Svářeč

(c) Deutsche Fotothek‎, CC BY-SA 3.0 de

Svářeč je pracovník, který provádí svařování kovů.

V České republice smí svařovací práce vykonávat pouze osoba s oprávněním, které zahrnuje pouze ty metody svařování a materiály, pro které byl vyškolen a úspěšně vykonal zkoušky, jak je předepsáno v příslušné legislativě. Dosažená kvalifikace se potvrzuje v Průkazu odborné kvalifikace svářeče.

• Svářečský dozor – způsobilost a znalosti jsou prokázány výrobními zkušenostmi a vzděláním. Pracovník je odpovědný za výrobní svářečské operace a za činnost se svařováním související. Povinnosti jsou definovány v ČSN EN ISO 14731^[1].

• Svářečský praktik – pracovník se svářečským oprávněním podle ČSN EN 287-1^[2] a diplomem svářečského praktika, získaný na některém školícím pracovišti schváleném Českou svářečskou společností ANB.

• Svářečský specialista – pracovník musí mít středoškolské technické vzdělání a 3 roky praxe v oboru, příp. střední odborné učiliště s maturitou a 5 let praxe. V případě středního odborného učiliště bez maturity nutná dlouholetá praxe v oboru a vstupní test podle směrnic EWF a technických pravidel ANB. Po úspěšném absolvování závěrečných ústních a písemných zkoušek obdrží absolvent osvědčení o absolvování kurzu a diplom.

• Svářečský technolog – pracovník se středoškolským vzděláním a diplomem svářečského technologa, získaný na některém školícím pracovišti schváleném Českou svářečskou společností ANB.

• Svářečský instruktor – pracovník s pedagogickým minimem a s kvalifikací „Svářečský praktik“.

• Svářečský inženýr – pracovník s vysokoškolským vzděláním a diplomem svářečského inženýra, získaný na některém školícím pracovišti schváleném Českou svářečskou společností ANB.

• EWF – Evropská svářečská federace (European Federation for Welding, Cutting and Joining)

• IIW – Mezinárodní institut svařování (International Institut of Welding)

• ANB – Národní akreditační místo. Právnická osoba schválená EWF a IIW. Řídí certifikační a zkušební činnost v oblasti svařování a dohlíží na dodržování platných předpisů.

Je vydáván Českou svářečskou společností ANB a je evidován Hospodářskou komorou ČR. Průkaz je rozdělen do 6 částí, viz dále.

Je zapisováno dosažené odborné vzdělání (vyučen, maturita apod.). Zapisuje příslušná škola, učiliště nebo zkušební orgán.

Je zapisována dosažená kvalifikace svářeče. Zapisuje svářečská škola, ve které byla zkouška vykonána a potvrzuje ji pracovník pověřený zkušební organizací (Českou svářečskou společností ANB).

Označení podle ČSN EN ISO 4063^[3].

• 111 – ruční obloukové svařování obalenou elektrodou (ROS)
• 114 – obloukové svařování plněnou elektrodou bez ochranné atmosféry (MOG)
• 12 – svařování pod tavidlem (APT)
• 131 – obloukové svařování tavící se elektrodou v inertním plynu (MIG)
• 135 – obloukové svařování tavící se elektrodou v aktivním plynu (MAG)
• 136 – obloukové svařování plněnou elektrodou v aktivním plynu
• 137 – obloukové svařování plněnou elektrodou v inertním plynu
• 141 – obloukové svařování netavící se elektrodou v inertním plynu (TIG nebo WIG)
• 15 – plazmové svařování a dělení materiálu
• 21 – odporové svařování bodové
• 22 – odporové svařování švové
• 311 – svařování kyslíko-acetylenovým plamenem
• 312 – svařování kyslíko-propanbutanovým plamenem
• 313 – svařování kyslíko-vodíkovým plamenem
• 71 – aluminotermické svařování
• 912 – pájení plamenem

Pro účely svařování byly vybrané základní materiály používané pro svařování rozděleny do skupin podle TNI CEN ISO/TR 15608^[4]

• 1 – stehování
• 2 – řezání a drážkování
• 3 – rovnání
• 4 – tepelné zpracování
• 5 – ohřev
• 6 – svařování nízkotavitelných kovů
• 7 – tavení kovů
• 8 – měkké pájení
• 9 – ostatní

Zaškolení pracovníka je označeno např.: ČSN 05 0705-ZP 135-1 1.1, kde

• ČSN 05 0705^[6] – norma, podle které byla provedena zkouška
• ZP – zaškolení pracovníka
• 135 – metoda svařování
• 1 – označení zaškolení
• 1.1 – svařovaný základní materiál

Například:

• ZK 311 1.1 – svařování kyslíko-acetylenovým plamenem - nelegovaných a nízkolegovaných ocelí nevyžadující předehřev
• ZK 111 1.1 – ruční obloukové svařování obalenou elektrodou - nelegovaných a nízkolegovaných ocelí nevyžadující předehřev
• ZK 135 1.1 – obloukové svařování tavící se elektrodou v aktivním plynu - nelegované a nízkolegované ocele nevyžadující předehřev
• ZK 141 8 – obloukové svařování netavící se elektrodou v inertním plynu - vysokolegované austenitické (nerezové ocele) ocele
• ZK 141 21 – obloukové svařování netavící se elektrodou v inertním plynu - hliník a jeho slitiny

Svářeč musí prokázat znalosti podle norem ČSN EN 287^[2], ČSN EN ISO 9606^[7], ČSN EN 1418^[8], ČSN EN 13133^[9] a absolvovat kurz se zkouškou. Zkoušku podle každé normy lze absolvovat jednotlivě.

Je zapisováno pověření ke svařování. Toto vyplňuje právnická či fyzická osoba zodpovědná za provádění svářečských prací ve vztahu k objednateli prací.

Jsou zapisovány záznamy o zaměstnání svářeče.

Jsou zaznamenávány ostatní kvalifikace a odborná školení.

Je zapisována zdravotní způsobilost k provádění svářečských prací. Lékařské prohlídky se provádějí jednou za 5 roků, u osob starších 50 let, jednou za 3 roky.

S účinností Vyhlášky 79/2013 Sb., dnes záleží do které rizikové kategorie je svářeč v podniku zařazen. Zařazování pracovníků do rizikových kategorií řeší Příloha č. 1 Vyhlášky 432/2003 Sb.Např. svářeči elektrickým obloukem, kteří jsou exponováni ultrafialovým zářením jehož hodnoty překračují nejvyšší přípustné hodnoty jsou zařazeni do třetí rizikové kategorie kde je lékařská prohlídka 1 x za 2 roky.

• svařování
• pájení

• Obrázky, zvuky či videa k tématu svářeč na Wikimedia Commons
• (česky) Česká svářečská společnost ANB
• (anglicky) European Federation for Welding - EWF
• (anglicky) International Institute of Welding - IIW
• (česky) Průkaz pro svářeče plamenem a elektrickým obloukem (1973) p2