Symfonie č. 3 (Fibich)

Symfonie č. 3 e moll, op. 53, je poslední ze tří zralých symfonií českého skladatele Zdeňka Fibicha. Byla napsána v roce 1898. Její provedení trvá asi 35-40 minut.

Zdeněk Fibich (rytina Jana Vilímka)

Vznik skladby

Zdeněk Fibich brzy po své Druhé symfonii (1892) začal psát novou symfonii G dur věnovanou své lásce a múze Anežce Schulzové, po 186 taktech však práci přerušil, nespokojen s formou. V symfonické oblasti se na nějakou dobu odmlčel; jeho léta 1893-1897 byla ostatně vyplněna usilovnou prací na volné trilogii oper Bouře (1893-94, op. 40), Hedy (1894-95, op. 43) a Šárka (1896-97, op. 51). Teprve v roce 1898, v průběhu rekonvalescence po překonání nebezpečného onemocnění spálou, se pustil do práce na nové symfonii. Stejně jako symfonie č. 2 Es dur mu hlavní inspirací byl vztah s Anežkou Schulzovou a opět řada motivů pochází z průběžně doplňovaného cyklu klavírních skladeb Nálady, dojmy a upomínky (3. řady), ty jsou však důsledněji přizpůsobovány symfonickému médiu a celkový tón symfonie je střízlivější a vyzrálejší.[1] [2]

Symfonie byla dokončena 19. července 1898. Skladatel ji věnoval slavnému německému dirigentovi Hansi Richterovi, který již dříve projevil o Fibichovu symfonickou tvorbu zájem.[3] Poprvé ji zahrála Česká filharmonie dne 7. března 1899 pod řízením skladatele.[2]

Třetí symfonie zůstala Fibichovou poslední. V roce 1899 začal pracovat na další symfonii A dur, jejímž hlavním motivem měla být skladatelova láska k alpské přírodě, tuto práci však přervala Fibichova smrt 15. října 1900.[1]

Struktura skladby

Třetí symfonie pokračuje ve Fibichově subjektivním, vášnivém lyrismu, a v tomto ohledu navazuje na operu Šárka, bezprostředně předcházející větší dílo. Současně však dokládá jak postupné ukáznění a soustředění výrazu, tak další rozvoj skladatelova instrumentačního umění. Fibichovský badatel Jaroslav Jiránek vidí i v této symfonii dílo programní, "píseň o životě tak, jak jej vidí zralý mistr".[1]

1. věta (Allegro inquieto)

První věta pracuje s jediným tématem, a je tak ve Fibichově díle ojedinělým ryze monotematickým kusem. Toto téma je epické, podmalované stálou basovou figurou, a současně baladické (Jiránek: "jako by nějaký lidový rapsód vyprávěl"). Téma je v detailech neklidné, probíhá variacemi a je přerušované řadou krátkých epizod.

2. věta (Allegro con fuoco – Adagio)

Hlavní, dramatické až sveřepé téma je přejato z Nálady č. 208, zachycující konflikt mezi Fibichem a Anežkou Schulzovou vyvolaný skladatelovou žárlivostí; název navržený Zdeňkem Nejedlým je Když jsem byl vším právem pokárán. Následuje druhé téma (Adagio) vycházející tentokrát z Dojmu č. 53 nadepsaného Anežčina ústa: je to láskyplný dialog milujících bytostí vědomých si nástrah společného života.

3. věta (Vivo e grazioso – Andante con moto)

Třetí věta je rozmarná a veselá, lidovou notu dotváří stylizace polky. Střední část s vedlejším tématem (Andante con moto) zaznívá dvořákovským tónem a typově připomíná Fibichovy Nálady, dojmy a upomínky, ačkoli mezi nimi nemá přímý vzor.

4. věta (Allegro maestoso – Allegro vivace)

Finále v široké sonátové formě prochází řadou nálad: od baladické introdukce přes hlavní polkové téma, které však nejprve působí váhavě, přerušované lyrickými pasážemi vycházejícími z Nálad, dojmů a upomínek, až k živému a jásavému návratu k hlavnímu tématu, které finále dovádí k vítěznému závěru.

Nahrávky

V současnosti jsou na hudebních nosičích (CD) dostupné zejména tyto nahrávky:

  • 1950, dirigent Karel Šejna, Česká filharmonie. Nahrávka Supraphonu několikrát vydaná na LP a CD, naposledy v kompletu Fibichových symfonií jako SU 3618-2 902
  • 1981, dirigent Jiří Bělohlávek, Státní filharmonie Brno, Supraphon 32CO-1256 (11 0657-2 011)
  • 1993, dirigent Gerd Albrecht, Česká filharmonie, Orfeo C350951A
  • 1994, dirigent Neeme Järvi, Detroit Symphony Orchestra. Nahrávka firmy Chandos, naposledy vydána v kompletu Fibichových symfonií jako 9682(2)

Existují i další nevydané nahrávky, například rozhlasové nahrávky Symfonického orchestru Československého/Českého rozhlasu v Praze s dirigenty Martinem Turnovským (1962)[4], Josefem Hrnčířem (1974)[5] a Stanislavem Boguniou (1999)[6].

Reference

  1. a b c JIRÁNEK, Jaroslav. Zdeněk Fibich. 2. vyd. Praha: Akademie múzických umění, 2000. 307 s. ISBN 80-85883-51-1. S. 146–149. 
  2. a b HAVLÍK, Jaromír. Zdeněk Fibich: Symphonies Nos 1, 2 and 3 (booklet k nahrávce K. Šejny). Praha: Supraphon, 2010. S. 43–44. 
  3. HOLEČEK, Jaroslav. Zdeněk Fibich: Toman a lesní panna, Bouře, Symphonie No 3 (booklet k nahrávce G. Albrechta). [s.l.]: Orfeo, 1996. S. 4–5. (německy) 
  4. Archivní a programové fondy Českého rozhlasu [online]. Český rozhlas [cit. 2011-02-25]. Dostupné online. 
  5. Archivní a programové fondy Českého rozhlasu [online]. Český rozhlas [cit. 2011-02-25]. Dostupné online. 
  6. Archivní a programové fondy Českého rozhlasu [online]. Český rozhlas [cit. 2011-02-25]. Dostupné online. 

Média použitá na této stránce

Jan Vilímek - Zdeněk Fibich.jpg
Portréty českých osobností od Jana Vilímka