Sultan Girej Klič

Kníže Sultan Girej Klič
Sultan Girej Klič u soudu v Moskvě v roce 1947
Narození	15. března 1880 Aul Ujala, poblíž města Majkop, Ruské impérium
Úmrtí	16. ledna 1947 (ve věku 66 let) Moskva, Sovětský svaz
Vojenská kariéra
Hodnost	plukovník Ruské imperiální armády generálmajor Bílé armády generálmajor Kavkazské divize
Sloužil	Ruské impérium Ruské impérium Německá říše Německá říše
Složka	Ruská imperiální armáda Bílá armáda Wehrmacht
Velel	Kavkazská divize v sestavě Wehrmachtu
Války	První světová válka, Ruská občanská válka, Druhá světová válka
Bitvy	Evakuace Krymu, Kavkazské tažení, protipartizánské operace v okupovaných částech Jugoslávie, Italské tažení
Vyznamenání	Řád sv. Stanislava 4. stupně s meči a lukem Řád sv. Anny 2.,3. a 4. stupně Řád svatého Vladimíra 3. stupně s meči

Sultan Girej Klič (rusky Клыч Султан-Гирей, český přepis používá na rozdíl od ruštiny měkké I Klič^[1], ale je uváděn také ve formě Keleč^[2]) (15. března 1880 Ujala poblíž města Majkop - 16. ledna 1947 Moskva) byl kníže (rusky Князь) krymskotatarského původu, kozácký velitel bojující v obou světových válkách (první a druhé) a ruské občanské válce. Popraven po rozsudku vojenského soudu oběšením dne 16. ledna 1947.

Narodil se jako potomek krymské chánské dynastie Giričů. Jeho jméno Keleč (Klič) v překladu z turkických jazyků znamená meč. Vystudoval jezdeckou junkerskou školu (junker byl v carském Rusku žák důstojnické školy).

V carské ruské armádě sloužil v 12. bělgorodském dragounském pluku a zúčastnil se v hodnosti poručíka potlačení ruské revoluce v roce 1905.^[3] Za první světové války sloužil v jezdectvu. V roce 1917 se zúčastnil pokusu o puč v řadách vojsk generála Kornilova. V roce 1918 velel čerkeskému jízdnímu pluku. První světovou válku, ve které získal všechny své řády, ukončil jako plukovník^[3].

V ruské občanské válce bojoval v řadách Bílé armády, kde byl 25. března 1918 povýšen na generálmajora.^[3] Stal se velitelem Čerkesské jízdní divize (tzv. Divoká divize), která aktivně bojovala proti bolševikům. Po porážce uskupení Jižních vojsk a jejich evakuaci na Krym v roce 1920 překročil se svolením gruzínské vlády hranice Gruzínské demokratické republiky, kde byl internován^[3]. Následně z internace odjel na Krym, kde sloužil pod velením generála Wrangela. Po porážce Rudou armádou se znovu uchýlil do Gruzie. Na jaře 1921 emigroval do zahraničí.^[3]

V exilu byl politicky aktivní a působil jako jeden z vůdců Lidové strany horalů severního Kavkazu (rusky Народной партии горцев Северного Кавказа), jejímž cílem bylo odtržení severního Kavkazu od Sovětského svazu. Byl členem jejího ústředního výboru a také byl členem Výboru pro nezávislost Kavkazu, který se skládal z vůdců gruzínských, arménských, ázerbájdžánských a horských nacionalistů.^[3]

Po vypuknutí války mezi třetí říší a Sovětským svazem se aktivně podílel na formování vojenských horských jednotek a vytvoření Kavkazské divize. Byl členem Kavkazské válečné rady^[2]. Po porážce německých vojsk v tažení na Kavkaz v roce 1943 byla jím organizovaná Kavkazská divize převelena do Itálie, kde operovala proti italským partyzánům. Kavkazská divize byla nasazena při obraně města Paluzza^[2] a tvořila součást Kozáckého stanu v Itálii^[4]. V roce 1945 převzal velení Kavkazské divize ^[2] v hodnosti generálporučík^[2], jiné prameny uvádí hodnost generálmajor^[1][3].

V květnu 1945 byla jeho Kavkazská divize vzata do zajetí britskými jednotkami a umístěna v Oberdrauburgu. Při jednání se štábem 8. britské armády dosáhl britského závazku, že jeho muži nebudou vydání do Sovětského svazu, ale že muslimští vojáci budou přemístěni do některých islámských států Blízkého Východu^[2]. V rozporu s dohodami však 14. května 1945 Britové nařídili odebrat kozákům zbraně. Dne 29. května 1945 byl spolu se 125 kavkazskými důstojníky odvezen do Judenburgu a předán NKVD^[2]. Následně byl převezen do Moskvy a postaven před soud Vojenského kolegia (překládáno též jako komise) Nejvyššího soudu SSSR.

Byl souzen v procesu spolu s Vlasovem, Krasnovem P.N., Škurem, Krasnovem S.N., Domanovem a Panwitzem. Byl obviněn z vedení ozbrojeného boje proti Sovětskému svazu a řízení výzvědné, diverzní a teroristické činnosti. Byl uznán vinným a odsouzen k trestu smrti^[1]. Rozsudek byl vykonán dne 16. ledna 1947. Informace o rozsudku a vykonání popravy byla uveřejněna v deníku Pravda dne 17. ledna 1947^[1]. Tato zpráva jej označila za agenta německé výzvědné služby^[1].

25. prosince 1997 jej Vojenské kolegium Nejvyššího soudu Ruské federace odmítlo rehabilitovat.

• Andrej Andrejevič Vlasov - hlava Komitétu pro osvobození národů Ruska.
• Pjotr Nikolajevič Krasnov - kozácký velitel.
• Ivan Nikitič Kononov - kozácký velitel.
• Stanislav Auský - autor publikací zabývajících se související problematikou.