Svatá Agáta

Svatá Agáta
Sebastiano del Piombo: Mučení sv. Agáty
Sebastiano del Piombo: Mučení sv. Agáty
panna a mučednice
Narození225?
Catania nebo Palermo, Sicílie
Úmrtí251?
Catania
Příčina úmrtímučení
Svátek5. únor
ObdobíŘímská říše
Místo pohřbeníKatedrála svaté Agáty
Státní občanstvíStarověký Řím
Vyznánípravoslaví a křesťanství
Uctívána církvemiřímskokatolická církev a církve v jejím společenství, pravoslaví, východní pravoslavné společenství
Významné zasvěcené kostelyKatedrála svaté Agáty v Katánii
Atributyňadra na podnosu
Patronkoutkalců, zvonařů, zlatníků, havířů, pasaček; před nádory prsu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Francisco de Zurbarán: Svatá Agáta

Svatá Agáta (asi 225–251), česky dříve častěji zvaná Háta, byla sicilská panna a křesťanská mučednice. Patří mezi prvomučednice, je jednou ze sedmi žen (vyjma Panny Marie), které jsou jmenovány v římském kánonu při mši svaté. Je hlavní patronkou města Katánie, ochránkyní před zemětřesením a erupcemi sopky Etny. Od 20. století se uctívá také jako patronka chránící před nemocemi (nádory) prsu.

Život

Narodila se na Sicílii, buď v Katánii nebo v Palermu, některé zdroje uvádějí období vlády římského císaře Decia kolem roku 225[1]. Umučena byla přibližně v roce 251 v Katánii.

Podle legendy, zapsané v Římském martyrologiu a ve Zlaté legendě[2], pocházela z bohaté křesťanské rodiny a vynikala přednostmi duševními i krásou tělesnou. O krásnou a zámožnou dívku se ucházelo mnoho nápadníků, ona však odmítala pozemskou lásku, poněvadž své srdce zadala Spasiteli, jemuž chtěla sloužit ze všech svých sil.[3]

V tu dobu přišel do Katánie náměstek císaře Decia pohan Quintian (psáno též Kvintian), aby dle rozkazu císaře stíhal křesťany. Uslyšel o bohatství křesťanky Agáty a rozhodl se, že se s ní ožení, aby se obohatil. Vybídl ji nejprve, aby od Krista odpadla a dle rozkazu císařského obětovala modlám. Když odmítla, nechtěl hned sahat k násilí a rozkázal, aby cudná Agáta byla držena v nevěstinci, který vlastnila Afrodisia. Tuto nestydatou ženu požádal, aby vším úsilím odvrátila pannu od křesťanské víry a svedla ji k necudnostem. Ale úsilí majitelky nevěstince bylo marné, světice zachovala panenskou čistotu a nedala se oblomit ani přemlouváním, ani oplzlými hovory, ani hanebnými skutky, které kolem sebe v nevěstinci viděla.[4]

Když se tento pokus o zlomení sv. Agáty nezdařil a ona opět odmítla zřeknout se Krista, rozkázal Quintian přistoupit k mučení. Byla roztažena na skřipci, zbičována, drásána železnými hřebeny a pálena pochodněmi. Nakonec Quintian poručil, aby jí uřízli (nebo kleštěmi utrhli) obě ňadra, protože je ke kojení beztak již nebude potřebovat. Světice mu řekla: „Nelidský ukrutníče, nestydíš se řezat prsy moje? Což nepožíval jsi v dětství prsu mateřského? Či kojila tě ohyzdná hyena? Však Bůh všemohoucí vzkřísí a oslaví zohavené tělo moje."[5]

Katané však vykonali krutý rozkaz a pak uvrhli sv. Agátu do žaláře. V noci se otevřely dveře žaláře, vstoupil velebný kmet a ve jménu Ježíše Krista zázračně vyhojil její rány; byl to apoštol Petr. Strážcové zděsili se tak, že utekli, a svatá Agáta mohla z vězení snadno uprchnout; zůstala však v žaláři, protože se nechtěla připravit o korunu mučednickou.[6]

Quintian přičítal její uzdravení kouzlům, znovu ji sváděl k modloslužbě, ale ona vyznala, že nikdy neodstoupí od Krista. Proto Quintian nařídil položit na podlahu ostré střepiny a žhavé uhlí a obnaženou svatou pannu na těch střepinách a na žhavém uhlí válet. Náhle však vypuklo zemětřesení, mučení muselo být přerušeno a polomrtvá Agáta byla odnesena do vězení. Tam na následky mučení zemřela dne 5. února 251.[6]

Pohan Quintian se snažil uchvátit velké bohatství sv. Agáty, a proto chtěl zahubit i její příbuzné. Než však stačil tento záměr uskutečnit, utonul, když se na koni brodil přes řeku. On utonul, jeho kůň však ne.[6]

Lebka sv. Agáty
Lorenzo Lippi: Svatá Agáta

Kult a zbožná tradice

Pohřbena je v sicilském městě Katánie v Katedrále sv. Agáty. Její lebka byla v polovině 14. století oddělena od těla a vložena do stříbrné relikviářové busty, která se dodnes uchovává v tamním biskupském chrámovém pokladu. Ukazuje se pouze jedenkrát ročně, 5. února, v den jejího svátku.

Uctívá se jako údajná zachránkyně města Katánie před soptěním Etny a vůbec jako ochránkyně před ohněm a zemětřesením. Hned rok po smrti sv. Agáty, když Etna hrozně soptila, křesťané vzývali svatou mučednici a jejím orodováním byla Katánie od zkázy zachráněna. Při ničivé erupci Etny roku 1634 se v největším nebezpečí ocitla právě Katánie. Tu vzali obyvatelé tohoto města závoj svaté Agáty, který byl chován v hlavním chrámě nad hrobkou její, a ubírali se s ním v kajícím průvodu k sopce, kde klečíce na horké půdě s pláčem volali ke svaté panně o pomoc. Na údajnou přímluvu sv. Agáty se proud žhavé lávy zastavil u hradu, takže město zůstalo uchráněno.[7] Archeologický průzkum hradu v letech 2004-2009 opravdu zjistil a obnažil okraj tohoto ztuhlého, přes tři metry hlubokého lávového pole.[zdroj?]

Nejpříznačnějším atributem svaté Agáty je dvojice uťatých ňader na míse, případně na knize nebo v kleštích, dále nástroje jejího mučení: kleště, pochodeň, pánev se žhavým uhlím nebo hořící hranice. Někdy má v ruce planoucí svíci, bývá zobrazována i s jednorožcem, což je symbol panenství. Bochník chleba, který občas světice drží v ruce, označuje ji jako ochránkyni před hladem po zhoubných požárech. Patronkou zvonařů je pravděpodobně pro podobnost tvaru zvonů s Agátinými uťatými prsy.[8]

Víra v Agátu jako ochránkyni proti ohni se v průběhu staletí rozšířila i na člověka a zvířata. Agáta byla vzývána o pomoc při vedru i při horečce,[9] ve zbožné venkovské tradici dala jméno Agátiným chlebíčkům pro dobytek, Agátiným cedulkám a Agátiným svíčkám;[1] to vše se světilo v den sv. Agáty.[10]

Agátiny cedulky a Agátiny svíčky chránily před požárem. Malé posvěcené Agátiny chlebíčky z pšenice, ječmene a otrub bývaly dávány dobytku, dřív než byl vyhnán na pastvu, volům, když byli poprvé zapřaženi do pluhu, a kravám, dříve než se otelily. Drobty tohoto posvěceného chleba lidé též sypali do koutů dvora na ochranu před ohněm.[9]

Svátek sv. Agáty se slaví 5. února, a to jak v římskokatolické církvi, tak i v církvích východních, pravoslavných. Pokud tyto církve užívají ještě juliánského kalendáře, pak 5. 2. dle juliánského kalendáře připadá na 18. 2. dle gregoriánského kalendáře.[11]

Patronka

Katedrála svaté Agáty v Katánii

Uvádí se dále jako profesní patronka řemesel - tkalců, zvonařů, zlatníků, havířů, a pasaček.[12]

Dále je svatá Agáta patronkou mnoha měst a obcí:

  • v Itálii: Alì, Asciano, Besenello, Capua, Katánie, Fossalunga, Gallipoli, Marcignago, Martinengo, Ornago, Prossedi, Radicofani, Sant'Agata Bolognese, Sant'Agata di Militello, Sant'Agata Fossili, Sant'Agata sul Santerno, Santhià, Sant'Agata di Puglia, Tovo di Sant'Agata, Trescore Cremasco, Sant'Agata del Bianco
  • spolupatronka San Marina
  • v Belgii: Berchem-Sainte-Agathe
  • ve Francii: Le Fournet, Saint-Pierre-d’Albigny, Maillane, Gundolsheim, Montchavin-Les Coches, Plaine des Palmistes nell'Isola de La Réunion, Blanzey, Sulignat, Rumilly
  • na Maltě: Mdina
  • v Nizozemí: Beverwijk a Leidschendam
  • ve Španělsku: Sorihuela del Guadalimar, Santa Cruz de la Palma, Alsasua, Castrejón de la Peña, Pinarejo, Peñalba de San Esteban, Baracaldo e Castrejana, Villalba del Alcor, Paesi Baschi, Gorbea (Paesi Baschi), Echo, Veganzones, Jérica, Xilxes, Lagata, Benicàssim, Sencelles, Zaidìn, Catral, Torres de Berrellén, El Molar
  • v Německu: Aschaffenburg, Agathaberg
  • v Kanadě: Sainte Agathe des Monts
  • Do českých zemí byla úcta ke sv. Agátě zavedena již ve 12. století. Její kult do katedrály sv. Víta na Pražském hradě uvedl císař Karel IV., který opatřil také relikvii z lebky světice a vložil ji do stříbrného relikviáře. Sv. Agáta měla až do husitských válek v katedrále svůj oltář.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Ravik S. str. 123
  2. ↑ Lexikon der christlichen Ikonographie, díl I, str. 79
  3. ↑ VONDRUŠKA, Isidor. Životopisy svatých v pořadí dějin církevních. 1. část. V Praze: Ladislav Kuncíř, 1930. 342 s. [Viz str. 104.]
  4. ↑ EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 1. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1892. 545 s. [Viz str. 215.]
  5. ↑ VONDRUŠKA, Isidor. Životopisy svatých v pořadí dějin církevních. 1. část. V Praze: Ladislav Kuncíř, 1930. 342 s. [Viz str. 105.]
  6. ↑ a b c EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 1. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1892. 545 s. [Viz str. 217.]
  7. ↑ EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 1. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1892. 545 s. [Viz str. 218.]
  8. ↑ REMEŠOVÁ, Věra. Ikonografie a atributy svatých. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1990. 71 s. [Viz str. 6.]
  9. ↑ a b SCHAUBER, Vera a Hans Michael SCHINDLER. Rok se svatými. Vyd. v KN 1. Překlad Vojtěch Pola, Terezie Brichtová. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994, 702 s. ISBN 80-85527-75-8 [Viz str. 57.]
  10. ↑ TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 1., A-Bascape (sešity 1–21). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1912. 960 s. [Viz str. 145.]
  11. ↑ Pravoslávny kalendár na rok 1971. Bratislava: Cirkevné nakladateľstvo, 1970. 124 s. [Viz str. 7.]
  12. ↑ Ravik S. str. 122-123

Literatura

  • BRAUNFELS, Wolfgang ed.). Lexikon der christlichen Ikonographie. Rom - Basel - Freiburg - Wien: Herder, 2005. 
  • EKERT, František. Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 1. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1892. 545 s. [Viz str. 214–218.]
  • RAVIK, Slavomír. O světcích a patronech. Praha: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-343-X. 
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce