Třída Ardito

Třída Ardito
Ardente
Obecné informace
Uživatel	Regia Marina
Typ	torpédoborec
Lodě	2
Zahájení stavby	1912
Spuštění na vodu	1912
Uvedení do služby	1913–1914
Osud	vyřazeny
Předchůdce	třída Indomito
Nástupce	třída Audace
Technické údaje
Výtlak	695 t (standardní) 790 t (plný)
Délka	72,5 m (na vodorysce) 73 m (celková)
Šířka	7,3 m
Ponor	2,4 m
Pohon	2 turbíny, 4 kotle 2 lodní šrouby
Rychlost	30 uzlů
Dosah	1200 nám. mil při 14 uzlech
Posádka	69
Výzbroj	1× 120mm kanón 4× 76mm kanón (4×1) 2× 450mm torpédomet (2×1)

Třída Ardito byla lodní třída torpédoborců italského námořnictva. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Bojovaly v první světové válce. Od roku 1929 byly klasifikovány jako torpédovky. Vyřazeny byly ve 30. letech.^[1]

Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Představovaly vylepšenou verzi třídy Indomito poháněnou turbínami Parsons. Jejich stavbu zajistila loděnice Cantiere navale fratelli Orlando v Livornu. Do služby byly zařazeny v letech 1913–1914.^[1]

Jednotky třídy Ardito:^[1]

Výzbroj tvořil jeden 120mm kanón, čtyři 76mm kanóny a dva jednohlavňové 450mm torpédomety. Pohonný systém tvořily čtyři kotle Thornycroft a dvě turbíny Parsons o výkonu 16 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 30 uzlů. Dosah byl 1200 námořních mil při rychlosti čtrnáct uzlů.^[1] Při rychlosti 35 uzlů se dosah zmenšil na 400 námořních mil.^[2]

Roku 1915 byly torpédoborce vybaveny dvěma zdvojenými 450mm torpédomety a zároveň mohly nést až deset námořních min. V letech 1915–1916 bylo zvětšeno množství neseného paliva ze 100 na 128 tun. Plný výtlak narostl na 900 tun a nejvyšší rychlost torpédoborců klesla na 27–28 uzlů.^[1]

V letech 1918–1920 byly vyměněna hlavňová výzbroj. Nové složení výzbroje tvořilo pět 102mm kanónů, jeden 40mm kanón, dva 6,5mm kulomety a čtyři 450mm torpédomety.^[1]

• HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88.