Třída Macu

Třídy Macu a Tačibana
Momi z třídy Macu, 4. září 1944. Momi byl dokončen již s radarem 13 Gó na zadním stěžni a platformou s 25mm kanónem mezi zadním komínem a světlometem.
Obecné informace
Uživatelé	Za druhé světové války: Japonské císařské námořnictvo Po druhé světové válce: Námořnictvo Čínské republiky Royal Navy Sovětské námořnictvo US Navy Japonské námořní síly sebeobrany
Typ	Torpédoborec 1. třídy
Lodě	Třída Macu: 18 jednotek Třída Tačibana: 56 jednotek plánováno 14 dokončeno 8 rozestavěno 34 zrušeno
Zahájení stavby	1943 až 1945
Spuštění na vodu	1944 až 1945
Uvedení do služby	1944 až 1945
Předchůdce	Júgumo, Akizuki a Šimakaze
Nástupce	modifikovaná Tačibana – nerealizováno
Technické údaje
Výtlak	Macu: 1262 T standardní 1506 T při zkouškách[1] Tačibana: 1289 T standardní 1555 T při zkouškách[2]
Délka	Macu: 92,15 m mezi svislicemi 95,0 m na vodorysce 100,0 m celkem[1] Tačibana: 92,15 m mezi svislicemi 98,0 m na vodorysce 100,0 m celkem[2]
Šířka	9,35 m[1][2]
Ponor	Macu: 3,3 m[1] Tačibana: 3,37 m[2]
Pohon	2 kotle Ro-gó Kanpon šiki 2 sestavy parních turbín Kanpon 2 lodní vrtule 19 000 k na hřídeli (13 974,5 kW)[1][2][p 1]
Palivo	370 t topného oleje[3]
Rychlost	Macu: 27,8 uzlů (51,49 km/h)[1]
Dosah	3500 námořních mil (6482 km) při 18 uzlech (33 km/h) 4680 námořních mil (8667,4 km) při 16 uzlech (29,6 km/h)[3][4]
Posádka	211[3][4]
Výzbroj	Macu v dubnu 1944: 3 x 127 mm/40 typu 89 (1xI, 1xII) 24 x 25 mm/60 typu 96 (4xIII, 12xI) 4 x 610mm torpédomety typu 92 (1xIV) pro torpéda typu 93 (4 ks) 4 vrhače hlubinných náloží 36 hlubinných náloží
Radar	První jednotky po dokončení: přehledový radar 22-gó

Třída Macu (japonsky 松型 Macu-gata) sestávala z 18 „torpédoborců první třídy“ (一等駆逐艦 Ittó kučikukan) japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1943 až 1945 podle základního návrhu (基本計画番号 kihon keikaku bangó) F55 a označovaných v císařském námořnictvu jako torpédoborce typu D (丁型駆逐艦 Tei-gata kučikukan). Zjednodušené jednotky stavěné podle projektu F55B se označovaly jako torpédoborce typu modifikované D (改丁型駆逐艦 Kai-tei-gata kučikukan), nebo též jako třída Tačibana (橘型 Tačibana-gata) a bylo jich dokončeno celkem 14. Relativně jednoduchá konstrukce typu D a modifikované D oproti předchozím torpédoborcům císařského námořnictva umožňovala stavět tyto jednotky ve velkém množství, čímž se císařské námořnictvo snažilo pokrýt ztráty torpédoborců během bojů v Pacifiku.

Jelikož jednotky tříd Macu a Tačibana výtlakem a výzbrojí spíše odpovídaly americkým eskortním torpédoborcům, někteří autoři je – nesprávně – označují za eskortní torpédoborce, či torpédoborce druhé třídy. Císařské námořnictvo je ale označovalo za torpédoborce první třídy, neboť i tak měly výtlak přes 1000 T^[5] a císařské námořnictvo kategorii „eskortní torpédoborec“ (護衛駆逐艦 goei kučikukan) pro klasifikaci vlastních plavidel nepoužívalo.^[6]

Všechny jednotky třídy Macu a i některé třídy Tačibana se aktivně účastnily bojů v Pacifiku. Doprovázely konvoje i těžké jednotky loďstva. Dvanáct z 32 dokončených torpédoborců bylo v roce 1945 přestavěno (nebo přestavováno) na nosiče sebevražedných torpéd Kaiten. Za války bylo ztraceno deset dokončených jednotek (z toho jedna byla sice potopena, ale nebyla císařským námořnictvem počítána jako ztráta a nadále byla uváděna ve stavech): čtyři byly potopeny letadly, tři americkými torpédoborci, dvě najely na minu a jednu potopila americká ponorka. Konce války se dočkalo 22 dokončených jednotek, které si mezi sebe rozdělily vítězné mocnosti, nebo byly potopeny jako vlnolamy, či sešrotovány.

Modifikovaný program 1942 a válečný program 1944

„Modifikovaný program pátého kruhu“ ze září 1942 přehodnotil priority výstavby nových plavidel pro císařské námořnictvo. Vedle stavby velkých a složitých torpédoborců typu A (konkrétně třídy Júgumo) a typu B byla naplánována i stavba celkem 42 jednotek nového typu D – třída Macu. Mělo se jednat o jednotky trupových čísel 5481 až 5522.^[5] Kýl první jednotky – Macu byl položen 8. srpna 1943 v loděnici námořního arzenálu Maizuru a ještě téhož roku byly položeny kýly čtyř dalších jednotek. Od léta 1944 byly nové jednotky stavěny podle modifikovaného designu jako takzvaný modifikovaný typ D – třída Tačibana. Celkem bylo v rámci „modifikovaného programu pátého kruhu“ dokončeno 26 jednotek, z toho osm bylo dokončeno podle standardu třídy Tačibana. Stavba dalších pěti jednotek z tohoto programu byla zastavena po zahájení stavby (v různé fázi rozpracování) a zbývajících jedenáct jednotek bylo zrušeno ještě před zahájením stavby.

Podle „programu válečného kruhu“ z počátku roku 1944 mělo následovat dalších 32 jednotek modifikovaného typu D trupových čísel 4801 až 4832. Jako první byl 14. srpna 1944 v Maizuru položen kýl jednotky číslo 4809 – Nire. Dokončeno ale bylo pouze šest jednotek. Stavba 22 jednotek byla zrušena v březnu 1945 ještě před položením kýlu. Zbývající čtyři jednotky byly na jaře 1945 rozestavěné, ale jejich stavba byla ukončena 17. dubna (č. 4813, 4817 a 4820), respektive 18. května (č. 4816).^[2] Uvolněná kapacita loděnic pak byla použita na stavbu sebevražedných prostředků.

Konstrukce

Projekt F55 – Macu

Torpédoborce projektu F55 byly menší než jejich předchůdci a v podstatě se velikostí vrátily na úroveň torpédoborců před třídou Fubuki.

Pohon

Aby se zvýšila šance na přežití v boji a snížila pravděpodobnost imobilizace plavidla po jednom zásahu, byla pohonná soustava rozdělena na dvojice kotelna–strojovna, kotelna–strojovna. Za přední kotelnou následovala přední strojovna – oboje vyosené na levobok a pohánějící levou hřídel. Za přední strojovnou následovala na pravobok vyosená zadní kotelna a zadní strojovna pohánějící pravou hřídel.^[5][7] Toto uspořádání pohonného systému mělo i vliv na celkovou siluetu plavidla, neboť díky němu byly komíny umístěny daleko od sebe. Přední komín byl v podélné ose plavidla, ale zadní komín byl vyosen na pravobok o přibližně 75 cm.^[3]

Pohonná soustava byla – až na použití jiné převodovky – převzata z torpédovek třídy Ótori. V každé strojovně se nacházela jedna sestava parních turbín Kanpon sestávající z jedné vysokotlaké, jedné středotlaké a jedné nízkotlaké turbíny, které přes převodovku poháněly jednu hřídel s lodní vrtulí. Každá sestava měla výkon 9500 k (6987,2 kW^{[p 1]}) při 400 otáčkách hnané hřídele za minutu. Ze třídy Ótori bylo převzato i – v císařském námořnictvu ojedinělé – řešení plavby cestovní rychlostí. Jedna turbína pro plavbu cestovní rychlostí se totiž nacházela pouze v levoboční sestavě přední strojovny a byla přes převodovku napojena na středotlakou turbínu levoboční sestavy.^[8]

Elektřinu dodávaly dva dieselgenerátory, které byly umístěny v zadní strojovně, a jeden turbogenerátor v přední strojovně.^[9]

Výzbroj

Hlavní dělostřeleckou výzbroj představovala trojice 127mm kanónů typu 89, které se daly použít jak proti hladinovým či pozemním, tak proti leteckým cílům. Torpédoborce typu D a modifikované D byly jedinými torpédoborci vyzbrojenými těmito kanóny, které se oproti 127mm kanónům typu 3. roku předchozích torpédoborců vyznačovaly vyšší rychlostí střelby díky používání jednotného náboje a možnosti nabíjení při všech úhlech elevace. Jeden kanón typu 89 se nacházel na přídi v lafetaci B1 modifikace 4, zatímco na zádi byla dvojice kanónů umístěna v lafetaci B1. Oboje umožňovaly elevaci až 90°.^[10] K jejich zaměřování byl použit zaměřovač typu 4 model 3. Ten vznikl v roce 1944 zjednodušením zaměřovače typu 95, který byl určen pro 25mm kanóny typu 96.^[11]

Torpédová výzbroj byla rovněž slabší, než u předchozích jednotek. Původní projekt počítal s instalací speciálně vyvinutého šestihlavňového 533mm torpédometu, označeného jako typ 3.^[12] Nakonec byl ale na všech jednotkách instalován jeden čtyřhlavňový otočný zakrytovaný torpédomet typu 92 model 2 umístěný na palubě mezi oběma komíny. Otáčení torpédometu zajišťoval jeden motor na stlačený vzduch o výkonu 10 koňských sil (7,4 kW).^{[13][p 1]} K dispozici byla pouze ona čtyři torpéda typu 93 nabitá v torpédometu, neboť jednotky nedisponovaly žádným zásobníkem náhradních torpéd.^[14]

Radary

První dokončené jednotky byly vybaveny pouze jedním centimetrovým přehledovým radarem 22-gó pro sledování vzdušných i hladinových cílů, jehož anténa ve tvaru dvou trychtýřů se nacházela na samostatné perforované konstrukci nad můstkem. Teprve u později dokončovaných jednotek se objevil i metrový přehledový radar 13-gó pro sledování vzdušných cílů na zadním stěžni.

Projekt F55B – Tačibana

Projekt F55B představoval ještě další zjednodušení původního designu. Bylo použito modulární konstrukce z prefabrikovaných dílů. Trup byl zjednodušen: byl změněn tvar přídě, záď byla koncipována jako zrcadlo (místo zaoblené zádě u předchozích tříd) a dvojité dno bylo nahrazeno jednoduchým. Rozmístění pohonného systému zůstalo zachováno. Radar 22-gó byl přemístěn z konstrukce nad můstkem na upravený přední stěžeň a již od počátku nesly jednotky třídy Tačibana i přehledový radar 13-gó.

Pozdější modifikace

U prvních dokončených jednotek došlo časem – pokud se toho dočkaly – k instalaci přehledového radaru 13-gó pro sledování vzdušných cílů na zadní stěžeň. Rovněž byla posilována protiletadlová výzbroj přidáváním dalších 25mm kanónů typu 96 zpravidla v jednohlavňovém provedení. Například Take měl v březnu 1945 nést celkem 39 hlavní: 4xIII a 27xI.

V roce 1945 bylo dvanáct jednotek obou tříd vybráno k přestavbě na nosič sebevražedných torpéd Kaiten. Přestavba spočívala hlavně v instalaci rampy pro spouštění Kaitenu na zádi, přičemž každá loď měla nést jedno toto torpédo. Přestavba se týkala torpédoborců Take, Kiri, Sugi, Maki, Kaši, Kaja a Kaede z třídy Macu a Cuta, Hagi, Nire, Naši a Šii z třídy Tačibana.

Jednotky tříd Macu a Tačibana

Všechny jednotky tříd Macu a Tačibana byly pojmenovány po rostlinách – převážně dřevinách.

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků 松型駆逐艦 na japonské Wikipedii a Matsu class destroyer na anglické Wikipedii.

Literatura

• WIŚNIEWSKI, Piotr. Niszczyciele japońskie 1920-45. Gdynia: A.J.-Press, 1996. ISBN 83-86208-38-4. (polsky) 
• 駆逐艦 秋月型・松型・橘型・睦月型・神風型・峯風型. [s.l.] : 光人社, 1997. (日本海軍艦艇写真集 (Warships of the Imperial Japanese Navy); sv. 18.). ~ Kučikukan Akizuki-gata, Macu-gata, Tačibana-gata, Mucuki-gata, Kamikaze-gata, Minekaze-gata. [s.l.]: Kódžinša, 1997. (Nippon kaigun kantei šašinšú (Warships of the Imperial Japanese Navy); sv. 18). ISBN 978-4769808190. (japonsky) 
• 図解 日本の駆逐艦 (Mechanism of Japanese Destroyers). [s.l.] : 光人社, 1999. (図解・軍艦シリーズ; sv. 4.) ~ Zukai Nippon no kučikukan (Mechanism of Japanese Destroyers). [s.l.]: Kódžinša, 1999. (Zukai: Gunkan širi–zu; sv. 4). ISBN 978-4769808985. (japonsky) 
• BRZEZIŃSKI, Sławomir; NOWAK, Grzegorz; WIŚNIEWSKI, Piotr. USS Gendreau, Matsu, HMS Brissenden. Wyszków, Poland: BS, 2000. (Destroyers The World War Two/Niszczyciele II Wojny Światowej; sv. 1). ISBN 83-87918-99-7. Kapitola Niszczyciel eskortowy Matsu. (polsky) 
• FUKUI, Shizuo. Japanese Naval Vessels at the End of World War II. London: Greenhill Books, 1992. ISBN 1-85367-125-8. (anglicky) 
• LENGERER, Hans. Japanese Wartime Simplified Destroyers of the Matsu and Tachibana Classes – Part I. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 03. 2008. Ebook Paper IV. S. 91 až 104. (anglicky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu třída Macu na Wikimedia Commons
• NEVITT, Allyn D. MATSU Class Notes [online]. combinedfleet.com [cit. 2010-08-12]. Dostupné online. (anglicky) 
• NISHIDA, Hiroshi. Matsu class 1st class destroyers [online]. [cit. 2010-08-12]. Dostupné online. (anglicky) ^{[nedostupný zdroj]}
• NISHIDA, Hiroshi. Tachibana class 1st class destroyers [online]. [cit. 2010-08-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-07-08. (anglicky) 
• IJN Matsu Class Escort Destroyers [online]. globalsecurity.org, rev. 2006-12-17 [cit. 2010-08-12]. Dostupné online. (anglicky) 
• IJN Tachibana Class Escort Destroyers [online]. globalsecurity.org, rev. 2006-12-17 [cit. 2010-08-12]. Dostupné online. (anglicky)