Třída Capitani Romani
Třída Capitani Romani | |
---|---|
Attilio Regolo v Benátkách | |
Obecné informace | |
Uživatelé | Regia Marina Marina Militare Francouzské námořnictvo |
Typ | lehký křižník |
Lodě | 12 (plánováno) 4 (dokončeny) |
Osud | vyřazeny |
Předchůdce | třída Duca degli Abruzzi |
Nástupce | třída Etna |
Technické údaje | |
Výtlak | 3686 tn (standardní) 5334 tn (plný) |
Délka | 142,9 m |
Šířka | 14,4 m |
Ponor | 4,9 m |
Pohon | 2 turbínová soustrojí 4 kotle 2 lodní šrouby 110 000 hp |
Rychlost | 40 uzlů |
Dosah | 3000 nám. mil při 25 uzlech |
Posádka | 418 |
Výzbroj | 8× 135mm kanón (4×2) 8× 37mm kanón (8×1) 8× 20mm kanón (4×2) 8× 533mm torpédomet (2×4) až 130 min |
Pancíř | 15mm můstek 20mm věže |
Třída Capitani Romani byla třída italských lehkých křižníků. Křižníky byly navrženy jako odpověď na stavbu francouzských „supertorpédoborců“ tříd Le Fantasque a Mogador. Měly vysokou rychlost, minimální pancéřovou ochranou a byly vyzbrojeny novými 135mm kanóny.[1] Celkem bylo roku 1939 rozestavěno 12 křižníků této třídy, přičemž do italské kapitulace v roce 1943 se podařilo dokončit tři a po válce ještě čtvrtý. Stavba ostatních byla zrušena, nebo byly před dokončení zničeny. Dvě přeživší plavidla po válce provozovalo italské námořnictvo a dvě získala Francie v roce 1948. Všechny byly výrazně modernizovány a klasifikovány jako torpédoborce. Poslední byl vyřazen roku 1980.
Plavidla
Lehké křižníky této třídy byly projektovány jako reakce na stavbu francouzských „supertorpédoborců“ tříd Le Fantasque a Mogador. Měly se vyznačovat vysokou rychlostí a novými 135mm kanóny. Roku 1939 byla zahájena stavba celkem 12 jednotek této třídy.[2] Jejich stavbu však zásadně zkomplikovalo vypuknutí války. V červnu 1940 byly práce na čtyřech plavidlech (Claudio Druso, Claudio Tiberio, Paulo Emilio a Vipsanio Agrippa) zastaveny a jejich trupy byly sešrotovány. Ulpio Traiano navíc v lednu 1943 potopily britské miniponorky Chariot. Do italské kapitulace v září 1943 byly dokončeny pouze křižníky Attilio Regolo, Pompeo Magno a Scipione Africano. Rozestavěné křižníky Caio Mário, Cornelio Sulla, Ottaviano Augusto a Giulio Germanico po italské kapitulaci ukořistili Němci. V dalším průběhu války byla všechna čtyři rozestavěná plavidla potopena. Jediný Giulio Germanico byl po válce vyzdvižen a pro italské námořnictvo dokončen jako San Marco (D 563).[3]
Jednotky třídy Scipione Africano:
Jméno | Založení kýlu | Spuštěna | Vstup do služby | Status |
---|---|---|---|---|
Attilio Regolo | 1939 | 28. srpna 1940 | 15. května 1942 | Dne 1. srpna 1948 předán Francii, přejmenován na Châteurenault (D 606). Vyřazen 1962. Ubytovací plavidlo. Sešrotován v 60. letech. |
Caio Mário | 1939 | srpen 1941 | – | Po italské kapitulaci obsazen Němci, kteří jej při ústupu sami potopili v La Spezia. |
Claudio Druso | 1939 | – | – | Roku 1940 stavba zastavena, v letech 1941–1942 byl trup rozebrán. |
Claudio Tiberio | 1939 | – | – | Roku 1940 stavba zastavena, v letech 1941–1942 byl trup rozebrán. |
Cornelio Sulla | 1939 | 28. června 1941 | – | Po italské kapitulaci obsazen Němci, nedokončen, v červenci 1944 potopen americkým letectvem. |
Giulio Germanico | 1939 | 26. července 1941 | 19. ledna 1956 | Po italské kapitulaci obsazen Němci, kteří jej při ústupu sami potopili. Roku 1947 vyzdvižen a veden po označením FV 2. Do italského námořnictva zařazen roku 1956 jako San Marco (D 563). Od roku 1957 klasifikován jako torpédoborec. Vyřazen 1971. |
Ottaviano Augusto | 1939 | 28. dubna 1941 | – | Po italské kapitulaci obsazen Němci, nedokončen, v červenci 1944 potopen americkým letectvem. |
Paulo Emilio | 1939 | – | – | Roku 1940 stavba zastavena, v letech 1941–1942 byl trup rozebrán. |
Pompeo Magno | 1939 | 24. srpna 1941 | 4. června 1943 | Po válce ponechán Itálii, vyřazen a ponechán v rezervě jako FV 1. Roku 1951 reaktivován a italským námořnictvem provozován jako San Giorgio (D 562). Od roku 1957 klasifikován jako torpédoborec. Od roku 1964 cvičná loď, vyřazen 1980. |
Scipione Africano | 1939 | 12. ledna 1941 | 23. dubna 1943 | Dne 15. srpna 1948 předán Francii, přejmenován na Guichen (D 607). Vyřazen 1961. Ubytovací plavidlo. Sešrotován v 80. letech. |
Ulpio Traiano | 1939 | 30. listopadu 1942 | – | Téměř dokončený křižník 3. ledna 1943 v Palermu potopili potápěči s miniponorkami Chariot (Operace Principle). |
Vipsanio Agrippa | 1939 | – | – | Roku 1940 stavba zastavena, v letech 1941–1942 byl trup rozebrán. |
Konstrukce
Křižníky téměř postrádaly pancéřování, které chránilo pouze dělové věže (20 mm) a můstek (15 mm). Hlavní výzbrojí bylo osm nových 135mm kanónů modelu 1938, které měly dostřel 19 600 metrů a kadenci šest ran za minutu. Doplňovalo je osm 37mm kanónů, osm 20mm kanónů a osm 533mm torpédometů. Dále unesly až 130 min. Pohonný systém tvořily čtyři kotle a dvě turbíny o výkonu 110 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 40 uzlů.[4] Dosah byl 3000 námořních mil při rychlosti 25 uzlů.[5]
Modifikace
V srpnu 1948 Francie získala křižníky Châteurenault (D 606, ex Attilio Regolo) a Guichen (D 607, ex Scipione Africano). V letech 1948–1953 sloužily v původní podobě a následně byly přestavěny na vlajkové lodě torpédoborců třídy T 47 a T 53. Změněny byly nástavby, výzbroj i elektronika. Instalovány byly radary DRBV 20A, DRBV 11, DRBC 11 a dva DRBC 31. Novou výzbroj tvořilo šest 105mm kanónů ve dvoudělových věžích, deset 57mm kanónů ve dvoudělových věžích a dvanáct 550mm torpédometů.[6] Zhoršila se přitom stabilita obou plavidel. Později byla demontována jedna věž se 105mm kanóny a polovina torpédometů.[7]
Itálie roku 1951 vrátila do služby křižníky San Giorgio (D 562, ex Pompeo Magno) a San Marco (D 563, ex Giulio Germanico). V letech 1953–1955 byla obě plavidla modernizována, například dostala americkou výzbroj a elektroniku. Novou výzbroj představovalo šest 127mm kanónů ve dvoudělových věžích (jedna na přídi a dvě na zádi), jeden 305mm vrhač hlubinných pum Menon před můstkem, dvacet 40mm kanónů a dva spouštěče hlubinných pum.[8]
V letech 1963–1965 byl San Giorgio přestavěn na cvičnou loď. Nástavby byly upraveny a elektronika modernizována. Na palubě bylo ubytováno až 130 kadetů. Jeho novou výzbroj tvořily čtyři 127mm kanóny, tři 76,2mm kanóny OTO Melara, jeden 305mm vrhač raketových hlubinných pum Menon a dva trojhlavňové 324mm torpédomety.[8] Zároveň byl instalován nový pohonný systém koncepce CODAG. Sestával ze dvou plynových turbín Tosi Metrovick G6 o celkovém výkonu 15 000 shp a čtyři dieselů Fiat-Tosi o celkovém výkonu 16 000 bhp. Ekonomický rychlost na diesely byla 20 uzlů, nejvyšší pak 28 uzlů.[9]
Odkazy
Reference
- ↑ 135 mm/45 (5.3") Models 1937 and 1938 [online]. Navweaps.com [cit. 2019-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 130.
- ↑ Pejčoch, Novák a Hájek, 1993, s. 131.
- ↑ Pejčoch, Novák a Hájek, 1993, s. 143.
- ↑ "Capitani Romani" type light cruisers (1942-1956) [online]. Navypedia.org [cit. 2019-09-21]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 83.
- ↑ CHÂTEAURENAULT light cruisers (1942 - 1943 / 1948) [online]. Navypedia.org [cit. 2019-09-21]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Pejčoch, Novák a Hájek, 1994, s. 143.
- ↑ Pejčoch, Novák a Hájek, 1994, s. 144.
Literatura
- BRESCIA, Maurizio. Mussolini's Navy: A Reference Guide To The Regia Marina 1930–1945. Barnsley: Seaforth Publishing, 2012. ISBN 978-1-84832-115-1. Kapitola Capitani Romani class, s. 100 až 103. (anglicky)
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374.
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389.
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Třída Capitani Romani na Wikimedia Commons
Média použitá na této stránce
The destroyer San Giorgio (D 562) during the sea trials after reconstruction
Autor: Raphodon, Licence: CC BY-SA 3.0
Châteaurenault (D606) (ex-Attilio Regolo)
L'incrociatore Attilio Regolo a Venezia nel 1946. La bandiera è quella nazionale, priva dello stemma sabaudo in conseguenza della proclamazione della repubblica e prima che con DL 1305 del 9 novembre dello stesso anno venisse adottata la nuova insegna navale
L'incrociatore leggero Ottaviano Augusto affondato ad Ancona dopo il bombardamento del 1 novembre 1943