Svlačec rolní

Svlačec rolní
Svlačec rolní (Convolvulus arvensis)
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád	lilkotvaré (Solanales)
Čeleď	svlačcovité (Convolvulaceae)
Rod	svlačec (Convolvulus)
Binomické jméno
Convolvulus arvensis L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svlačec rolní (Convolvulus arvensis) je vytrvalá, středně vysoká, narůžověle kvetoucí, ovíjivá rostlina známá jako houževnatý plevel polí a zahrad. Je jedním z mnoha druhů globálně se vyskytujícího rodu svlačec a v české flóře je považován za archeofyt.

Druh je rozšířen téměř po celé Evropě, neroste pouze v nejsevernějších oblastech. Jeho původní výskyt sahá z Evropy přes Malou Asii, jižní Sibiř a Střední Asii až na Dálný východ a do severozápadních oblastí Afriky. Zavlečen byl do Severní i Jižní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. V České republice je, vyjma nejvyšších oblastí, hojně rozšířený po celém území.

Svlačec rolní roste jako plevelný druh téměř na všech typech půd, zvláště častý bývá na půdách vápnitých. Vyskytuje se na polích, pastvinách, v zahradách, ve vinicích, u cest a nezřídka na stanovištích dotčených lidskou činností, od nížin až po horní hranici pěstování polních kultur. Je náročný na světlo, a proto se vyskytuje většinou v řídkých plodinách.

Vytrvalá bylina s poléhavými nebo vlevo se ovíjivými lodyhami až metr dlouhými. Vyrůstají z trvalého, dlouhého, plazivého, silně se větvícího oddenku s mnoha postranními kořeny, které společně vytvářejí mohutný kořenový systém sahající až 3 m hluboko ^[1]. Větvené, tupě šestihranné lodyhy, lysé nebo řídce chlupaté, jsou střídavě porostlé dlouze řapíkatými listy, které se směrem k vrcholu lodyhy zmenšují. Jejich průměrně 4 cm dlouhé čepele jsou úzce vejčité až kopinaté, vespod mají dva špičaté laloky, na konci jsou tupě špičaté a po obvodě celokrajné, žilnatinu mají zpeřenou. Mladé rostliny po poranění roní bílé mléko.

Vonné, srostloplátečné, oboupohlavné květy vyrůstají po jednom až třech z úžlabí listů na dlouhých stopkách se dvěma listenci. Vytrvalý kalich je tvořen pěti cípy 5 mm dlouhými, tři jsou o málo delší. Široce nálevkovitá koruna je pěticípá, asi 2 cm dlouhá a bývá bílá nebo narůžovělá. V květu je pět tyčinek, s nitkami spodem přirostlými ke koruně, s extrorzními prašníky a svrchní semeník nesoucí na vrcholu dlouhou čnělku s dvoulaločnou bliznou.

Květy se otevírají jen za slunného počasí, ráno mezi sedmou a osmou hodinou a zavírají se tentýž den v 13 až 14 hodin, tehdy jsou již odkvetlé. Kvetou od května do září, opylovány jsou létajícím hmyzem hledajícím na dně květu nektar. V případě neopylení hmyzem se květy při zavírání obvykle opylí autogamně.

Plodem je vejčitá dvoupouzdrá tobolka, asi 6 mm velká, která jen částečně vyčnívá z vytrvalého kalichu. Obsahuje zpravidla 4 semena v obrysu nepravidelně hruškovitá, 3 mm dlouhá a matně šedočerně zbarvená. Ploidie druhu 2n = 50.

Rostlina se rozmnožuje semeny a hlavně kořenovými výhonky. Z jedné rostliny se získá až 500 semen, která si podržují klíčivost i 20 let. Tobolky pukají až po dokonalém vyschnutí a proto jen menší část semen vypadá na pole hned, větší část zůstane až do jara v tobolkách na suchých rostlinách nebo se sklidí s plodinami. Semena mají tvrdé osemení a proto po uzrání klíčí jen ojediněle, většinou potřebují k narušení osemení přezimovat a na jaře pak klíčí spolehlivě. Průchod trávicím traktem zvířat jejich klíčivost zvyšuje. Semena jsou nejčastěji roznášena zaplevelenými komposty, půdou nebo stroji či nářadím.

Po vyklíčení se kořenový systém rostliny rychle rozrůstá a již za dva měsíce dosahuje přes metr hluboko. Na podzim se na oddencích zakládají pupeny, ze kterých na jaře vyrůstají nové lodyhy. Oddenky se silně větví, vytvářejí složitou síť a jejich poškození znásobuje množství pupenů. Část těchto lodyh však nevyjde na povrch, ale vytváří v půdě spirály. V kořenech se ukládají zásobní látky a pupeny jsou schopné vyklíčit i za dva roky. Orba a kypření půdy způsobuje rozšiřování křehkých kořenových úlomků po celém poli, mají velkou regenerační schopnost a mohou rašit až z hloubky 80 cm.

Rostliny mají své přirozené nepřátele, řídce se vyskytující motýly tmavoskvrnku svlačcovou (Tyta luctuosa) a pernatušku svlačcovou (Emmelina monodactyla), jejichž larvy se živí listy, květy a dozrávajícími semeny.

Svlačec rolní je stará léčivá rostlina, obsahující v listech mnohé alkaloidy, živice, projímavé pryskyřice a třísloviny. V lidovém léčitelství se používá ve směsích s jinými bylinami pro zvýšení vylučování žluče a zlepšení peristaltiky střev. Působí též jako silné projímadlo.

Je znám jako nebezpečný plevelný druh škodící kulturním rostlinám. Hlavní škodlivost nespočívá v odebíraní živin – ty získává z větších hloubek, kam kořeny pěstovaných rostlin nesahají –, ale v oplétání lodyh rostlin, které následně za deště polehají a tím se snižují výnosy. V pícninách zhoršuje kvalitu krmiva. Při silnějším zaplevelení půdy jej lze potlačit jen herbicidy.

Popínavé lodyhy se nepřichycují úponky, ale ovíjejí se okolo opory. Vrchol stonku průběžně vykonává „pátrací pohyby“, otáčí se proti směru hodinových ručiček v kruhu o průměru několika centimetrů. Otáčku dokončí za příznivých podmínek za jednu až dvě hodiny. Toto otáčení je způsobováno nestejně velkým přirůstáním po stranách vrcholu stonku.^{[2][3][4][5][6][7]}

• 
  Květ a opylovač
• 
  Květní pupen
• 
  List
• 
  Ovíjivá lodyha
• 
  Lodyhy a květy
• 
  Prašníky
• 
  Plody a semena

• Obrázky, zvuky či videa k tématu svlačec rolní na Wikimedia Commons
• Taxon Convolvulus arvensis ve Wikidruzích
• Botanický ústav AV ČR – rozšíření svlačce rolního v ČR