Třída Arleigh Burke

Třída Arleigh Burke
USS Arleigh Burke (DDG-51) v roce 2013
Obecné informace
Uživatel	US Navy
Typ	torpédoborec
Lodě	99 plánováno 73 aktivních
Osud	aktivní (2023)
Předchůdce	třída Kidd
Nástupce	třída Zumwalt
Technické údaje USS Arleigh Burke
Výtlak	8 315 t (Flight I) 8 400 t (Flight II) 9 500 t (Flight IIA) 9 700 t (Flight III)
Délka	153,9 m (Flight I a II) 155,1 m (Flight IIA)
Šířka	20,4 m
Ponor	6,3 m
Pohon	4× LM2500 2× lodní šroub
Rychlost	30 uzlů (56 km/h)
Dosah	4 400 nám. mil (8 100 km) při 20 uzlech (37 km/h)
Posádka	303 důstojníků a námořníků (Flight I) 323 důstojníků a námořníků (Flight IIA)
Výzbroj	Hlavňová: 1× 127mm Mk 45 2× 25mm M242 Bushmaster 1-2× 20mm Phalanx 12,7mm kulomety Raketová: 2× Mk 141 (4hl.) (Flight I a II) RGM-84 Harpoon 90× Mk 41 (Flight I a II) 96× Mk 41 (Flight IIA a III) BGM-109 Tomahawk RIM-66M RIM-161 RUM-139 RIM-174A Protiponorková: 2× Mk 32 (3hl.) Mk 46 Mk 50 Mk 54
Letadla	2× MH-60R Seahawk
Radar	AN/SPY-1

Třída Arleigh Burke je třída raketových torpédoborců (guided missile destroyer) Námořnictva Spojených států amerických, vybavených zbraňovým systémem Aegis, určeným k obraně proti balistickým raketám středního dosahu (jeho základem je radar AN/SPY-1). Hlavní úlohou těchto lodí je doprovod a ochrana svazů těžkých letadlových lodí. Torpédoborce jsou vybaveny pro protilodní, protiponorkový i protiletadlový boj. Třída je pojmenována podle amerického admirála z období druhé světové války Arleigh Burkeho (velel například v bitvě u mysu svatého Jiří).

Třída Arleigh Burke je početně velmi rozsáhlá. Ke konci roku 2009 bylo ve službě 56 z 63 tehdy objednaných torpédoborců. Později bylo rozhodnuto o stavbě dalších torpédoborců, takže se celkový počet objednaných lodí zvýšil na 75 a později až na 89 jednotek. Ke konci roku 2023 bylo ve službě 73 jednotek a rozestavěn byl 84. torpédoborec této třídy. Po vyřazení torpédoborce třídy Spruance USS Cushing roku 2005 se třída Arleigh Burke na jedenáct let stala jedinou třídou amerických torpédoborců v aktivní službě. Až roku 2016 ji doplnil prototyp tříčlenné třídy Zumwalt.

Z konstrukce třídy Arleigh Burke jsou rovněž odvozeny japonské torpédoborce třídy Kongó, Atago a Maja a jihokorejské torpédoborce třídy Tchedžo Veliký.

Stavba

Stavba lodí byla rozdělena mezi dvě americké loděnice. Celkem 40 jednotek staví koncern Huntington Ingalls Industries (HHI) v loděnici Ingalls Shipbuilding v Pascagoule ve státě Mississippi. Předtím loděnice patřila pod koncerny Litton Industries a Northrop Grumman Ship Systems Ingalls Operations. Stavbu dalších 44 jednotek zajišťuje loděnice Bath Iron Works (součást divize General Dynamics Marine Systems koncernu General Dynamics) v Bathu ve státě Maine.^[1] Postupnou modifikací konstrukce vzniklo několik variant – 21 kusů je označováno Flight I, následujících sedm kusů Flight II a dalších 47 kusů Flight IIA, zbylých 24 jednotek je ve verzi Flight III.

Konstrukce

Konstrukce lodí je (s výjimkou komínů) celá z různých druhů oceli a jsou v ní použity prvky technologie stealth. Důležité části lodí jsou chráněny kevlarovým pancířem. První postavené jednotky nenesly žádný hangár pro vrtulníky. To se ovšem neosvědčilo a vylepšené novější lodi mají hangár pro dva vrtulníky Sikorsky SH-60B.

Výzbroj jednotlivých lodí se liší. Ve dvou vertikálních odpalovacích zařízeních Mk 41 nesou padesát šest střel s plochou dráhou letu Tomahawk TLAM, protiletadlové řízené střely Standard verzí SM-2MR (nejnověji též SM-3 schopné likvidovat balistické střely), střely RIM-162 ESSM (evolved Sea Sparrow missile) chránící lodi proti protilodním střelám a střely protiponorkového systému RUM-139. Protilodní výzbroj tvoří osm řízených střel RGM-84 Harpoon (kromě nejnovější verze Flight IIA). Obranné systémy doplňují dva 20mm hlavňové systémy blízké obrany Phalanx. Torpédoborce nesou též jeden 127mm kanón Mk 45, několik 12,7mm kulometů a dva tříhlavňové torpédomety Mk 32 pro 324mm protiponorková torpéda.^[1]

Lodě pohání čtyři plynové turbíny General Electric LM2500, z nichž každá má výkon 27 000 koní. Vždy jeden pár turbín je umístěn ve společné strojovně a pohání jeden lodní šroub. Nejvyšší rychlost je 30 uzlů. Všechna plavidla jsou chráněna proti biologickým a chemickým zbraním i radiaci. Vlečný sonar AN/SQR-19 byl u verze flight IIA odstraněn.

Flight III

Hlavním vylepšením je instalace nového radaru Raytheon AN/SPY-6(V), který slouží pro boj proti vzdušným cílům i balistickým střelám.^[2]

Modernizace

Část lodí této třídy bude v rámci programu s označením Surface Electronic Warfare Improvement Program (SEWIP) vybavena modernizovaným systémem elektronického boje SEWIP Block III.^[3] Jako první jím byl vybaven torpédoborec Pinckney. Úprava výrazně změnila vzhled lodi, neboť prvky systému byly umístěny do uzavřených výstupků na bocích hlavní nástavby, která se tak vizuálně značně rozšířila. V roce 2023 americké námořnictvo plánovalo, že systémem vybaví dvacet torpédoborců třídy Arleigh Burke verze Flight IIA.^[4]

Operační nasazení

Lodě třídy Arleigh Burke již byly nasazeny například ve válce v bývalé Jugoslávii, válce v Afghánistánu (2001), válce v Iráku (2003) či kampani proti somálským pirátům. Celkem 17 amerických námořníků zahynulo a dalších 39 bylo zraněno při útoku výbušninami naloženého sebevražedného člunu na torpédoborec USS Cole (DDG-67) v jemenském přístavu Aden dne 12. října 2000.^[5]

Odkazy

Reference

Literatura

• MILLER, David; MILLER, Chris. Moderní námořní boj. [s.l.]: Naše vojsko, 2009. 208 s. ISBN 978-80-206-1037-9. 

Související články

• Seznam amerických torpédoborců

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu třída Arleigh Burke na Wikimedia Commons
• (anglicky) Profil na serveru Naval-technology.com