Suchoj Su-11

Su-11
Určenízáchytný stíhací letoun
PůvodSovětský svaz
VýrobceZávod č. 153
Konstruktérská skupinaSuchoj
První let25. prosince 1958
Zařazeno1964
Vyřazeno1983
UživatelVojska protivzdušné obrany
Výroba1962 - 1965
Vyrobeno kusů108
Vyvinuto z typuSuchoj Su-9
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Suchoj Su-11 (V kódu NATO "Fishpot-C") byl sovětský proudový stíhací letoun pro protivzdušnou obranu. Jednalo se prakticky o modernizaci stroje Suchoj Su-9, který v sovětském letectvu sloužil od poloviny 50. let. Prototyp Su-11 zvaný T-47-8 poprvé vzlétl 25. prosince 1958. Letoun byl upravován, první stroje byly dokončeny roku 1962 a o dvě léta později byly zařazeny do služby. Sériově byly vyráběny Su-11 Fishpot-C - bojová a Su-11U Maiden - dvoumístná cvičná verze.

Vývoj

Su-11 byla modernizovaná verze stíhacího letounu Suchoj Su-9 („Fishpot“), který byl vyvíjen souběžně se stíhacím bombardérem Su-7 se šípovým křídlem. Suchoj si uvědomil základní omezení Su-9 a začal pracovat na Su-11, který poprvé vzlétl v roce 1961 jako prototyp T-47.

Su-11 se Su-9 sdílel delta křídlo, šikmé ocasní plochy a doutníkovitý trup, stejně jako kruhové vstupní ústrojí, ale měl delší příď, aby se do ní vešla výkonnější radarová souprava „Orjol“ (Orel; v kódu NATO „Skip Spin“) Byl instalován výkonnější proudový motor Ljulka AL-7F-1 poskytující tah o 9,8 kN (2 210 lbf) vyšší s přídavným spalováním pro lepší stoupavost a výkon ve velkých výškách (kompenzoval i zvýšenou hmotnost). Su-11 lze od Su-9 odlišit vnějším palivovým potrubím na trupu za kokpitem.

Rakety K-5 ze Su-9 byly nahrazeny dvojicí raket R-98 (AA-3 'Anab'), obvykle jednou poloaktivní radarem naváděnou R-98MR a jednou tepelně naváděnou R-98MT. Jako mnoho stíhacích letounů té doby neměl hlavňovou výzbroj.

Výroba definitivního Su-11-8M začala v roce 1962, skončila v roce 1965 poté, co bylo dodáno asi 108 letadel, ačkoli se předpokládá, že některé ze Su-9 byly modernizovány na podobu Su-11.

Byla také vyvinuta cvičná verze Su-11U 'Maiden'. Podobně jako Su-9U měla plnou výzbroj a radarové systémy pro výcvikové účely, ale druhé sedadlo snižovalo jeho již tak nízkou kapacitu paliva a nebyla určena pro bojové použití.

Služba

Vývojové problémy a havárie zpozdily zavedení u perutí sovětského letectva/vojsk protivzdušné obrany až do roku 1964 a bylo dodáno jen malé množství letadel.

I s nadřazeným radarem zůstal Su-11 silně závislý na pozemním odposlechu (GCI) při navádění pilota na cíl. Neměl žádnou schopnost ani proti nízko letícím cílům a konstrukční kancelář Suchoj považovala Su-11 za selhání a mnohem horší ve srovnání s impozantnějším novějším Su-15 („Flagon“). Nicméně několik letounů zůstalo ve službě až do počátku 80. let. Poslední Su-11 opustily frontovou službu kolem roku 1983.

Uživatelé

Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz

191. stíhací letecký pluk protivzdušné obrany, Jefremov, Tulská oblast, RSFSR, 1965 – 1980.[1]
393. gardový stíhací letecký pluk protivzdušnej obrany, Privolžskij, Astrachaňská oblast, RSFSR, 1964 – 1981.[2]
790. stíhací letecký pluk protivzdušné obrany, Chotilovo, Kalininská oblast, RSFSR, 1964 – 1979.[3]

Specifikace

Nákres
Nákres

Technické údaje

  • Posádka: 1
  • Rozpětí: 8,54 m
  • Délka: 18,23 m
  • Výška: 4,70 m
  • Nosná plocha: 34 m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 8 562 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 13 990 kg
  • Pohon: 1 × proudový motor Ljulka AL-7F-2
    • Tah motoru: 96 kN

Výkony

  • Maximání rychlost: 2 340 km/h
  • Bojový dolet: 500 km (310 mi, 270 nmi)
  • Přeletový dolet: 1 125 km (699 mi, 607 nmi)
  • Vytrvalost: : 1 hodina 28 minut s vnitřním palivem; 1 hodina 59 minut s přídavnými nádržemi
  • Dostup: 18 000 m
  • Stoupavost: 136,7 m/s (26 910 stop/min)
  • Plošné zatížení: 76,09 kg/m2 (15,58 lb/sq ft)
  • Tah/hmotnost: 0,71
  • Vzletová rychlost: (s vnitřním palivem): 330–340 km/h (210–210 mph; 180–180 kn)
  • Vzletová rychlost: (s přídavnými nádržemi): 360–380 km/h (220–240 mph; 190–210 kn)
  • Přistávací rychlost: (s vnitřním palivem): 280–290 km/h (170–180 mph; 150–160 kn)
  • Délka přistání: 1 000–1 200 m (3 300–3 900 stop)

Výzbroj

  • 4 × podkřídlový závěsník pro rakety vzduch-vzduch Kaliningrad K-8 (AA-3 "Anab")
  • 2 × podtrupový závěsník pro přídavné palivové nádrže

Odkazy

Reference

  1. ↑ 191st Fighter Aviation Regiment PVO [online]. ww2.dk [cit. 2017-08-09]. Dostupné online. 
  2. ↑ 393rd Guards Fighter Aviation Regiment PVO [online]. ww2.dk [cit. 2017-08-09]. Dostupné online. 
  3. ↑ 790th Fighter Aviation Regiment PVO [online]. ww2.dk [cit. 2017-08-09]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Sukhoi Superjet 100 (5096752254).jpg
Autor: SuperJet International, Licence: CC BY-SA 2.0
Air-to-air photo shoot of a Sukhoi Superjet 100 (RA-97005) over Italy.
Sukhoi T-50, Russia - Air Force AN2310127.jpg
Autor:
Alex Beltyukov - RuSpotters Team
, Licence: CC BY-SA 3.0
Su-35 (12509727094).jpg
Autor: Rob Schleiffert, Licence: CC BY-SA 2.0
A newer version of the Su-27 Flanker.
Sukhoi Su-11 ’14 red’ (24512014377).jpg
Autor: Alan Wilson from Stilton, Peterborough, Cambs, UK, Licence: CC BY-SA 2.0

c/n 0115307. Previously coded ’15 green’ NATO codename:- Fishpot-C Developed from the Su-9 with a larger nose to accommodate more powerful radar and engine, the Su-11 was immediately outclassed by types like the Su-15, and only 108 were built. Amazingly, having entered service in 1964, the final aircraft weren't withdrawn until 1983! One of only two survivors, this example was previously coded '15 green' and is on display at the Central Air Force museum, Monino, Moscow Oblast, Russia.

27th August 2017