Třída Leningrad

Třída Leningrad
Leningrad v roce 1944
Leningrad v roce 1944
Obecné informace
UživatelVlajka SN
Typtorpédoborec
Lodě6
Osud2 potopeny
4 vyřazeny
Předchůdcetřída Gogland
Nástupcetřída Gněvnyj
Technické údaje
Výtlak2150 t (standardní)
2582 t (plný)[1]
Délka127,5 m
Šířka11,7 m
Ponor4,18 m
Pohon3 kotle, 3 turbínová soustrojí
3 lodní šrouby
66 000 shp
Rychlost36 uzlů
Posádka250
Výzbroj5× 130mm/50 kanón B-13
2× 76mm/55 kanón 34K (2×1)
2× 45mm/46 kanón 21-K (2×1)
8× 533mm torpédomet (2×4)
70–80 min

Třída Leningrad byla třída torpédoborců sovětského námořnictva z období druhé světové války. Skládala se ze šesti jednotek. Ve službě byla od roku 1938. Sověti lodě klasifikovali jako vůdčí lodě torpédoborců, určené k vedení torpédoborcových eskader. Za války byly ztraceny oba torpédoborce třídy Leningrad postavené pro Černomořské loďstvo – Moskva a Charkov. Ostatní lodě válku přečkaly a dosloužily na konci 50. let.

Stavba

Vývoj sovětských vůdčích lodí torpédoborců byl inspirován francouzskými supertorpédoborci z dvacátých let (Contre-torpilleur, např. třída Chacal).[1] Stejné určení měl ještě torpédoborec Taškent a kvůli vypuknutí války nedokončené čtyři torpédoborce třídy Kijev. Jejich projekt byl schválen roku 1930.[2] Třída Leningrad představovala první velké hladinové válečné lodě navržené a postavené v Sovětském svazu po dlouhé pauze způsobené revolucí a občanskou válkou. Zároveň jako první ruské lodě nesly 533mm torpédomety.[2] Jejich konstrukce však trpěla řadou nedostatků, včetně přetížení nástaveb a zhoršených nautických vlastností. První tři jednotky této třídy (Projekt 1) byly objednány v rámci programu pro první pětiletku. Jejich kýly byly založeny roku 1932. V rámci druhého pětiletého plánu následovaly tři jednotky vylepšené verze Projekt 38. Jejich stavba byla zahájena v letech 1934–1936. Baku a Tbilisi byly vyrobeny v Nikolajevu a sestaveny v loděnici v Komsomolsku.[1]

Jednotky třídy Leningrad:[2][3]

JménoProjektLoďstvoLoděniceZaložení kýluSpuštěnaVstup do službyOsud
CharkovProjekt 1Černomořské loďstvoNikolajev19329. září 1934listopad 1938Dne 6. října 1943 poblíž Krymu potopen bombardéry Junkers Ju 87 jednotky SG77.
LeningradProjekt 1Baltské loďstvoŽdanovovy loděnice v Leningradu193217. listopadu 1933prosinec 1936Potopen jako cvičný cíl 1958.
MoskvaProjekt 1Černomořské loďstvoNikolajev193230. října 1934srpen 1938Dne 26. června 1941 se potopil na mině po ostřelování rumunského přístavu Constanţa.
MinskProjekt 38Baltské loďstvoŽdanovovy loděnice v Leningradu19346. listopadu 1935únor 1939Potopen 23. září 1941 u Kronštadtu bombardéry Junkers Ju 87 jednotky SG2, později vyzvednut a v listopadu 1942 vrácen do služby. Vyřazen v roce 1959. Poté využíván k vlečení cvičných cílů.[1]
Baku (ex Segej Ordžonikidze, Kijev)Projekt 38bisTichooceánské loďstvoNikolajev / Komsomolsk na Amuru1935 / 193625. července 1938prosinec 1939V roce 1942 převeden k Severnímu loďstvu. Potopen jako cvičný cíl 1958.
TbilisiProjekt 38bisTichooceánské loďstvoNikolajev / Komsomolsk na Amuru1935 / 193624. července 1939prosinec 1940Od roku 1951 ve výcviku, od roku 1953 hulk. Potopen jako cvičný cíl 1958.

Konstrukce

Charkov

Torpédoborce využívaly italský systém řízení palby Galileo.[2] Výzbroj tvořilo pět 130mm/50 kanónů B-13 v jednohlavňových věžích, které doplňovaly dva 76mm kanóny 34K a dva 45mm kanóny 21K. Plavidla dále nesla dva čtyřhlavňové 533mm torpédomety a sedmdesát až osmdesát námořních min. Pohonný systém tvořily tři vodotrubní kotle a tři převodové turbíny o výkonu 66 000 shp, pohánějící tři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 36 uzlů.[1]

Modifikace

Za války byla zesilována protiletadlová výzbroj, někdy i za cenu demontáže prostřední dělové věže. Například Baku nesl dva 76mm kanóny, šest 37mm kanónů a šest 12,7mm kulometů. Zároveň byly instalovány dva spouštěče hlubinných pum, kterých bylo neseno 25 kusů. Některá plavidla byla za války vybavena střeleckým radarem a ASDICem.[1]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Leningrad class destroyer na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f GARDINER, Robert. Conways All the World's Fighting Ships 1922–1946. Annapolis: Naval Institute Press, 1980. S. 329. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d LENINGRAD destroyer leaders (project 1) (1936 - 1938) [online]. Navypedia.org [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ MINSK destroyer leaders (projects 38, 38bis) (1939 - 1940) [online]. Navypedia.org [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • BUDZBON, Przemysław; RADZIEMSKI, Jan. The Beginnings of Soviet Naval Power: The 1927 Flotilla Leaders. In: JORDAN, John. Warship 2022. Oxford: Osprey Publishing, 2022. ISBN 978-1-4728-4781-2. S. 8 až 28. (anglicky)
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4.. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Naval jack of the Soviet Union.svg
naval jack of the Soviet Union, 1932—1964.
Destroyer Kharkov.jpg
Destroyer leader Kharkov
Leningrad-class DD 1944 80-G-176369.jpg
A Leningrad-class destroyer - either Leningrad or Moscow based on date and location