Svítání (opera)

Svítání (ve slovenském originále Svitanie) je opera o třech dějstvích (op. 24^[1]) slovenského skladatele českého původu Ladislava Holoubka. Vznikla v letech 1939–40 na libreto Jarka Elena (vlastním jménem Jaroslava Kaisera) napsané na námět veršované povídky Herodes Svetozára Hurbana-Vajanského. Premiéru měla ve Slovenském národním divadle v Bratislavě 12. března 1941.

Vznik a charakteristika opery

Druhá opera skladatele Ladislava Holoubka vznikla bezprostředně po první (Stella, premiéra 1939). Je to nejzdařilejší z jeho raných oper.^[2]

O historické opeře začal prý Holoubek uvažovat již při psaní Stelly;^[3] potřeba dosud chybějící historické a národní slovenské opery vzrostla po vyhlášení Slovenského státu a Stella, první opera premiérovaná za Slovenského státu, kvůli své libretem i hudbou internacionální povaze dostát nemohla.

Libreto napsal básník a autor písňových textů Jarko Elen-Kaiser (1895–1978) – stejně jako Holoubek rodilý Čech – na základě epické básně Svetozára Hurbana-Vajanského, popisující odvlékání slovenských dětí za Rakousko-Uherska ke kolonizaci do Dolní země, t. jižní části Uherského království (Bačka, Banát aj.).^[2] Libretista látku rozdělil do tří dějství a přidal šťastný závěr příběhu, jímž vyjadřuje i naději v šťastnou budoucnost země (odtud metafora svítání, jež se promítla do názvu opery). Slovy skladatele: „[l]ibreto opery opisuje historický okruh. Není to historie věrná, ale podle potřeb divadla je to historie přizpůsobená – zidealizovaná.“^[3] Podle slovenského muzikologa a hudebního historika Igora Vajdy Libreto je z dramatického pohledu kvalitní svou soustředěností a stručností, text je básnicky vybroušený a postavy a situace jsou jazykově individualizovány (právě tyto kvality postrádalo libreto Stelly).^[4] Dobové kritiky však k němu vyjadřovaly výhrady: podle recenzenta vládního listu Slovák je problémem klesající dramatický náboj: první dějství je nejživější, pak však dramatický náboj slábne a ve třetím dějství se pak kromě vysvětlování nic neděje, navíc končí zcela statickou apoteózou.^[5] Recenzent listu Gardista naopak oceňoval celkovou dramatickou konstrukci (dával přednost dějství druhému), chyběl mu však ideový podklad: „libreto je pouhým seřazováním jistého druhu dějepisných obrazů, které jsou sice pro svou nacionálně-citovou náplň působivé, ze kterých se však nedá udělat dobrá opera“.^[6] Výhrady zněly i proti jazykovému zpracování: kritika zmiňovala přílišný patos konverzace a malý kontrast mezi hovory o obyčejných věcech a lyrickými výlevy.^[5]

Dramatický tok je členěn na principu číslové opery, tj. sledu relativně – nikoli však zcela^[6] – uzavřených scén. To vede k určité statičnosti a případně i zdlouhavosti některých scén, například tanečních, řada samostatných čísel je však velmi vydařená, dobře strukturovaná, gradovaná a laděná (např. dvojzpěv notáře a emisara a píseň rychtáře v 1. dějství nebo tercet Paľa, Marienky a převozníka z 2. dějství). Dramatické jednoty překonávající toto členění skladatel dosahuje tím, že každé dějství strukturuje jako uzavřenou hudební formu, která končí reprízou nebo variací na jeho začátek.^[4] Některé recenze však soudily, že se to zcela nezdařilo a že celek je přetržitý.^[6]

Holoubkův hudební jazyk zůstává na půdě novoromantismu, je však zřetelný vliv českého novoromantismu Smetany nebo Foerstera spočívající v celkovém oproštění výrazu a zjednodušení orchestrální faktury.^[4] Tisk ji označoval za relativně moderní, ne svou celkovou koncepcí, spíše instrumentační technikou, rytmikou a melodikou;^[5] poznamenal, že „harmonie není tak smělá, jak autor tvrdí“^[6]. Melodie mají blízko k lidové písni, ale spíše novějšího typu a ne specificky slovenské.^[4][6][5] Intonace jsou vedle venkovského ovlivněny i městským folklórem.^[7] Je citováno i několik autentických lidových písní, ne však jako vlastní materiál, ale jejich úryvky slouží k rozvinutí samostatného symfonického proudu (takto je vystavena například velká taneční scéna v 1. dějství). Tento společný základ českých a slovenských lidových písní tvoří tematické jádro související se slovenskými hrdiny, (dolno-)uherské prostředí a postavy jsou naopak charakterizovány tečkovaným rytmem typickým pro novouherskou lidovou hudbu.^[4] Zvláštním kvalitativním přínosem oproti Holoubkově první opeře je jednak bezpečné zvládnutí deklamace slovenského jazyka – toto Holoubek docílil ve slovenské opeře jako první a kritika to zvlášť vřele uznala^[6][5] – a větší přizpůsobení orchestrálního doprovodu zpěvní složce, jednak obohacení o dobře znějících sbory.^[4]

Celkové kritické hodnocení Holoubkova Svítání nebylo plně nadšené. Byla očekávána vytoužená autentická a kvalitní slovenská opera (takovou ostatně sám Holoubek čekal od Suchoně, Moyzese nebo Cikkera^[3]), avšak „tento podnik neskončil po umělecké stránce zcela přesvědčivě“^[6]. Bylo uznáváno, že jde o značný pokrok v tomto směru: „Zdá se, že pro slovenskou operní tvorbu nastávají lepší časy.“^[6] Oceněn byl zejména skladatelův nepopíratelný smysl pro hudební divadlo^[5] (Holoubek prý má „ze všech slovenských skladatelů dneška … nejlepší znalost divadelní techniky a nejpůsobivější divadelní výraz“^[6]), při hodnocení jeho hudby bylo však poukazováno spíše na jeho „znalosti hudebně-dramatické a kompoziční techniky“, „rutinovanou divadelní techniku“^[6] a podobně^[5]. Pochyby bylo o její původnosti a pravé umělecké ceně. Recenzent Slováka se však domníval, že „[j]e to celkově hudba plytká, ale zajímavá a pestrá“, „nesahá do hloubky“, „originálnost hudby má svá úskalí“,^[5] a recenzent Gardisty Holoubkovi radil příště zaujmout „nekompromisní postoj k umělecké osobě a k umění vlastnímu především“.^[6]

Dobové kritiky zdůrazňovaly „aktuálnost“^[5] námětu a „zřejmou tendenci“^[6] a vlasteneckost díla – premiéra byla připravena ke druhému výročí vyhlášení Slovenského státu^[3] – projevující se zejména v závěrečné apoteóze včetně štúrovského hesla „nazpět cesta nemožná“.^[5] Premiéře v SND byla přítomna řada domácích politických představitelů (ministři Alexander Mach, Gejza Medrický, Jozef Sivák, Július Stano, šéf Úřadu propagandy Karol Murgaš aj.) a bývalý bulharský car Ferdinand.^[6] Premiéra Svítání „měla zasloužený a mimořádně srdečný úspěch“.^[5] Byla přenášena též Slovenským rozhlasem.^[8]

Po Detvanovi Figuše-Bystrého představuje Holoubkovo Svítání významný krok ke slovenské národní opeře, ve využití lidového materiálu však stále zůstává na základě durovo-mollové tonality a tradiční funkční harmonie. Autentický základ slovenské lidové hudby dokázal zužitkovat až Eugen Suchoň ve své Krútňavě.^[9]

Osoby a první obsazení

Děj opery

1. dějství

(Vesnice v Horní zemi) Dědina právě slaví hody, vesničané zpívají veselé písně i písně smutné, upomínající na to, že lid žije stále v porobě. Do vesnice přichází notář a cizí emisar, který pozoruje lidi, zejména děti: zdají se mu zdravé a statné. Přináší totiž rozkaz, podle něhož mají být děti vesničanům odebrány a odvezeny do Dolní země k převýchově a kolonizaci pustiny. Vesničané jsou zaraženi, jen děti si dále bezstarostně hrají – mezi nimi Paľo a Marienka – na chvíli strhnou i dospělé do své hry a tance.

Brzy však vystupuje hajduk a začíná pořádat odvoz dětí, který má proběhnout ještě týž den. Rychtář se snaží utišit hořekující otce a matky. Děti jsou jedno po druhém vyvolávány a po srdceryvném rozloučení s rodiči jsou odváděny vojskem. Matky se modlí a otcové hrozí pomstou, vše je však nadarmo.

2. dějství

(V Dolní zemi, břeh Velké řeky poblíž kolonie) Jako mladí kolonisté – mezi nimi i již dospělí Paľo a Marienka –, ani starý převozník zde není dobrovolně. Stýská si na svou nevolnou službu a vzpomíná na svou rodnou dědinu v Horní zemi. Notář a emisar přicházejí po skončené každoroční inspekci kolonie. Notář s nevolí zjišťuje, že se kolonisté stále drží svého jazyka a zvyků, a než se nechá převézt na druhou stranu Velké řeky, klade to za vinu emisarovi. Ten se rozmrzele vrací do osady.

Z kolonie sem potají přišli Paľo a Marienka: chtěli by uprchnout a žádají převozníka o pomoc. Převozník může převézt Paľa, Marienka však musí počkat, až se převozníkova dcera vrátí ze služby, aby mohla utéci v jejích šatech. zatímco je Paľo převážen, vrací se emisar a osamělé dívce dělá nejprve necudné návrhy, pak se jí pokouší zmocnit násilím. Vracející se převozník přispěchá Marience na pomoc a udeří emisara veslem do hlavy; ten spadne to řeky a utone. Útěk mladých lidí vyvolal v kolonii poplach, takže sem přicházejí strážníci, a když najdou Marienku, zmocní se jí a odvádějí ji zpět. Jelikož emisarovo tělo odnesla Velká řeka, jeho zabití zatím nevychází najevo.

3. dějství

(1. obraz – Na druhém břehu Velké řeky, v noci) Dobrovolníci z Horní země přišli, aby osvobodili své krajany; cestu jim ukazuje a vede je Paľo. Je domluven s převozníkem, který jednoho muže po druhém převáží na druhou stranu; zůstává jen nepočetná stráž.

(2. obraz – Tamtéž, před svítáním) Břeh řeky naproti kolonii osvětlují plameny velkého požáru. Odtamtud však přijíždí loď s jásavou písní osvobozených kolonistů. Mezi nimi vystupují i Paľo a Marienka, kteří se šťastně shledali. Přepad kolonie se zdařil. Nepřátelé ji sice zapálili, když viděli, že podlehnou přesile, ale chlapům z Horní země se podařilo zmocnit jejich lodi a jsou i s kolonisty na cestě zpět do rodného kraje. Marienka jménem všech osvobozených děkuje zachránců, zejména Paľovi a převozníkovi, a vyjadřuje víru v to, že jejímu lidu – zachová-li si odvahu a touhu po svobodě – kyne lepší budoucnost, symbolizovaná právě vycházejícím sluncem.

Reference

Literatura

• VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP.