Třída San Giorgio (1908)

Třída San Giorgio
San Marco
Obecné informace
Uživatel	Regia Marina
Typ	pancéřový křižník
Lodě	2
Osud	potopeny
Předchůdce	třída Pisa
Technické údaje San Giorgio[1]
Výtlak	10 167 t (standardní) 11 300 t (plný)
Délka	140,8 m (max.)
Šířka	21 m
Ponor	7,3 m
Pohon	2 parní stroje s trojnásobnou expanzí 14 kotlů 2 lodní šrouby 19 500 hp
Rychlost	23,2 uzlu
Dosah	6270 nám. mil při 10 uzlech
Posádka	698
Výzbroj	4× 254mm kanón (2×2) 8× 190mm kanón (2×2) 18× 76mm kanón (18×1) 2× 47mm kanón (2×1) 2× 6,5mm kulomet (2×1) 3× 450mm torpédomet (3×1)
Pancíř	80–200mm boky 200mm hlavní věže 160mm sekundární věže 50mm paluba 250mm velitelská věž
Technické údaje San Marco[1]
Výtlak	10 969 t (standardní) 11 900 t (plný)
Délka	140,8 m (max.)
Šířka	21 m
Ponor	7,8 m
Pohon	parní turbíny 14 kotlů 4 lodní šrouby 23 000 hp
Rychlost	23,8 uzlu
Dosah	4800 nám. mil při 10 uzlech

Třída San Giorgio byla třída pancéřových křižníků italského královského námořnictva. Byly to největší a nejsilnější pancéřové křižníky italského námořnictva.^[1] Zatímco prototypový San Giorgio poháněly parní stroje, jeho sesterská loď San Marco byla první italskou válečnou lodí poháněnou parními turbínami.^[1] Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Byly nasazeny za první světové války a za druhé světové války plnily pomocné úkoly, přičemž byly oba potopeny.

Stavba

Křižníky třídy San Giorgio konstrukčně navazovaly na předcházející třídu Pisa. Měly podobnou výzbroj, ale vylepšenou pancéřovou ochranu, nautické vlastnosti a prostory pro posádku. Italská loděnice Regio Cantiere di Castellammare di Stabia v Castellammare di Stabia postavila v letech 1905–1911 dva křižníky této třídy.^[1]

Jednotky třídy San Giorgio:^[1]

Konstrukce

Hlavní výzbroj tvořily čtyři 254mm kanóny ve dvouhlavňových věžích, které doplňovalo dalších osm těžkých děl ráže 190 mm v dvoudělových věžích na bocích trupu. Lodě dále nesly osmnáct 76mm kanónů, dva 47mm kanóny, dva 6,5mm kulomety a tři 450mm torpédomety.

Pohonný systém se u obou lodí lišil. Pohon křižníku San Giorgio obstarávaly dva parní stroje s trojnásobnou expanzí, kterým páru dodávalo 14 kotlů Blechynden. Lodní šrouby byly dva. Pohonný systém měl výkon 19 500 hp. Křižník dosahoval rychlosti 23,2 uzlu. Jeho dosah byl 6270 námořních mil při rychlosti 10 uzlů. Druhý křižník San Marco byl poháněn parními turbínami Parsons, kterým páru dodávalo 14 kotlů Babcock & Wilcox. Lodní šrouby byly čtyři. Pohonný systém měl výkon 23 000 hp. Křižník dosahoval rychlosti 23,8 uzlu. Jeho dosah byl 4800 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.^[1]

Modernizace

San Giorgio byl v letech 1937–1938 v Arsenale di La Spezia přestavěn na loď pobřežní obrany. Standardní výtlak byl 9470 t a plný 11 500 t. Modifikováno bylo složení výzbroje, kterou tvořily čtyři 254mm kanóny, osm 190mm kanónů, osm 100mm kanónů a čtyři 13,2mm kulomety. Původně kotle nahradilo osm na jiné palivo, dva komíny byly odstraněny. Výkon pohonného systému klesl na 18 200 hp, rychlost se snížila na 18,6 uzlu.^[1]

Roku 1940 byla zesílena protiletadlová výzbroj. Přidány byly další dva 100mm kanóny, dvanáct 20mm kanónů a deset 13,2mm kulometů.^[1]

Služba

Oba křižníky byly nasazeny za první světové války. Křižník San Giorgio byl za druhé světové války využíván jako protiletadlová baterie v Tobruku.^[1]

Odkazy

Reference

Literatura

• BRESCIA, Maurizio. Mussolini's Navy: A Reference Guide To The Regia Marina 1930–1945. Barnsley: Seaforth Publishing, 2012. ISBN 978-1-84832-115-1. Kapitola San Giorgio and San Marco, s. 104. (anglicky) 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu třída San Giorgio na Wikimedia Commons
• (anglicky) Parametry 254mm děl
• (anglicky) Parametry 190mm děl
• (anglicky) Clio's Basement: The Armoured Cruiser San Giorgio: Defender of Tobruk na YouTube