Táborský svaz

Táborský svaz

Thaboritae
Účast na husitských válkách, křížových výpravách proti kacířům a spanilých jízdách
Korouhev táborské polní obce v hypotetických barvách
Základní info
Aktivní	1420–1452
Vznik jako	jihočeští a plzeňští husité
Operační území	Svatá říše římská Svatá říše římská Země Koruny české
Ideologie	česká reformace husitský radikalismus pikartství chiliasmus
Velitel	Jan Žižka z Trocnova Mikuláš z Husi Bohuslav VI. ze Švamberka Chval Řepický z Machovic Prokop Holý Jan Roháč z Dubé
Základny	Tábor, Nový Tábor
Spojenci	orebité orebité (sirotci) pražané žatecko-lounští Litva Polsko
Oponenti	římskokatolická církev česká katolická šlechta Plzeňský landfrýd křižáci Svatá říše římská Svatá říše římská Uherské království Uherské království Řád německých rytířů Řád německých rytířů Řád rhodských rytířů umírnění husité (utrakvisté) pražané adamité
Konflikty/boje	husitské války první křížová výprava druhá křížová výprava třetí křížová výprava čtvrtá křížová výprava spanilé jízdy

Táborský svaz neboli táborité, táboři (latinsky Thaboritae), je označení pro radikální husitskou politickou, náboženskou a vojenskou stranu. Ačkoliv byla většina táboritů vesnického původu, hrála hlavní mocenskou roli v táborském svazu města. Do táborské politiky také zasahovali jejich velmi radikální kněží. Mezi nejvýznamnější tábory patřili hejtmané Jan Žižka z Trocnova, Mikuláš z Husi, Bohuslav ze Švamberka, Chval Řepický z Machovic, Jan Roháč z Dubé a kněz Prokop Holý. Hlavním centrem svazu bylo město Tábor.

Na jaře roku 1420 se houfu jihočeských husitů vedených Petrem Hromádkou podařilo zmocnit města Sezimovo Ústí a zanedlouho také nedalekého hradu Hradiště. Na jeho místě začali budovat vzorové husitské město Hradiště hory Tábor – zkráceně Tábor – pojmenované podle hory Thabor u Nazaretu. Ve městě byla prosazena společenská i majetková rovnost a táboři se vzájemně oslovovali bratry a sestrami. Mezi tábority bylo očekáváno zjevení Ježíše Krista a jeho tisícileté panování. Do Tábora se z celé země začaly hrnout houfy husitů.

O vyvoleném městě se dozvěděli také plzeňští husité, kteří na Tábor vyrazili pod vedením Břeňka Švihovského a Jana Žižky z Trocnova. Tito husité byli 25. března 1420 napadeni katolickými rytíři nedaleko Sudoměře. Odražení rytířů kališníky povzbudilo a poté se jim podařilo dosáhnout rozestavěného Tábora. Táborité si mezi sebou zvolili čtyři vojenské velitele (hejtmany). Stali se jimi Jan Žižka, Mikuláš z Husi, Chval Řepický z Machovic a Zbyněk z Buchova. Pod jejich vedením podnikali táboři mnoho výpadů po jižních Čechách. Koncem května vyrazila Táborská vojska směrem ku Praze, kterou ohrožovaly armády první křížové výpravy. V červnu byl Tábor neúspěšně obléhán vojsky jihočeského šlechtice Oldřicha z Rožmberka. O rozehnání oblehatelů se zasloužili jezdci vedení hejtmanem Mikulášem z Husi. 14. července došlo na vrchu Vítkov nedaleko Prahy k bitvě, v níž se Janu Žižkovi podařilo zmařit pokus uherského a římského krále Zikmunda Lucemburského o ovládnutí hlavního města. Křížová výprava se poté rozpadla bez dalšího boje. V červenci došlo mezi husity k jednání o možném budoucím nástupci na český trůn. Jan Žižka podporoval v kandidatuře polského krále Vladislava II. Jagella nebo jeho syna, litevského velkoknížete Vytautase. Jako reakci na Čtyři artikuly pražské vydali táborité v Praze svých dvanáct revolučních článků. Jejich požadavky však Pražané nesplnili a vojska proto opustila město. Na konci srpna zahájil Jan Žižka velkou ofenzívu proti panstvím Oldřicha z Rožmberka. Hejtman se zmocnil Prachatic, Vodňan a Lomnice. Mladý Rožmberk je 18. listopadu donucen uzavřít s Táborem příměří až do února 1421. Táborským biskupem byl v září 1420 zvolen Mikuláš z Pelhřimova. 24. prosince na následky pádu z koně zemřel hejtman Mikuláš z Husi. Předním vůdcem táboritů se stal hejtman Jan Žižka z Trocnova.

Počátkem roku 1421 byla z Tábora vyhnána nejradikálnější skupina tzv. pikartů, kteří zcela odmítali svátost oltářní. Pod vedením kněží Petra Kániše a Martina Húsky se usadili v Příběnicích, kde propadli adamitství. Žižka jejich hnutí potlačil a většina sektářů včetně obou vůdců byla poté upálena. Během zimní ofenzívy Jana Žižky v západních Čechách se táborům podařilo zmocnit Chomutova. Společné tažení táborů a pražanů do východních Čech pod velením Jana Žižky bylo také úspěšné a do husitských rukou padla města Dvůr Králové, Polička a Vysoké Mýto. Na přelomu let 1421 a 1422 došlo k bitvě u Kutné Hory, ve které se slepému hejtmanovi podařilo drtivě porazit krále Zikmunda Lucemburského. Koncem dubna přijel do Čech litevský kníže Zikmund Korybutovič,^[1] který byl většinou husitů, včetně táborů, uznán za správce země. V lednu 1423 se Jan Žižka z Trocnova rozchází s táborským svazem a začíná budovat Nový Tábor ve východních Čechách.

Po smrti Jana Žižky 11. října 1424 se v čele polních vojsk vystřídali Jan Hvězda z Vícemilic, Bohuslav ze Švamberka a 25. listopadu se hlavním vůdcem stal táborský kněz Prokop Holý. Spojená vojska táborů, sirotků a pražanů 16. června 1426 drtivě porazila žoldnéře ze Saska, Durynska, Lužic a Míšeňska v bitvě u Ústí. Pod vedením Prokopa Holého porazila spojená vojska táborů a sirotků v bitvě u Světlé armádu Albrechta Habsburského a otvírají si cestu k spanilým jízdám. Táboři ve spojení se sirotčím a pražským svazem obrátili na útěk třetí i čtvrtou křížovou výpravu v bitvách u Tachova a Domažlic. Vedeni Prokopem Holým navíc začali vyrážet na spanilé jízdy (rejsy) do zahraničí (německé části Říše, Rakousy, Horní a Dolní Lužice, Slezsko a Horní Uhry). Na jaře roku 1433 zastupoval táborskou obec na Basilejském koncilu Mikuláš z Pelhřimova, který obhajoval artikul o trestání smrtelných hříchů. Táboři se v létě 1433 zapojili do obléhání katolické Plzně. Město se však dobře bránilo a vojska radikálů byla nucena od neúčinného obléhání upustit. Táboři a sirotci vedení Prokopem Holým byli 30. května 1434 drtivě poraženi spojenou panskou jednotou a katolíky v bitvě u Lipan. Sirotčí svaz pod tíhou porážky zcela zanikl. V bitvě padli mnozí přední táborští velitelé, mimo jiné také vrchní vůdce kněz Prokop Holý.

Odpor vůči králi Zikmundovi a dohodě s koncilem vedl po bitvě u Lipan hejtman Jan Roháč z Dubé. Poté, co však táborité ztratili několik svých hradů a byli 19. srpna 1435 drtivě poraženi Oldřichem z Rožmberka v bitvě u Křeče, zvítězilo v táborské straně umírněné křídlo v čele s Bedřichem ze Strážnice. Jan Roháč se se svými věrnými opevnil na svém hradě Sion, který však byl záhy dobyt a všichni přeživší obránci byli na Staroměstském náměstí v Praze pověšeni. 25. ledna 1437 byl po vzájemné dohodě se Zikmundem Tábor povýšen na královské město a získal do městského znaku císařskou orlici. 8. února 1449 se spojily zbytky táborského svazu s katolickou a kališnickou šlechtou z jižních Čech a tak vznikla tzv. Strakonická jednota, která byla namířena proti stále sílícímu Jiřímu z Poděbrad. 1. září 1452 bylo město Tábor náhle obsazeno vojskem zemského správce Jiřího z Poděbrad a tím definitivně skončila samostatná politická moc táborského svazu.

• Tábor
• Kutná Hora (kondominium se sirotky)
• Písek
• Prachatice
• Vodňany
• Lomnice nad Lužnicí
• Sušice
• Domažlice
• Klatovy
• Horažďovice

• Jan Žižka z Trocnova
• Jan Hvězda z Vícemilic
• Bohuslav VI. ze Švamberka

• BARTOŠ, František Michálek. České dějiny II./7. Husitská revoluce. 1. Doba Žižkova 1415-1426. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 236 s. 
• BARTOŠ, František Michálek. České dějiny II./8. Husitská revoluce. 2. Vláda bratrstev a její pád 1426-1437. Praha: Academia, 1966. 263 s. 
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378-1437 : Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2. 
• ČORNEJ, Petr. Lipanská křižovatka : příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy. Praha: Panorama, 1992. 277 s. ISBN 80-7038-183-3. 
• ČORNEJ, Petr. Lipanské ozvěny. Jinočany: H & H, 1995. 203 s. ISBN 80-85787-80-6. 
• ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 482 s. ISBN 978-80-7422-084-5. 
• ČORNEJ, Petr. Tajemství českých kronik : cesty ke kořenům husitské tradice. 2. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2003. 456 s. ISBN 80-7185-590-1. 
• ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1. 
• PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba. 2. vyd. Svazek prvý. Doba se zvláštním zřetelem k Táboru. Praha: Vesmír, 1933. 283 s. Dostupné online. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 1. Doba vymknutá z kloubů. Praha: Karolinum, 1995. 498 s. ISBN 80-7184-073-4. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 2. Kořeny české reformace. Praha: Karolinum, 1996. 364 s. ISBN 80-7184-074-2. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 4. Epilog bouřlivého věku. Praha: Karolinum, 1996. 550 s. ISBN 80-7184-076-9. 
• ŠMAHEL, František. Husitské Čechy : struktury, procesy, ideje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 758 s. ISBN 80-7106-468-8. 
• ŠMAHEL, František. Tábor a jeho strana v předvečer Lipan. In: Husitský Tábor : sborník Muzea husitského revolučního hnutí. Tábor: Muzeum husitského revolučního hnutí, 1985. S. 145–154.
• ŠMAHEL, František. Organizace a skladba táborské strany v letech 1420-1434. In: Husitský Tábor : sborník Muzea husitského revolučního hnutí. Tábor: Muzeum husitského revolučního hnutí, 1987. S. 7–90.

• Tábor
• Confessio Taboritarum

• Táboři ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích