Třída S 13

Třída S 13
	SMS S 14
Obecné informace
Uživatelé	Kaiserliche Marine; Reichsmarine; Kriegsmarine; Sovětské námořnictvo
Typ	torpédoborec
Lodě	12
Zahájení stavby	1911
Spuštění na vodu	1911–1913
Uvedení do služby	1912–1913
Osud	9 ztraceno; 3 vyřazeny
Předchůdce	třída G 7
Nástupce	Třída V 25
Technické údaje po dokončení
Výtlak	568 t (standardní); 695 t (plný)
Délka	71 m (na vodorysce); 71,5 m (celková)
Šířka	7,43 m
Ponor	2,77 m
Pohon	4 kotle, 2 parní turbíny; 2 lodní šrouby; 15 700 hp
Rychlost	32,5 uzlu
Dosah	1050 nám. mil při 17 uzlech
Posádka	74
Výzbroj	2× 88mm kanón (2×1); 4× 500mm torpédomet (4×1); 18 min
Technické údaje po modernizaci (1921–1922)
Výtlak	650 t (standardní); 749 t (plný)
Pohon	3 kotle, 2 parní turbíny
Dosah	1700 nám. mil při 17 uzlech
Výzbroj	2× 105mm kanón (2×1); 2× 500mm torpédomet (2×1)

Třída S 13 byla třída torpédoborců německé Kaiserliche Marine z období první světové války. V Německu byly kategorizovány jako velké torpédové čluny. Celkem bylo postaveno dvanáct jednotek této třídy. Společně představovaly jednu flotilu torpédoborců. Německé námořnictvo je provozovalo od roku 1912. Sedm jich bylo ztraceno a osmý neopravitelně poškozen za světové války. Jeden torpédoborec byl roku 1919 předán Velké Británii a sešrotován. Zbývající tři převzala poválečná německá Reichsmarine a poslední aktivní jednotku S 23 následně i Kriegsmarine. Plavidlo přečkalo druhou světovou válku a roku 1946 bylo předáno Sovětskému svazu.

Stavba

Německé námořnictvo v programu pro rok 1912 objednalo stavbu flotily dvanácti torpédoborců. Společně s plavidly tříd G 7 a V 1 patřily se skupině menších torpédoborců objednaných ve fiskálních letech 1911–1912. Všechny si byly velmi podobné.^[1] Po nich se námořnictvo opět vrátilo k větším plavidlům. Jejich kýly byly založeny roku 1911 v loděnici Schichau-Werke v Elbingu. Do služby byly přijaty v letech 1912–1913.^[2]

Jednotky třídy S 13:^[2]

Jméno	Zahájení stavby	Spuštění na vodu	Zařazena do služby	Status
S 13	1911	7. prosince 1911	červenec 1912	Dne 6. listopadu 1914 byl v Severním moři potopen explozí vlastních torpéd.
S 14	1911	2. března 1912	listopad 1912	Dne 19. února 1915 v ústí řeky Jade potopen vnitřní explozí. Vyzvednut a sešrotován.
S 15	1911	23. března 1912	listopad 1912	Dne 21. srpna 1917 u pobřeží Flander vážně poškozen minou. Vyškrtnut.
S 16	1911	20. dubna 1912	říjen 1912	Dne 20. ledna 1918 v Severním moři potopen minou.
S 17	1911	22. června 1912	prosinec 1912	Dne 16. května 1917 v Severním moři potopen minou.
S 18	1911	10. srpna 1912	leden 1913	Vyškrtnut 1931.
S 19	1911	17. října 1912	březen 1913	Vyškrtnut 1931.
S 20	1911	4. prosince 1912	listopad 1913	Dne 5. června 1917 u pobřeží Flander potopen britským lehkým křižníkem HMS Centaur.
S 21	1911	11. ledna 1913	červen 1913	Dne 21. dubna 1915 byl rozpůlen a potopen při srážce s lehkým křižníkem SMS Hamburg.
S 22	1911	15. února 1913	červenec 1913	Dne 26. března 1916 v Severním moři potopen minou.
S 23	1911	29. března 1913	listopad 1913	Od roku 1932 cvičná loď T23. Roku 1939 přejmenován na T123. Od dubna 1939 sloužil jako řídící plavidlo Komet pro dálkově ovládanou cílovou loď Hessen. Roku 1946 předán sovětskému námořnictvu. Cílové plavidlo Hessen předáno jako Cel.^[1]
S 24	1911	28. června 1913	srpen 1913	Po válce předán Velké Británii. Ztroskotal, na místě sešrotován.^[1]

Konstrukce

Hlavní výzbroj představovaly dva 88mm kanóny SK L/30 C/08, čtyři jednohlavňové 500mm torpédomety a až osmnáct námořních min. Pohonný systém tvořily čtyři kotle Marine a dvě parní turbíny Schichau o výkonu 15 700 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Měly dva komíny. Neseno bylo 108 tun uhlí a 72 tun topného oleje. Nejvyšší rychlost dosahovala 32,5 uzlu. Dosah 1050 námořních mil při rychlosti sedmnáct uzlů.^[2]

Modernizace

Roku 1916 byly torpédoborce S15–S20, S23 a S24 přezbrojeny dvěma 88mm kanóny TK L/45 C/14.^[2]

Roku 1917 byly torpédoborce S15, S18, S23 a S24 přezbrojeny dvěma 105mm kanóny TK L/45 C/16.^[2]

V letech 1921–1922 proběhla modernizace přeživších torpédoborců. Jejich výzbroj tvořily dva 105mm/42 kanóny SK C/06 a dva 500mm torpédomety. Původní kotle nahradily tři nové, spalující uhlí a topný olej (neseno bylo 156 a 80 tun). Nejvyšší rychlost mírně poklesla na 31,5 uzlu. Dosah plavidel byl 1800 námořních mil při rychlosti sedmnáct uzlů. Plavidla měla standardní výtlak 660 tun a plný 775 tun.^[2]

V letech 1921–1923 byly přeživší německé torpédoborce (S 18, S 19 a S 23) znovu modernizovány. Odstraněny byly dva torpédomety. Standardní výtlak narostl na 650 tun a plný na 749 tun. Instalovány byly tři nové kotle, pro které bylo neseno 146 tun uhlí a 71 tun topného oleje. Dosah byl 1700 námořních mil při rychlosti sedmnáct uzlů.^[2]

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c GARDINER, Robert. Conway's All the World's Fighting Ships, 1906–1921. London: Conway Maritime Press, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-85177-245-5. S. 167. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g S13 large torpedo boats (1912 - 1913) [online]. Navypedia.org [cit. 2022-11-22]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Třída S 13 na Wikimedia Commons

[con-1] GARDINER, Robert. Conway's All the World's Fighting Ships, 1906–1921. London: Conway Maritime Press, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-85177-245-5. S. 167. (anglicky)

[nav-2] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g S13 large torpedo boats (1912 - 1913) [online]. Navypedia.org [cit. 2022-11-22]. Dostupné online. (anglicky)

[1]

[2]

Navigation

Navigace

Tématické portály