Třída Clemenceau

Třída Clemenceau
Clemenceau (R98)
Obecné informace
Uživatelé	Francouzské námořnictvo Brazilské námořnictvo
Typ	letadlová loď
Lodě	2
Osud	vyřazeny
Předchůdce	třída Joffre
Nástupce	Charles de Gaulle (R91)
Technické údaje
Výtlak	22 000 t (standardní) 32 780 t (plný)
Délka	265 m
Šířka	51,2 m
Ponor	8,6 m
Pohon	2× převodová turbína 6× kotel 2× lodní šroub 126 000 shp
Rychlost	32 uzlů
Dosah	7500 nám. mil při 18 uzlech
Posádka	1338
Výzbroj	8× 100mm kanón (8×1)
Letadla	40×
Radar	DRBV 20C, DRBV 23B, DRBV 50, DRBI 10, NRBA 50, DRBN 32, DRBC 32A, DRBC 31D
Sonar	SQS-503

Třída Clemenceau byla třída konvenčních letadlových lodí francouzského námořnictva. Skládala se ze dvou jednotek Clemenceau a Foch, zařazených do služby v letech 1961 a 1963. Clemenceau byla vyřazena roku 1997 a Foch roku 2000, přičemž druhé plavidlo získalo brazilské námořnictvo NAe São Paulo (A12).^[1] Brazilské plavidlo bylo vyřazeno roku 2018.

Stavba

Francouzské námořnictvo dlouhodobě sužoval nedostatek letadlových lodí a po druhé světové válce využívalo plavidla získaná v zahraničí. Od roku 1947 byla vyvíjena lehká letadlová loď projektu PA 28, ale vývoj byl roku 1950 zrušen. Realizován byl až pozdější, roku 1953 zahájený projekt PA 54. Navrženy byly středně velké konvenční letadlové lodě vybavené úhlovou palubou a nesoucí až 40 letadel.^[2] Zásadním nedostatkem byla jejich lehká konstrukce a nedostatečné rozměry, neumožňující během služby přechod na nové generace palubních letounů.^[3] Francouzská loděnice Arsenal de Brest v Brestu v letech 1955–1963 postavila celkem dvě jednotky této třídy.

Jednotky třídy Clemenceau:^[1]

Konstrukce

Plavidla byla vybavena úhlovou letovou palubou o délce 257 m, se dvěma výtahy a dvěma parními katapulty. Letadla byla umístěna v hangáru o délce 180 m, šířce 24 m a kapacitě 40 strojů.^[2] Jednalo se o stíhací bombardéry Étendard IV (později Super Étendard), stíhací letouny F-8 Crusader a protiponorkové letouny Br.1050 Alizé. Letová paluba měla pancíř silný 45 mm a 30–50mm pancéřová přepážka chránila muniční sklady a pohonný systém. Výzbroj tvořilo osm 100mm kanónů Creusot-Loire. Pohonný systém tvořilo šest kotlů a dvě převodové turbíny o výkonu 126 000 shp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 42 uzlů. Dosah byl 7500 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.^[3]

Modernizace

První rozsáhlá modernizace proběhla na Clemenceau v letech 1977–1978 a Foch v letech 1980–1981. Pohonný systém byl vylepšen instalací dvou pomocných kotlů. Modernizována byla elektronika a plavidla dostala bojový řídící systém SENIT 2 sejmutý z torpédoborců třídy T53. Sklady munice byly upraveny pro uložení taktických jaderných zbraní. Zesílení katapultů, záchytných mechanismů a výtahů umožnilo operace letounů o hmotnosti až 20 tun. To však bylo stále málo a letadlové lodě nemohly nést novou generaci palubních letounů a zůstaly odkázány na typy Super Étendard a Crusader.^[3]

Roku 1984 byl instalován komunikační systém Syracuse SATCOMM. Druhá velká modernizace proběhla na Clemenceau v letech 1985–1986 a Foch v letech 1987–1988. Čtyři 100mm kanóny nahradily dva osminásobné protiletadlové raketové komplety Crotale EDIR. Modernizována byla elektronika a instalovány byly dva vrhače klamných cílů Sagaie. V letech 1989–1990 obě plavidla získala velitelský systém AIDCOMER.^[3]

Odkazy

Reference

Literatura

• PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Třída Clemenceau na Wikimedia Commons