Třída S 13

Třída S 13
SMS S 14
SMS S 14
Obecné informace
UživateléVlajka Kaiserliche Marine Kaiserliche Marine
Reichsmarine
Kriegsmarine
Sovětské námořnictvo
Typtorpédoborec
Lodě12
Zahájení stavby1911
Spuštění na vodu1911–1913
Uvedení do služby1912–1913
Osud9 ztraceno
3 vyřazeny
Předchůdcetřída G 7
NástupceTřída V 25
Technické údaje po dokončení
Výtlak568 t (standardní)
695 t (plný)
Délka71 m (na vodorysce)
71,5 m (celková)
Šířka7,43 m
Ponor2,77 m
Pohon4 kotle, 2 parní turbíny
2 lodní šrouby
15 700 hp
Rychlost32,5 uzlu
Dosah1050 nám. mil při 17 uzlech
Posádka74
Výzbroj2× 88mm kanón (2×1)
4× 500mm torpédomet (4×1)
18 min
Technické údaje po modernizaci (1921–1922)
Výtlak650 t (standardní)
749 t (plný)
Pohon3 kotle, 2 parní turbíny
Dosah1700 nám. mil při 17 uzlech
Výzbroj2× 105mm kanón (2×1)
2× 500mm torpédomet (2×1)

Třída S 13 byla třída torpédoborců německé Kaiserliche Marine z období první světové války. V Německu byly kategorizovány jako velké torpédové čluny. Celkem bylo postaveno dvanáct jednotek této třídy. Společně představovaly jednu flotilu torpédoborců. Německé námořnictvo je provozovalo od roku 1912. Sedm jich bylo ztraceno a osmý neopravitelně poškozen za světové války. Jeden torpédoborec byl roku 1919 předán Velké Británii a sešrotován. Zbývající tři převzala poválečná německá Reichsmarine a poslední aktivní jednotku S 23 následně i Kriegsmarine. Plavidlo přečkalo druhou světovou válku a roku 1946 bylo předáno Sovětskému svazu.

Stavba

Německé námořnictvo v programu pro rok 1912 objednalo stavbu flotily dvanácti torpédoborců. Společně s plavidly tříd G 7 a V 1 patřily se skupině menších torpédoborců objednaných ve fiskálních letech 1911–1912. Všechny si byly velmi podobné.[1] Po nich se námořnictvo opět vrátilo k větším plavidlům. Jejich kýly byly založeny roku 1911 v loděnici Schichau-Werke v Elbingu. Do služby byly přijaty v letech 1912–1913.[2]

Jednotky třídy S 13:[2]

JménoZahájení stavbySpuštění na voduZařazena do službyStatus
S 1319117. prosince 1911červenec 1912Dne 6. listopadu 1914 byl v Severním moři potopen explozí vlastních torpéd.
S 1419112. března 1912listopad 1912Dne 19. února 1915 v ústí řeky Jade potopen vnitřní explozí. Vyzvednut a sešrotován.
S 15191123. března 1912listopad 1912Dne 21. srpna 1917 u pobřeží Flander vážně poškozen minou. Vyškrtnut.
S 16191120. dubna 1912říjen 1912Dne 20. ledna 1918 v Severním moři potopen minou.
S 17191122. června 1912prosinec 1912Dne 16. května 1917 v Severním moři potopen minou.
S 18191110. srpna 1912leden 1913Vyškrtnut 1931.
S 19191117. října 1912březen 1913Vyškrtnut 1931.
S 2019114. prosince 1912listopad 1913Dne 5. června 1917 u pobřeží Flander potopen britským lehkým křižníkem HMS Centaur.
S 21191111. ledna 1913červen 1913Dne 21. dubna 1915 byl rozpůlen a potopen při srážce s lehkým křižníkem SMS Hamburg.
S 22191115. února 1913červenec 1913Dne 26. března 1916 v Severním moři potopen minou.
S 23191129. března 1913listopad 1913Od roku 1932 cvičná loď T23. Roku 1939 přejmenován na T123. Od dubna 1939 sloužil jako řídící plavidlo Komet pro dálkově ovládanou cílovou loď Hessen. Roku 1946 předán sovětskému námořnictvu. Cílové plavidlo Hessen předáno jako Cel.[1]
S 24191128. června 1913srpen 1913Po válce předán Velké Británii. Ztroskotal, na místě sešrotován.[1]

Konstrukce

SMS S 18

Hlavní výzbroj představovaly dva 88mm kanóny SK L/30 C/08, čtyři jednohlavňové 500mm torpédomety a až osmnáct námořních min. Pohonný systém tvořily čtyři kotle Marine a dvě parní turbíny Schichau o výkonu 15 700 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Měly dva komíny. Neseno bylo 108 tun uhlí a 72 tun topného oleje. Nejvyšší rychlost dosahovala 32,5 uzlu. Dosah 1050 námořních mil při rychlosti sedmnáct uzlů.[2]

Modernizace

SMS S 19

Roku 1916 byly torpédoborce S15–S20, S23 a S24 přezbrojeny dvěma 88mm kanóny TK L/45 C/14.[2]

Roku 1917 byly torpédoborce S15, S18, S23 a S24 přezbrojeny dvěma 105mm kanóny TK L/45 C/16.[2]

V letech 1921–1922 proběhla modernizace přeživších torpédoborců. Jejich výzbroj tvořily dva 105mm/42 kanóny SK C/06 a dva 500mm torpédomety. Původní kotle nahradily tři nové, spalující uhlí a topný olej (neseno bylo 156 a 80 tun). Nejvyšší rychlost mírně poklesla na 31,5 uzlu. Dosah plavidel byl 1800 námořních mil při rychlosti sedmnáct uzlů. Plavidla měla standardní výtlak 660 tun a plný 775 tun.[2]

V letech 1921–1923 byly přeživší německé torpédoborce (S 18, S 19 a S 23) znovu modernizovány. Odstraněny byly dva torpédomety. Standardní výtlak narostl na 650 tun a plný na 749 tun. Instalovány byly tři nové kotle, pro které bylo neseno 146 tun uhlí a 71 tun topného oleje. Dosah byl 1700 námořních mil při rychlosti sedmnáct uzlů.[2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c GARDINER, Robert. Conway's All the World's Fighting Ships, 1906–1921. London: Conway Maritime Press, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-85177-245-5. S. 167. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g S13 large torpedo boats (1912 - 1913) [online]. Navypedia.org [cit. 2022-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

War Ensign of Germany (1903-1918).svg
War Ensign of the en:German Empire from 1903-1919 (correction of date shown on image which shows 1918). Based on image of coat of arms at [1]. Currently unable to add further details for crown or further details to sceptor due to lack of high-quality images of the coat of arms.
SMS S 18.jpg
German large torpedo boat SMS S18 or destroyer S18 after a refit in 1916/17. She served in Reichsmarine until 1931.
SMS S 14.jpg
SMS S 14.
SMS S 19.jpg
SMS S 19.