Třída Glauco
| Třída Glauco | |
|---|---|
| Obecné informace | |
| Uživatel | Regia Marina |
| Typ | ponorka |
| Lodě | 2 |
| Osud | 1 potopena 1 vyřazena |
| Předchůdce | třída Archimede |
| Nástupce | Pietro Micca |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 1054 t (na hladině) 1305 t (pod hladinou)[1] |
| Délka | 73 m |
| Šířka | 7,2 m |
| Ponor | 5,12 m |
| Pohon | 2 diesely, 2 elektromotory, 2 lodní šrouby |
| Rychlost | 17 uzlů (na hladině) 8 uzlů (pod hladinou) |
| Dosah | 9760 nám. mil při 8 uzlech (na hladině) 110 nám. mil při 3 uzlech (pod hladinou) |
| Posádka | 58 |
| Výzbroj | 2× 100mm kanón (2×1) 2× 13,2mm kulomet (2×1) 8× 533mm torpédomet (14 torpéd) |
| Ostatní | operační hloubka ponoru 90 m |
Třída Glauco byla třída křižníkových ponorek italského královského námořnictva. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Ve službě v italském námořnictvu byly v letech 1935–1948. Účastnily se bojů druhé světové války. V letech 1940–1941 operovaly v Atlantiku, kde byla potopena Glauco. Přeživší Otaria následně do roku 1943 prováděla zásobovací plavby do Severní Afriky.[1]
Stavba
Celkem byly postaveny dvě ponorky této třídy. Postavila je italská loděnice Cantieri Riuniti dell'Adriatico (CRDA) v Monfalcone. Původně byly objednány pro portugalské námořnictvo, ale zakázka byla zrušena nedlouho po založení jejich kýlů. Roku 1932 proto zakázku převzala italská vláda. Do služby byly ponorky přijaty roku 1935.[1]
Jednotky třídy Glauco:[2]
| Jméno | Založení kýlu | Spuštěna | Vstup do služby | Poznámky |
|---|---|---|---|---|
| Glauco (ex Delfim) | 1932 | 5. ledna 1935 | září 1935 | Dne 27. června 1941 západně od Gibraltaru těžce poškozena britským torpédoborcem HMS Wishart a následně potopena vlastní posádkou. |
| Otaria (ex Espadarte) | 1932 | 20. března 1935 | říjen 1935 | Vyřazena 1948. |
Konstrukce
Třída konstrukčně navazovala na třídu Squalo. Měla jednotrupou koncepci.[2] Ponorky nesly osm 533mm torpédometů (čtyři příďové a čtyři záďové) se zásobou čtrnácti torpéd. Dále nesly dva 100mm kanóny a dva 13,2mm kulomety. Pohonný systém tvořily dva diesely Fiat o výkonu 3000 bhp a dva elektromotory CRDA o výkonu 1200 bhp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 17 uzlů na hladině a 8 uzlů pod hladinou.[1] Dosah byl 9760 námořních mil při rychlosti 8 uzlů na hladině a 110 námořních mil při rychlosti 3 uzly pod hladinou. Operační hloubka ponoru dosahovala 90 metrů.[2]