Třída Sparviero

Třída Sparviero
Sparviero (P 420)
Obecné informace
Uživatel	Italské námořnictvo
Typ	raketový člun
Lodě	7
Osud	vyřazeny
Technické údaje
Výtlak	50 t (standardní) 60,6 t (plný)
Délka	22,95 m
Šířka	7 m
Ponor	1,87 m
Pohon	1 diesel 1 plynová turbína
Rychlost	50 uzlů
Posádka	10
Výzbroj	1× 76mm kanón 2× Otomat Mk 2 (2×1)
Radar	SPQ-71 SPG-70

Třída Sparviero byla třída křídlatých raketových člunů italského námořnictva.^[1] Celkem bylo postaveno sedm jednotek této třídy. Vyřazeny byly v letech 1991-1999. V Japonsku byly postaveny tři jednotky upravené licenční třídy PG 01.

Stavba

Třída byla navržena italsko-americkým konsorciem Alinavi na základě koncepce amerického experimentálního člunu USS Tucumcari (PGH-2), vyvinutého společností Boeing.^[2]

Celkem bylo postaveno sedm jednotek této třídy. Prototyp byl postaven v letech 1971-1974, přičemž v letech 1980-1983 bylo do služby přijato dalších šest člunů postavených poděnicí Fincantieri.^[1]

Jednotky třídy Sparviero:

Konstrukce

Plavidla měla hliníkový trup. Využívala koncepci Boeing Jetfoil s jedním křídlem na přídi a dvěma na zádi. Elektroniku tvořily navigační radar SPQ-701 a radar pro řízení palby SPG-70. Výzbroj tvořil jeden 76mm kanón OTO Melara ve věži na přídi a dvě protilodní střely Otomat Mk 2 s dosahem 180 km.

Pohonný systém byl koncepce CODOG. Jeden diesel o výkonu 290 bhp poháněl zasunovací lodní šroub při plavbě ekonomickou rychlostí. K plavbě na křídlech sloužila jedna plynová turbína Rolls-Royce Proteus o výkonu 5044 hp, pohánějící vodní trysky. Nejvyšší rychlost dosahovala 50 uzlů.^[1]

Odkazy

Reference

Literatura

• CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 240. 
• PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha: Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 455.