Třída Arethusa (1913)

Třída Arethusa
HMS Galatea
Obecné informace
Uživatel	Royal Navy
Typ	lehký křižník
Lodě	8
Osud	1 potopen 7 vyřazeno
Předchůdce	třída Birkenhead
Nástupce	třída Caroline
Technické údaje
Výtlak	3750 t (standardní) 4400 t (plný)[1]
Délka	132,9 m
Šířka	11,9 m
Ponor	4,1 m
Pohon	8 kotlů, 4 parní turbíny 4 lodní šrouby 40 000 hp
Rychlost	28,5 uzlů
Dosah	2000 nám. mil
Posádka	276–282
Výzbroj	2× 152mm kanón (2×1) 6× 102mm kanón (6×1) 1× 47mm kanón 4× 533mm torpédomet (2×2)
Pancíř	25,4mm paluba 25,4–76mm boky

Třída Arethusa byla třída lehkých křižníků Royal Navy. Určeny byly pro službu v Severním moři, zejména pro doprovod britských torpédoborců. Jejich koncepce byla vyústěním vývoje předzvědných křižníků (Scouts) a stala se základem pro všechny další britské prvoválečné lehké křižníky. Novinkou u nich bylo též zavedení nafty jako výhradního paliva. Všechny křižníky třídy Arethusa bojovaly v první světové válce. Křižník Arethusa byl ve válce potopen. Ostatní byly po vyřazení sešrotovány.

Vývoj třídy Arethusa byl reakcí na nedostatek křižníků vhodných pro součinnost s hlavními silami námořnictva. Zároveň námořnictvo potřebovalo plavidla schopná působit jako vůdčí lodě novějších torpédoborců (např. třída Acasta), kterým už svou rychlosti nestačily britské průzkumné křižníky. Admiralita volila mezi stavbou velkých torpédoborců a zvětšeným derivátem průzkumných křižníků třídy Active, který by měl při nižší rychlosti silnější výzbroj a pancéřovou ochranu. S podporou Churchilla byla prosazena druhá varianta. Prosazeno bylo využití rychloběžných parních turbín, které dosud měly jen torpédoborce. Pro výzbroj bylo zvažováno deset 102mm kanónů, nebo pět 152mm kanónů, ale nakonec byla zvolena výzbroj smíšená. Churchill třídě Arethusa přezdíval „lehké pancéřové křižníky“, aby zdůraznil, že představovaly nejmenší britská plavidla chráněná bočním pancířem.^[1] Celkem bylo v letech 1912–1915 postaveno osm jednotek této třídy.^[1]

Jednotky třídy Arethusa:^[1]

Křižníky chránilo lehké pancéřování. Na bocích byl 25,4–76mm pancéřový pás, který doplňovala 25,4mm paluba. Základní výzbroj tvořily dva 152mm/45 kanóny Mk.XII, šest 102mm/45 kanónů QF Mk.IV, jeden 47mm kanón a dva dvojité 533mm torpédomety. Pohonný systém tvořilo osm kotlů a čtyři turbínová soustrojí Parsons (či Brown-Curtiss na jednotkách Arethusa a Undaunted) o výkonu 40 000 hp, pohánějící čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 28,5 uzlu.^[1]

Čtyři jednotky třídy Arethusa v roce 1915 po nějaký čas nesly plošinu pro start stíhacího letounu. Představovaly tak první britské křižníky vybavené vlastními letadly.^[1] Během války se výzbroj změnila. Roku 1917 byly přidán další dvojitý torpédomet. Roku 1918 byly na křižnících Galatea, Inconstant, Penelope, Phaeton a Royalist dva 102mm kanóny nahrazeny třetím 152mm kanónem. Měnilo se i složení lehké výzbroje. Všechny také dostaly plošinu pro start letounu. V letech 1917–1918 byly všechny kromě Undaunted upraveny na minonosky s kapacitou 70–74 min. Všechny byly navíc vybaveny robustnějším trojnožkovým stožárem.^[1] Typickou výzbroj na konci války tak tvořily tři 152mm kanóny, čtyři 102mm kanóny, jeden protiletadlový kanón a šest 533mm torpédometů.^[2]

Všechny křižníky byly intenzivně nasazeny za první světové války. Křižník Arethusa byl vlajkovou lodí velitele Harwichského svazu komodora Reginalda Tyrwhitta v první bitvě u Helgolandské zátoky. Křižník byl v bitvě poškozen a z bojiště musel být odvlečen.^[3] Ztráty na palubě Arethusy čítaly 11 padlých a 16 raněných.

V bitvě u Texelu dne 17. října 1914 napadl křižník Undaunted s torpédoborci Lance, Legion, Lennox a Loyal německou 7. půlflotilu torpédoborců (čtyři starší malé torpédoborce), která chtěla naklást miny v oblasti mezi britským pobřežím a mělčinou Goodwin Sands. Britové všechny čtyři německé lodi potopily s minimálními ztrátami jednoho padlého a čtyř raněných.^[4]

Tyrwhittova vlajková loď Arethusa zasáhla též do bitvy u Dogger banku dne 24. ledna 1915 (v bitvě bojovala i její sesterská loď Aurora). Právě torpédový útok Arethusy poslal ke dnu těžce poškozený německý pancéřový křižník SMS Blücher.^[5]

Jedinou ve válce ztracenou lodí byla Arethusa, která 19. února 1916 najela poblíž přístavu Felixstowe na minu položenou německou ponorkou UC 7. Křižníkům Galatea a Phaeton se 4. května 1916 podařilo v Severním moři (s pomocí ponorky E 31) sestřelit německou vzducholoď L 7.^[6]

Křižníky Galatea, Inconstant, Phaeton a Royalist patřily na přelomu května a června 1916 k lodím, které se účastnily bitvy u Jutska. Galatea se rovněž účastnila druhá bitvy u Helgolandské zátoky dne 17. listopadu 1917. Na konci války křižníky nakladly více než 2500 min.^[1]

Sedm z osmi lodí válku přečkalo. Jejich poválečná kariéra byla krátká, protože se příliš nehodily pro službu v zámoří.^[1] Vyřazeny byly postupně už v průběhu 20. let — Galatea (1921), Inconstant a Royalist (1922), Undaunted a Phaeton (1923), Penelope (1924) a Aurora (1927).^[7]

• HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88. S. 337. 

• Seznam křižníků Royal Navy
• Seznam válečných lodí ztracených během první světové války

• Obrázky, zvuky či videa k tématu třída Arethusa na Wikimedia Commons
• MILFORD, Darren. Arethusa Class Light Cruisers [online]. worldwar1.co.uk, 1998-2006 [cit. 2009-12-01]. Dostupné online. (anglicky)