Třída Oriani
| Třída Oriani | |
|---|---|
 Giosuè Carducci | |
| Obecné informace | |
| Uživatelé | Regia Marina Francouzské námořnictvo |
| Typ | torpédoborec |
| Lodě | 4 |
| Osud | 3 potopeny 1 vyřazen |
| Předchůdce | třída Maestrale |
| Nástupce | třída Soldati |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 1584 t (standardní) 2510 (plný) |
| Délka | 106,7 m |
| Šířka | 10,15 m |
| Pohon | 2 turbíny, 3 kotle 2 lodní šrouby 48 000 hp |
| Rychlost | 38 uzlů |
| Dosah | 2190 nám. mil při 18 uzlech |
| Posádka | 207 |
| Výzbroj | 4× 120mm kanón (2×2) 4× 37mm kanón (2×2) 6× 13,2mm kulomet (3×2) 6× 533mm torpédomet (2×3) 2 vrhače 56 min |
| Sonar | hydrofon |
Třída Oriani byla třída meziválečných torpédoborců italského královského námořnictva. Celkem byly postaveny čtyři jednotky této třídy. Účastnily se druhé světové války. Tři z nich byly ve válce potopeny a čtvrtý byl předán Francii jako válečná kořist. Vyřazen byl roku 1954.
Stavba
Tato třída úzce navazovala na předcházející třídu třída Maestrale. Hlavní odlišnost spočívala v silnější výzbroji a výkonnějším pohonném systému.[1] Celkem byly postaveny čtyři jednotky této třídy, zařazené do služby roku 1937.
Jednotky třídy Oriani:
| Jméno | Založení kýlu | Spuštěna | Vstup do služby | Osud |
|---|---|---|---|---|
| Alfredo Oriani | 1935 | 1936 | červenec 1937 | Po válce předán Francii, do roku 1954 sloužil jako D'Estaing.[2] |
| Vittorio Alfieri | 1936 | 1936 | prosinec 1937 | Dne 28. března 1941 byl potopen v bitvě u Matapanu. |
| Giosuè Carducci | 1936 | 1936 | listopad 1937 | Dne 28. března 1941 byl potopen v bitvě u Matapanu. |
| Vincenzo Gioberti | 1936 | 1936 | říjen 1937 | Dne 9. srpna 1943 byl potopen britskou ponorkou HMS Simoom. |
Konstrukce
Výzbroj tvořily čtyři 120mm kanóny ve dvoudělových věžích, čtyři 37mm protiletadlové kanóny, šest 13,2mm kulometů a dva trojhlavňové 533mm torpédomety. K ničení ponorek sloužily dva vrhače hlubinných pum. Plavidla rovněž mohla naložit až 56 min.[1] Pohonný systém tvořily tři kotle a dvě sady turbín o výkonu 48 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 38 uzlů. Dosah byl 2190 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.[3]
Modifikace
Na počátku války kulomety nahradilo osm 20mm kanónů. Na přeživších Alfredo Oriani a Vincenzo Gioberti byl později odstraněn jeden torpédomet. Naopak výzbroj byla posílena o jeden 120mm kanón, dva 37mm kanóny, čtyři 20mm kanóny a dva vrhače hlubinných pum.[1]
Odkazy
Reference
- ↑ a b c PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 134.
- ↑ D'ESTAING destroyer (1937 / 1948) [online]. Navypedia.org [cit. 2019-09-21]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ALFREDO ORIANI destroyers (1937) [online]. Navypedia.org [cit. 2019-09-21]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu třída Oriani na Wikimedia Commons
Média použitá na této stránce
The destroyer Giosuè Carducci (CD) in navigation.
Veduta del cacciatorpediniere Aviere, sec. XX inizio (AS Livorno, Archivio storico del Cantiere navale Luigi Orlando di Livorno)