Synektika

Synektika je technika řešení problémů, která spočívá v propojování různých a zdánlivě nesouvisejících prvků za účelem hledání kreativních řešení problémů.[1] Tato technika se tedy zakládá zejména na analogiích a analogickém uvažování, které zdůrazňují neobvyklé aspekty problému a nabízí alternativní způsoby uvažování. Tvůrci této techniky jsou George M. Prince a William J. J. Gordon.

Popis techniky

Výraz synektika vychází ze dvou řeckých slov, která označují spojování odlišných a zdánlivě irelevantních prvků.[2] Principem synektiky je totiž získat pomocí čtyř typů analogií odlišný a nový náhled na problém, který by měl pomoci s objevením kreativního řešení problému. Řešitel se tedy skrze tuto techniku snaží pohlížet na tytéž staré věci novým způsobem. Jinými slovy jde v rámci synektiky o to zaujmout takový přístup, který činí z cizího známé a ze známého cizí.[3] Oproti jiným technikám na podporu kreativního myšlení tak klade synektika důraz na iracionální a nevědomé procesy.[zdroj?]

Synektika se zakládá na třech předpokladech:

  1. kreativní proces je možné studovat a popsat, což umožňuje vytvářet nástroje na podporu kreativity;
  2. psychologické procesy umožňující vynalézavost jsou v rámci umění a vědy v podstatě totožné;
  3. proces individuální tvorby je analogický ke skupinové tvorbě.[3]

Doporučeným postupem pro využití synektiky je sestavení skupiny pěti až šesti osob z různých zázemí, přičemž je také žádoucí, aby byly i osobnosti účastníků různorodé.[3] Skupina pak za pomocí čtyř typů analogií diskutuje o stanoveném problému. Celá diskuze je nahrávána a následně analyzována. Cílem je zjistit, jak vznikly některé z vymyšlených konceptů a jakým způsobem byly dále rozvíjeny. Podstatným aspektem synektiky je navíc snaha implementovat navržená řešení sestrojením modelů anebo prototypů, což umožňuje posoudit, zda je dané řešení opravdu vhodné.[3]

Synektiku je možné aplikovat také v kontextu vzdělávání. Využívání analogií umožňuje studentům zasadit probírané koncepty do jejich každodenního života, což vede ke snížení abstraktnosti konceptů a tedy k lepšímu porozumění problematice.[4] Využívání modelu založeného na analogickém uvažování také podporuje schopnosti metakognice a kreativního myšlení.[5]

Čtyři primární mechanismy

V rámci synektického přístupu se pracuje se čtyřmi typy analogií, tedy čtyřmi mechanismy přetváření známého na neznámé, jimiž jsou osobní analogie, přímé analogie, symbolické analogie a fantazijní analogie.[2]

Osobní analogie

Mechanismus osobních analogií od řešitele vyžaduje vcítění se do prvku, který hraje roli v problému.[1] Jinými slovy osobní analogie označují identifikaci se složkami problému – tento mechanismus se tak podobá empatii.[2] Řešitel pomocí této analogie dodá prvku lidské charakteristiky, což mu umožní podívat se na problém z jiné perspektivy.[zdroj?]

Příklady:

  • Při řešení problému sucha by se řešitel mohl zamýšlet nad tím, jak se cítí plodiny na poli, které nemají dostatek vláhy.
  • Během vytváření hudebního alba by se řešitel mohl pokusit vcítit se do jednotlivých hudebních skladeb.

Přímá analogie

Přímé analogie jsou založeny na přímém srovnání paralelních faktů, znalostí anebo technologií.[2] Dochází tak k přenášení problematiky do jiné domény, přičemž bývají v tomto kontextu mnohdy využívány struktury, které lze najít v přírodě.[1]

Příklady:

  • Konstrukce telefonu sestrojeného Alexandrem Bellem je založená na pozorování způsobu, jímž pracuje lidské ucho.[2]
  • Při snaze učinit letadlo efektivnější by se řešitel mohl zabývat letem ptactva.

Symbolická analogie

Mechanismus symbolických analogií spočívá ve využití objektivních a neosobních obrazů k popsání problému. Nejde přitom o to, aby byl výsledek realistický anebo proveditelný, ale měl by být esteticky uspokojivý.[2]

Příklady:

  • Při designování systému heveru se řešitelé mohli inspirovat indickým trikem s lanem, kdy je v jednu chvíli lano ohebné a později pevné jako tyč, po kterém může asistent vyšplhat.[1]
  • Během uvažování o mechanismu létání balónu lze uvažovat nad podobnosti s bublinou.

Fantazijní analogie

Fantazijní analogie pobízí k úvahám, jak by mohlo vypadat řešení problému, kdyby bylo nemožné najednou možným.[1] Jde tedy o to najít takové řešení, které by bylo uskutečnitelné jen v nejdivočejší fantazii a poté možná řešení převést do praktičtějších měřítek.[2]

Příklady:

  • Při sestavování mechanismu zavírání skafandru by bylo fantazijní analogií jeho uzavření pomocí myšlenky.[1]
  • V rámci inovace vozidla by se dalo uvažovat, jak přivést v realitu vozy používané ve sci-fi filmech.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f FINKE, Ronald A.; WARD, Thomas B.; SMITH, Steven M. Creative Cognition: Theory, Research, and Applications. Cambridge: A Bradford Book, 1996. ISBN 9780262560962. 
  2. ↑ a b c d e f g DACEY, John S.; LENNON, Kathleen H. Kreativita. [s.l.]: Grada, 2000. 252 s. ISBN 8071699039. S. 158–160. 
  3. ↑ a b c d MCLEISH, John; MATHESON, Wayne; PARK, James. The Psychology of the Learning Group. [s.l.]: Psychology Press, 1973. 
  4. ↑ KHAN, Aftab Ahmad; MAHMOOD, Nasir. The Role of the Synectics Model in Enhancing Students’ Understanding of Geometrical Concepts. Journal of Research and Reflections in Education. Roč. 2017, čís. 2, s. 253–264. Dostupné online. 
  5. ↑ SURATNO, Suratno; KOMARIA, Nurul; YUSHARDI, Yushardi. The Effect of Using Synectics Model on Creative Thinking and Metacognition Skills of Junior High School Students. International Journal of Instruction. 2019-07-03, roč. 12, čís. 3, s. 133–150. Dostupné online [cit. 2020-05-03]. ISSN 1694-609X. DOI 10.29333/iji.2019.1239a. 

Literatura

  • GORDON, William J. J. Synectics, the development of creative capacity. New York: Harper, 1961. Dostupné online. 
  • PRINCE, George M. The Practice of Creativity. [s.l.]: Collier Books, 1970

Související články