Sudetská demonstrace

Tzv. sudetská demonstrace, či demonstrace sudetských Němců z úterý 4. března 1919 byla demonstrace v Československu, při níž sudetští Němci požadovali začlenění svého území v rámci Německého Rakouska namísto určení trvalého pobytu v novém československém státě. Demonstrace se konaly například ve městech Teplice, Kadaň nebo Nový Jičín.

Předchozí události

Poslední poslanci Říšské rady za německojazyčná území vyhlásili v říjnu 1918 v těchto oblastech nový stát jako členové Provizorního národního shromáždění ve Vídni a 12. listopadu 1918 a rozhodli o jeho přičlenění k Německu.^[1] Přesto byla tato území v době od 1. listopadu 1918 do 31. ledna 1919 obsazena českou armádou. Němečtí Rakušané s tím zjevně nepočítali a podcenili vojenskou pohotovost. Na některých místech došlo k bojům, a to zejména 27. až 29. listopadu v Mostě a 3. prosince v Kaplici v jižních Čechách, dále pak také na několika místech jižní Moravy. Naproti tomu civilní odpor byl značný, několik měst bylo ochotno se vzdát teprve pod hrozbou odstřelování dělostřelectvem (např. Most, Cheb, Šumperk). Kaplice byla 3. prosince skutečně zasažena několika dělostřeleckými střelami. V několika městech byli bráni rukojmí, aby se zajistilo odzbrojení Německých Rakušanů. Počet obětí bojů na německé straně dosáhl asi 20, počet českých obětí není znám.

16. února 1919 se v Německém Rakousku konaly volby do národního shromáždění.

Konkrétním podnětem k demonstraci 4. března 1919 bylo zahajovací zasedání národního shromáždění Německého Rakouska^[2] , které se konalo téhož dne ve Vídni, na nichž německá území Čech, Moravy a Rakouského Slezska nebyla kvůli českému bojkotu zastoupena, na rozdíl od předchozího Provizorního národního shromáždění, sestávajícího z poslanců rakouské Říšské rady vzešlých z voleb v roce 1911.

Dalším podnětem pro nepokoje bylo kolkování bankovek, vedoucí k rozsáhlému znehodnocení peněz. Iniciativa k demonstracím vzešla od sudetoněmeckých sociálních demokratů pod vedením Josefa Seligera, tehdejšího předsedy strany českých a moravských Němců. K výzvě se připojily všechny ostatní německé strany.

K požadavkům vysloveným 4. března pod černo-červeno-zlatými prapory, patřilo především právo na sebeurčení, jež bylo americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem vyhlášeno jako základní princip mírového ujednání. Kromě toho řečníci požadovali stažení českých vojáků a vydání zadržovaných dodávek potravin a uhlí.

Důsledky

Demonstrace rychle nabraly agresivní charakter, docházelo k hanobení státních symbolů Československé republiky, napadání a vyhánění čs. úředníků a k napadání a pokusů o odzbrojení čs. vojenských hlídek (několik vojáků bylo davem zabito). Ve Šternberku došlo k vyrabování četnické stanice, ozbrojení demonstrantů a k následným pouličním bojům, které potlačil až přivolaný vojenský asistenční oddíl. Za těchto okolností čs. vojsko v sebeobraně zahájilo střelbu do davu.^[3] Krátce po poledni byly demonstrace ve většině měst krvavě potlačeny střelbou.^[4] Při střelbě přišlo na straně sudetoněmeckých demonstrantů o život 54 osob^[5], z toho 25 v Kadani, 16 ve Šternberku, 6 v Karlových Varech, 2 v Hostinném, 2 v Chebu, 2 ve Stříbře a 1 v Ústí nad Labem. Mezi zabitými bylo 20 žen a dívek, jeden 80letý stařec a chlapci ve věku 14, 13 a 11 let.

Další dvě oběti na životech byly ještě 3. března v Chebu a další dvě 5. března v Karlových Varech. Kromě toho bylo ještě asi 200 zraněných.

Oběti ze 4. března 1919 byly odškodněny ČSR i po okupaci Třetí říší, pachatelé nebyli nikdy vypátráni ani potrestáni. Pro Sudetské Němce se 4. březen stal pamětním dnem jako „den sebeurčení“, který si po “Mnichově“ v roce 1938 přivlastnili nacionální socialisté a zneužili ke své propagandě.

Oběti

jméno	město	práce	národnost
František Jarch	Ústí nad Labem	řezník	Němec
Anna Saxová	Hostinné/okres. Vrchlabí/	žena pivov. sklepmistra	Češka
Aloisie Baudischová		posluhovačka	Němka
Markéta Reindlová	Cheb		Němka
Josef Christl	Cheb	kand. učit.	Němec
Franz Schneider	Kadaň	obuvník	Němec
Josef Wolf	Kadaň	nádeník	Němec
Erich Benesch	Kadaň	mistr v přádelně	Němec
Andreas Benedickt	Kadaň	pekař	Němec
Františka Patzlerová	Kadaň	žena koželuha	Němka
Anna Rottová	Kadaň	žena klempíře	Němka
Marie Zienerová	Kadaň	šička	Němka
Marianne Sturmová	Kadaň	šička	Němka
Karel Tauber	Kadaň	školák	Němec
Ludmila Doleschalová	Kadaň	šička	Češka
Leopoldina Mederová	Kadaň	šička	Češka
Karel Lochschmidt	Kadaň	školák	Němec
Pavla Schmiedlová	Kadaň	dcera lakýrníka	Němka
Vilém Fiegert	Kadaň	malíř pokojů	Němec
Oskar Meier	Kadaň	učedník	Němec
Julie Schindlerová	Kadaň	služka	Češka
Berta Meierová	Kadaň	šicka	Němka
Aloisie Weberová	Kadaň	kanc. Pomocnice	Němka
Marie Stöcklová	Kadaň	dělnice	Němka
Ferdinand Kumpe	Kadaň	nádeník	Němec
Hugo Nittner	Kadaň	elektrotechnik	Němec
Marie Loosová	Kadaň	žena fotografa	Němka
Kateřina Tschammerhöhlová	Kadaň	nádenníce	Němka
Pavel Massl	Kadaň	středoškolák	Němec
Theodor Romig	Kadaň	středoškolák	Němec
Josef Piwinger	Kadaň	ředitel kůru	Němec
Růžena Hellerová	Stříbro	soukromnice	Němka
Jan Luft	Stříbro	dělník na dráze	Němec
Alfred Hahn	Karlovy Vary	účetní	Němec
Ferdinand Schuhmann	Karlovy Vary	dělník	Němec
Josef Stock	Karlovy Vary	dělník	Němec
Michael Fischer	Karlovy Vary	dělník	Němec
Václav Wagner	Karlovy Vary	zedník	Němec
Rudolf Reinhold	Karlovy Vary	obchodník	Němec
Josef Plachý	Šternberk	vojín pěš. pluku č. 6.	Čech
Arnošt Böhm	Šternberk	vojín pěš. pluku č. 6.	Němec
Rudolf Lehr	Šternberk	pokrývač	Němec
Eduard Sedláček	Šternberk	železniční zřízenec	Němec
Hermína Kirschová	Šternberk	v domácnosti	Němka
Josefa Boleková	Šternberk	továrni dělnice	Němka
Amalié Necklová	Šternberk	v domácnosti	Němka
Emil Schreiber	Šternberk	sazeč písma	Němec
Josef Simák	Šternberk	dělník	Němec
František Prosser	Šternberk	tkadlec	Němec
Matyáš Kaindl	Šternberk	stolařský učedník	Němec
Otakar Faulhammer	Šternberk	zámečník	Němec
Richard Tschauner	Šternberk	krejčí	Němec
František Mayer	Šternberk	dělník	Němec
Ferdinand Pudek	Šternberk	tkadlec	Němec
Alois Länger	Šternberk	kočí	Němec
Josef Laser	Šternberk	soukromník	Němec
Bruno Schindler	Šternberk	tkadlec	Němec

^[6]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Demonstration der Sudetendeutschen am 4. März 1919 na německé Wikipedii.

↑ Protokoly Provizorního národního shromáždění Německého Rakouska (alex.onb.ac.at)
↑ Protokoly Konstituierenden národního shromáždění Německého Rakouska (alex.onb.ac.at)
↑ CAJTHAML-LIBERTÉ, František. Sláva a pád "provincie Deutschböhmen". [s.l.]: O. Bukač (Bukačova menšinová knihovna). Dostupné online.
↑ Leopold Grünwald (Hrsg.): Sudetendeutsche – Opfer und Täter. Verletzungen des Selbstbestimmungsrechts und ihre Folgen 1918–1982. Junius, Wien 1983² (ISBN 3-900370-05-2), str. 114.
↑ Jörg K. Hoensch: Geschichte der Tschechoslowakischen Republik 1918–1978. W. Kohlhammer, Stuttgart 1978² (ISBN 3-17-004884-8), str. 30.
↑ Státní politika vůči německé menšině v období konsolidace politické moci v Československu v letech 1918-1920. Praha: Historicky ustav, 2002. 85–86 s.

Literatura

KOPICA, Jiří. Boj o pohraničí : demonstrace 4. března 1919 v Československu. Kadaň: Město Kadaň, 2013. 113 s. ISBN 978-80-904493-8-1.

[1] Protokoly Provizorního národního shromáždění Německého Rakouska (alex.onb.ac.at)

[2] Protokoly Konstituierenden národního shromáždění Německého Rakouska (alex.onb.ac.at)

[3] CAJTHAML-LIBERTÉ, František. Sláva a pád "provincie Deutschböhmen". [s.l.]: O. Bukač (Bukačova menšinová knihovna). Dostupné online.

[4] Leopold Grünwald (Hrsg.): Sudetendeutsche – Opfer und Täter. Verletzungen des Selbstbestimmungsrechts und ihre Folgen 1918–1982. Junius, Wien 1983² (ISBN 3-900370-05-2), str. 114.

[5] Jörg K. Hoensch: Geschichte der Tschechoslowakischen Republik 1918–1978. W. Kohlhammer, Stuttgart 1978² (ISBN 3-17-004884-8), str. 30.

[6] Státní politika vůči německé menšině v období konsolidace politické moci v Československu v letech 1918-1920. Praha: Historicky ustav, 2002. 85–86 s.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

Navigation

Navigace

Tématické portály