Sungské vojenství

Dlouhý na šířku orientovaný obraz osmi stojících mužů. Zleva doprava je první, třetí, pátá, šestá a osmá postava ozbrojena, první a poslední mají luk a meč, ostatní pouze jednu z těchto zbraní. Oblečeni jsou v tradičním čínském oděvu, třetí a šestý mají plášť pouze ke klenům. Všichni mají plochou černou čapku.
Čtyři generálové Čung-singu se čtyřmi pomocníky, obraz Liou Sung-niena (1174–1224). Druhý zleva stojí slavný sungský generál Jüe Fej.

Vojenství čínské říše Sung bylo významným faktorem státní moci. Síla armády vzrostla z necelých 400 tisíc mužů v počátcích sungské říše na více než milión, po vítězných taženích během sjednocování Číny v 10. století efektivnost armády přes značný početní stav klesla a ve 20. letech 11. století sungský stát ztratil severní Čínu, kterou dobyla říše Ťin. V následných reformách se zrodila úspěšnější armáda, která s pomocí silného loďstva a nových technologií, zejména střelného prachu, ubránila jižní Čínu před ťinskými útoky. Ve válce s mongolskou říší vedené v letech 1235–1279 sungská armáda podlehla a Čína byla dobyta Mongoly.

Wu a wen, násilí a kultura

V sungské říši byl pro muže bez formálního vzdělání vstup do armády nejrychlejší cestou k moci a do vyšších vrstev společnosti.[1] Měl-li muž za sebou úspěšnou kariéru v armádě a mohl-li se pochlubit vítězstvími v bitvách, měl jistou cestu k úspěchu v politice.[1] Vzdělaní úředníci vybíraní prostřednictvím úřednických zkoušek přišli většinou z prominentních rodin a mohli se při kariérním postupu a získávání společenského postavení spolehnout na rodové příbuzenské sítě. Řada sungských důstojníků neměla tuto výhodu a jejich postavení ve společnosti záviselo na pozici ve vojenské hierarchii a vojenské síle jejich jednotek.[1] Mnoho dvorských eunuchů, jako Tchung Kuan (1054–1126), se ochotně přihlásilo mezi důstojníky centrální armády, protože to byl způsob posílení postavení u dvora.[2]

Obyčejní vojáci byli verbováni nebo odváděni z venkova, mezi vojáky byli zařazováni také zajatí bandité a žoldáci.[3] Vojáci neměli oficiální status v konfuciánské hierarchii, protože nepatřili do jednoho z čtyř povolání; učení úředníci jen neochotně uznávali hodnotu těch, jejichž život se točil kolem necivilizovaných praktik wu (násilí).[3] I když vojenské zkoušky, hodnosti a místa byla paralelní k civilním, vzdělaní úředníci a džentry přesto vnímali vojenský život jako něco podřadného a nekultivovaného.[4] Přes toto pohrdání a váhu morálních argumentů proti násilí, úředníci často veleli armádám a ovládali vojenskou sílu.[3] Přesto úředníci nebyli na vrcholu vojenské nebo dokonce civilní moci; na vrcholu společnosti stál císař.[5] Císařovo používání násilí bylo viděno jako nezbytné při snaze udržet na uzdě rebelující elementy společnosti a ovládnout násilné a nekultivované národy vnitřní Asie, kteří by pak měli být podrobeni a transformováni nadřazeným principem wen, čínskou kulturou a civilizací.[6]

Početnost, ztráta severu a reformy

Roku 960, při vzniku státu, měla sungská armáda 378 000 evidovaných vojáků.[7] Počátkem 11. století její velikost vzrostla na 900 000 mužů; růst pokračoval zvýšením na milión do roku 1022, a více než 1 250 000 do roku 1041.[8][7][9] Vydržování armády této velikosti spotřebovalo tři čtvrtiny celkového ročního příjmu státu.[9] Ve snaze o snížení vojenských výdajů roku 1069 kancléř Wang An-š' zavedl místní milice jako podpůrné jednotky.[8] Roku 1073 Wang An-š' založil nový úřad ústřední státní správy nazvaný Úřad pro zbraně, který dohlížel na manufaktury vyrábějící zbraně a zodpovídal za kontrolu jejich kvality.[10]

Mapa ukazující rozsah říší Sung, Liao a Si Sia. Říše Sung zahrnuje vlastní Čínu, to jest východní polovinu dnešní Čínské lidové republiky bez vnitřního Mongolska a Mandžuska. mandžusko a přilehlé části vnitřního Mongolska náleží říši Liao, říše Si Sia leží západně od říše Ťin v Ordosu a Kan-su.
Čína před rokem 1125:
     říše Severní Sung
     říše Liao
     říše Si Sia
Mapa ukazující rozsah říší Sung, Ťin, Si Sia a Nan-čao poté, co říše Sung ztratila severní Čínu ve prospěch říše Ťin. Říše Sung zahrnuje vlastní Čínu jižně od řeky Chuaj, říše Ťin zahrnuje čínská území severně od řeky Chuaj a Mandžusko, říše Si Sia leží západně od říše Ťin v Ordosu a Kan-su, říše Nan-čao leží jihozápadně od sungského území v dnešním Jün-nanu.
Čína roku 1142:
     říše Jižní Sung
     říše Ťin
     říše Si Sia
     říše Nan-čao

Navzdory velikosti armády a prospěšným reformám byli vysoce postavení velitelé sungských ozbrojených sil rozsáhle zkorumpovaní. Na počátku 12. století sungští generálové disponovali finančními prostředky určovanými podle jejich hlášení o velikosti podřízených jednotek; namísto použití ve prospěch vojska využívali obdržené finanční prostředky pro své osobní potřeby.[11] Vojáci stálé armády kvůli tomu dostávali velmi malé platy a navíc byli nuceni k podřadné práci.[12] Učení úředníci ve vládě obvykle věnovali jen malou pozornost neutěšené situaci vojáků a dokonce i požadavkům důstojníků, protože oboje viděli jako součást nižších vrstev společnosti.[13] Americký historik Fairbank výsledek zhodnotil slovy: „civilní nadvláda proměnila armádu v nedílnou součást státní správy, avšak stát činila vojensky slabým“.[14]

Korupce vrchního velení a neefektivnost armády vyšla najevo, jakmile se sungská říše pokusila v alianci s džürčenskou říší Ťin dobýt kitanskou říši Liao. Zatímco Džürčeni úspěšně povstali proti svým kitanským pánům, sungské pokusy o útok na Kitany z jihu dopadly špatně a Liao naopak do roku 1125 pohltila říše Ťin. Džürčeni pozorovali slabost sungské armády a po likvidaci kitanského odporu využili příležitost, ukončili spojenectví a napadli říši Sung. Do roku 1127 džürčenská armáda dobyla sungské hlavní město Pien-ťing (dnešní Kchaj-feng) a zabrala severní Čínu, zatímco zbytky sungského dvora a vlády uprchly na jih do Lin-anu (dnes Chang-čou). Porážka, ztráta severní části říše a ústup na jih byly rozhodující ranou pro sungské vojenské elity, dosud úzce spjaté s politickou strukturu. Po roce 1127 se odcizily císařům a vládě.[15]

Ztráta severní Číny přiměla sungskou vládu k drastickým a trvalým vojenským reformám. Císař Kao-cung, zoufale se snažící doplnit zdecimovanou centrální armádu, povolával muže z celé země.[16] To se dělo i dříve, ale ne v takovém rozsahu. Nejzkušenější vojáci se stali císařskými gardisty, zatímco jednotky centrální armády byly složeny z vojáků ze všech regionů a společenských vrstev.[16] Říše Jižní Song nakonec obnovila svou vojenskou sílu pod vedením loajálních a vychvalovaných velitelů, jako byl Jüe Fej (1103–1142), který úspěšně bránil hranici na řece Chuaj. Nakonec roku 1141 Sungové podepsali s říší Ťin mírovou smlouvu.[11]

Roku 1131 čínský spisovatel Čang I poukázal na důležitost námořnictva v boji s ťinskou invazí; napsal, že Čína musí považovat moře a řeky za své Velké zdi a má používat válečné lodě jako největší strážní věže.[17] Ačkoli historie čínského námořnictva sahá až do období jar a podzimů (722–481 př. n. l.),[18] první stálé čínské námořní síly založili Jižní Sungové roku 1132.[17] Džürčeni zahájili invazi proti Jižním Sungům podél řeky Jang-c', která roku 1161 vyústila do dvou klíčových sungských vítězství v bitvách u Cchaj-š’ a u Tchang-tao. Ťinské námořnictvo bylo poraženo sungským stálým námořnictvem, které využívalo trebuchety vrhající na nepřítele bomby plněné střelným prachem.[19][20]

Organizace, vybavení a postupy

Obraz krátké široké lodi poháněné sedmi veslaři na každé straně. Téměř všechnu plochu paluby zabírá trebuchet, v přední části plavidla je malý prostor pro dva lukostřelce, na zádi stojí kormidelník.
Sungská říční vojenská loď s trebuchetem na palubě. Ilustrace z traktátu Wu-ťing cung-jao, 1044.

V sungské armádě byla pěchota organizována do čet po 50 mužích, dvě čety tvořily rotu, vyšší jednotkou byl prapor s 500 muži.[10][21] V období Severní Sung byla polovina z miliónové armády umístěna v Pien-ťingu a okolí.[21] Ostatní vojáci byli rozptýleni podél hranic a u velkých měst, přičemž době míru zajišťovali místní bezpečnost.[21] Ačkoli se v armádě hojně vyskytovala korupce a civilní úředníci ji vesměs ignorovali, přesto byla významným zdrojem síly říše. Během sungské éry byly vojenský výcvik i taktika a strategie studovány jako věda; elitní vojáci měli přiděleny různé úkoly v závislosti na jejich dovednostech v ovládání zbraní a fyzických schopnostech.[22] Ve výcviku byli vojáci a důstojníci připravování k následování pokynů velení – vlajkové signály vyzývaly k útoku, zvony a bubny ohlašovaly ústup.[10]

Sungští kušníci byli soustředěni v samostatných oddílech oddělených od běžné pěchoty na rozdíl od pěchoty, podle pojednání Wu-ťing cung-jao z roku 1044 bylo masové použití kuší nejúčinnější zbraní proti jezdectvu severních kočovníků.[10] Elitní střelci z kuší byli ceněni jako dálkoví odstřelovači; například v bitvě u Šan-čou roku 1004 takový střelec zastřelil Siao Tcha-lina, generála armády říše Liao.[10] Kuše byly masově vyráběny ve státních zbrojovkách, přičemž se jejich konstrukce s časem zdokonalovala, například od roku 1068 použití dřeva morušovníků a mosazi přineslo zbraně schopné prorazit strom na 140 kroků.[23]

Sungská jízda používala řadu různých zbraní, včetně halaparten, mečů, luků, a ohnivých kopí, využívajících střelný prach k chrlení ohně a šrapnelů.[24] V rámci příprav na válku vládní zbrojnice vyráběly zbraně v obrovských množstvích, každý rok produkovaly desítky milionů šipek a desítky tisíc dílů zbrojí.[9] Je známo šestnáct druhů katapultů sungského období, navržených v mnoha různým velikostech a vyžadujících obsluhu od desítek do několika set mužů.[7]

Vybledlá a opotřebovaná čtvercová malba zobrazující tři muže na koních, čtvrtý kůň je osedlaný, ale bez jezdce. Jedou po dvou vedle sebe, kůň bez jezdce je v přední dvojici. Koně mužů v zadní dvojici mají brnění pokrývající vrch jejich těl a koženou zbroj po stranách. Krky koní jsou zakryty červeným přehozem, pod nímž je pravděpodobně také brnění.
Sungská malba tří jezdců z 12. století. Metropolitní muzeum umění, New York.

Na rozdíl od řady jiných čínských států, říše Sung nekoncipovala svou vojenskou infrastrukturu a organizaci podle vzoru severních kočovných armád, jako byli dřívější Sien-pejové nebo pozdější Mongolové.[12] Pouze dvakrát byly v sungské armádě použity nečínské jezdecké jednotky: v počátcích říše při tažení císaře Tchaj-cu a později ve 13. století mongolští přeběhlíci, kteří přešli na sungskou stranu.[24] Říše Kitanů a Tangutů kontrolovaly většinu z pastvin a stepí na severu, Sungové měli proto nedostatek koní vhodných pro jezdectvo.[22] Ke zmírnění tohoto nedostatku, státníci jako Wang An-š' prosazovali těsnější vazby s Tibetem; výměna čaje za koně s Tibeťany pokračovala i v pozdějších staletích za říše Ming.[25][26]

Nicméně, Sungové založili velké námořnictvo: v 10. století, ve válce za sjednocení Číny, a pak stálé námořnictvo ve 12. století. Mnoho ze sungských válečných lodí byly kolesové; některé sungské válečné koráby mohly nést až 1000 vojáků.[27] Významným pokrokem sungské éry bylo vyzbrojení námořních lodí zbraněmi využívajícími střelný prach.[28] Použití obrovských pontonových mostů bylo nezbytné k vítězství minimálně při jedné příležitosti – dobývání [říše Jižní Tchang] roku 974. Tehdy Sungové postavili velký pontonový most přes Jang-c’-ťiang; zatímco vojáci útočili, pontonový most sloužil jako dopravní prostředek pro posily a zásoby přepravované na druhý břeh řeky.[28]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Society of the Song Dynasty na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c LORGE, Peter. War, Politics and Society in Early Modern China, 900–1795. 1. vyd. New York: Routledge, 2005. Dostupné online. ISBN 041531691X, ISBN 9780415316910. S. 43. (anglicky) 
  2. ↑ EBREY, Patricia Buckley; WALTHALL, Anne; PALAIS, James. East Asia: A Cultural, Social, and Political History. Boston: Houghton Mifflin Company, 2006. Dostupné online. ISBN 0-618-13384-4. S. 166. (anglicky) [Dále jen Ebrey, Walthall, Palais]. 
  3. ↑ a b c FAIRBANK, John King; GOLDMAN, Merle. China: A New History. 2, rozšířené. vyd. Cambridge: MA; London: The Belknap Press of Harvard University Press, 2006. ISBN 0-674-01828-1. S. 109. (anglicky) [Dále jen Fairbank, Goldman]. 
  4. ↑ Fairbank, Goldman, s. 109–111.
  5. ↑ Fairbank, Goldman, s. 110–111.
  6. ↑ Fairbank, Goldman, s. 111–112.
  7. ↑ a b c GERNET, Jacques. Daily Life in China on the Eve of the Mongol Invasion, 1250–1276. Překlad H.M. Wright. Stanford: Stanford University Press, 1962. Dostupné online. ISBN 0-8047-0720-0. S. 72. (anglicky) 
  8. ↑ a b Ebrey, Walthall, Palais, s. 164.
  9. ↑ a b c EBREY, Patricia Buckley. The Cambridge Illustrated History of China. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 0-521-66991-X. S. 138. (anglicky) [Dále jen Ebrey]. 
  10. ↑ a b c d e PEERS, C.J. Soldiers of the Dragon: Chinese Armies 1500 BC-AD 1840. Oxford: Osprey Publishing, 2006. Dostupné online. ISBN 1846030986, ISBN 9781846030987. S. 130. (anglicky) [Dále jen Peers]. 
  11. ↑ a b Lorge, s. 41.
  12. ↑ a b GRAFF, David Andrew; HIGHAM, Robin. A Military History of China. Boulder: Westview Press, 2002. Dostupné online. ISBN 0813339901, ISBN 9780813339900. S. 26. (anglicky) [Dále jen Graff, Higham]. 
  13. ↑ Graff, Higham, s. 25–26
  14. ↑ FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 656 s. ISBN 80-7106-249-9. S. 188. 
  15. ↑ Lorge, s. 44.
  16. ↑ a b Lorge, s. 42.
  17. ↑ a b NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China: Volume 4, Physics and Physical Technology, Part 3: Civil Engineering and Nautics. Taipei: Caves Books, 1986. S. 476. (anglicky) [Dále jen Needham (1986a)]. 
  18. ↑ Needham (1986a), s. 678
  19. ↑ NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China: Volume 5, Chemistry and Chemical Technology, Part 7, Military Technology; the Gunpowder Epic. Taipei: Caves Books, 1986. S. 155. (anglicky) [Dále jen Needham (1986b)]. 
  20. ↑ Needham (1986b), s. 166.
  21. ↑ a b c Lorge, s. 45.
  22. ↑ a b Peers, s. 129.
  23. ↑ Peers, s. 130–131.
  24. ↑ a b Peers, s. 131.
  25. ↑ SPERLING, Elliot. The 5th Karma-pa and some aspects of the relationship between Tibet and the Early Ming. In: MCKAY, Alex. The History of Tibet: Volume 2, The Medieval Period: c. AD 850–1895, the Development of Buddhist Paramountcy. New York: Routledge, 2003. ISBN 0-415-30842-9. S. 473–482, na s. 474–475. (anglicky)
  26. ↑ PERDUE, Peter C. Culture, History, and Imperial Chinese Strategy: Legacies of the Qing Conquests. In: VEN, Hans van de. Warfare in Chinese History. Leiden: Koninklijke Brill, 2000. ISBN 90-04-11774-1. S. 252–287, na s. 273. (anglicky)
  27. ↑ Graff, Higham, s. 86–87.
  28. ↑ a b Graff, Higham, s. 87.

Literatura

  • ANDERSON, James A. Treacherous Factions': Shifting Frontier Alliances in the Breakdown of Sino-Vietnamese Relations on the Eve of the 1075 Border War. In: WYATT, Don J. Battlefronts Real and Imagined: War, Border, and Identity in the Chinese Middle Period. New York: Palgrave MacMillan, 2008. ISBN 978-1-4039-6084-9. S. 191–226. (anglicky)
  • BROSE, Michael C. People in the Middle: Uyghurs in the Northwest Frontier Zone. In: WYATT, Don J. Battlefronts Real and Imagined: War, Border, and Identity in the Chinese Middle Period. New York: Palgrave MacMillan, 2008. ISBN 978-1-4039-6084-9. S. 253–289. (anglicky)
  • GRAFF, David Andrew; HIGHAM, Robin. A Military History of China. Boulder: Westview Press, 2002. 328 s. Dostupné online. ISBN 0813339901, ISBN 9780813339900. (anglicky) 
  • LORGE, Peter. War, Politics and Society in Early Modern China, 900–1795. 1. vyd. New York: Routledge, 2005. 200 s. Dostupné online. ISBN 041531691X, ISBN 9780415316910. (anglicky) 
  • PEERS, C.J. Soldiers of the Dragon: Chinese Armies 1500 BC-AD 1840. Oxford: Osprey Publishing, 2006. Dostupné online. ISBN 1846030986, ISBN 9781846030987. S. 130. (anglicky) [Dále jen Peers]. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Map of China 1142.jpg
Autor: Yu Ninjie (uploaded on Commons by LiDaobing), Licence: CC BY-SA 3.0
Dinastía Song del sur
China 11a.jpg
Autor: LiDaobing Yu Ninjie, Licence: CC BY-SA 3.0
Čína za vlády dynastie Severní Sung (rudě), severovýchodně od ní říše Liao (hnědě), severozápadně říše Si-sia (khaki)
Four Generals of Song.jpg
“Four Generals of Zhongxing” by Southern Song Dynasty artist Liu Songnian (1174–1224). The generals are Yue Fei (second from the left), Zhang Jun (fourth from the left), Han Shizhong (fifth), and Liu Guangshi (劉光世; 1142–1222; seventh). The painting can be used to show what the historical Yue Fei looked like. Apart from that, it is a good example of Song Dynasty painting. The inscription in the mid center dates the painting to the "summer of the Jiaxu 甲戌 year," that is, 1214.
Songrivership3.jpg
Song Dynasty Rivership with Xuanfeng Traction Catapult from the Wujing Zongyao, the 1510 edition of the Ming Dynasty. The photographs are part of my book. You're welcome to use them on Wikipedia so long as you list my book "Chinese Siege Warfare: Mechanical Artillery & Siege Weapons of Antiquity" by Liang Jieming (ISBN 981-05-5380-3) as the source.

I hope that helps.

Cheers, Leong Kit Meng (Liang Jieming) <liang_jieming@history-forum.com>