická iniciace zážehu (v případě selhání při výstřelu)
• nezakluzující
  • pouzdro zbraně
  • úplný zasouvač
  • vyhazovač
  • podavač
  • snižovač

Základní verze Su-27 má 10 závěsných bodů.

• 6 podkřídlových
• 2 podtrupové
• 2 podgondolové

Na závěsné body je možno zavěsit širokou škálu řízených protiletadlových střel krátkého, středního a dlouhého dosahu. Základní kombinace protiletadlové výzbroje se skládá z 6 raket R-27 a 4 raket R-73. Další kombinací jsou střely 4× R-27, 4× R-37, 2× R-33

• R-27R1
  • střela středního dosahu
• R-27PE1
  • střela středního dosahu s infračervenou naváděcí soustavou

• R-33
  • vypouští se z maximální vzdálenosti 72 km-136 km. Navádí se na cíl palubním radarem.

• R-73
  • střela krátkého dosahu s infračervenou naváděcí soustavou
• R-77
  • střela dlouhého dosahu s aktivní radiolokační naváděcí soustavou

(c) Photo: RAF/MOD, OGL v1.0

Prvním místem, kam byl Su-27 vyslán, byl Murmansk na poloostrově Kola. Postupem času, když se nasbíraly zkušenosti s provozem Su-27, začal být nasazován v součinnosti s letounem včasné výstrahy Berijev A-50. Od konce roku 1986 se intenzivně účastnil zachycování letadel NATO nad Barentsovým mořem. První zveřejněné fotografie operačního Su-27 byly zhotoveny posádkou norského hlídkového letadla Lockheed P-3B Orion dne 13. září 1987.^[3] Dva Su-27 vyzbrojené šesti raketami R-27 byly vyslány jako doprovod letadel P-3B. Během doprovázení se jeden Su-27 dostal do vzdálenosti jen 10 metrů od letadla P-3B, následně se přesunul přímo před norský stroj a zapnul přídavné spalování. Norskému stroji se díky rychlé reakci posádky, která se stihla uhnout před prudkou tlakovou vlnou nic nestalo.

O něco později se scénář opakoval. Su-27 byly vyslány jako doprovod norských P-3B. Tentokrát však došlo k nehodě. Sovětský pilot se ocasními plochami svého Su-27 přiblížil k vrtulím P-3B natolik, že se dostaly do kontaktu se směrovým kormidlem Su-27 a úlomky z něj prorazily trup P-3B. Oběma strojům se následně podařilo bezpečně přistát. Norská strana následně podala oficiální stížnost na Sovětský svaz. Celkové poškození P-3B bylo vyčísleno na 130 000 amerických dolarů.

V polovině roku 1987 již bylo ve službě 50 strojů Su-27 a tempo výroby bylo dva stroje za měsíc. Začátkem roku 1989 již sloužilo přes 200 kusů Su-27 a začaly nahrazovat starší stroje Jak-28P, Su-15 a Tu-28P. Tyto jednotky byly dislokovány na letišti Lehnice v Polsku a Vinnycja na Ukrajině.

Su-27 byly nasazeny za ruské invaze na Ukrajinu. Ukrajinské letectvo přišlo od začátku bojů v únoru 2022 do prosince 2023 dle nezávislého webu Oryx o nejméně 14,^[4] a ruské o 2 stroje.^[5]

• Su-27 Flanker-A – základní verze letounu a jeho prvního prototypu
• Su-27 Flanker-B – upravená, první sériově vyráběná verze Flanker-A
• Su-27 UB Flanker-C – cvičná bojeschopná verze
• Su-27 PU/Su-30 – víceúčelový stíhač
• Su-27 K/Su-33 – námořní verze
• Su-27 KU – dvoumístná cvičná námořní verze
• Su-27 IB/Su-34 – stíhací bombardér
• Su-27 FB/Su-32 – stíhací bombardér (exportní verze)
• Su-27 M/Su-35 – víceúčelový stíhač
• Su-37 Terminátor – jiná modernizovaná varianta letounu odvozená od Su-27 s prvky STEALTH

• Angola Angola
• Bělorusko Bělorusko
• Čína Čína
• Eritrea Eritrea
• Etiopie Etiopie
• Indonésie Indonésie
• Kazachstán Kazachstán
• Rusko Rusko
• Ukrajina Ukrajina
• Uzbekistán Uzbekistán
• Vietnam Vietnam
• Spojené státy^[6][7]

• Posádka: 1
• Délka: 21,94 m
• Rozpětí: 14,70 m
• Výška: 5,93 m
• Rozchod podvozku: 4,34 m
• Nosná plocha: 62,4 m²
• Maximální zatížení křídla: 456,2 kg/m²
• Hmotnost prázdného letounu: 16 380 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 30 000 kg
• Maximální hmotnost bojového nákladu: 8 000 kg
• Běžná hmotnost bojového nákladu: 4 000 kg
• Pohonná jednotka: 2× dvouproudový motor Saturn/Ljulka AL-31F s přídavným spalováním, každý o tahu 75,22 kN (122,6 kN s přídavným spalováním)
• Zásoba paliva: 3 770 kg
• Zásoba paliva (maximální): 9 400 l (vnitřní nádrže) + 2 600 l (přídavné nádrže)

• Maximální rychlost: 2 500 km/h (2,35 M)
• Dolet: 3 530 km v letové hladině, 1 340 km na úrovni hladiny moře
• Dostup: 18 500 m
• Stoupavost: 300 m/s
• Plošné zatížení: 371 kg/m²
• Tah / hmotnost: 1,07

• 1× kanón GS-30-1 ráže 30 mm se 150 náboji
• 6 000 kg výzbroje na deseti závěsníkách pro široké spektrum řízených i neřízených raket R-27, R-77, R-73 nebo R-60 a pum KAB-500KR, Ch-23, Ch-25, Ch-58, Ch-25MP, Ch-59, Ch-29 nebo Ch-31

• JENKINS, Dennis R.; MILLER, Jay, 1991. Sukhoi Su-27 Flanker. Arlington, Texas: Aerofax. 40 s. (Aerofax Extra; sv. 03). ISBN 0-942548-51-5. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Suchoj Su-27 na Wikimedia Commons
• (česky) Suchoj Su-27 Flanker a jeho verze – obsáhlý popis
• (anglicky) Su-27 na GlobalSecurity.org