Třetí Ženevská úmluva

Třetí Ženevská úmluva, celým názvem Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci je jedna ze čtyř Ženevských úmluv.

Tato třetí ženevská úmluva z roku 1929 byla revidována na konferenci v Ženevě 12. srpna roku 1949, především z důvodů změn, ke kterým došlo v průběhu války a jejích následků jakož i životních podmínek obyvatel.

Ženevské úmluvy platí ve všech případech deklarované války nebo v jakémkoli jiném ozbrojeném konfliktu mezi národy. Platí také v případech, kdy je národ částečně nebo úplně obsazen vojáky jiného národa, a to i v případě, že neexistuje ozbrojený odpor vůči tomuto povolání. Národní státy, které ratifikují Ženevské úmluvy, musí dodržovat určité humanitární zásady a uvalit právní sankce proti těm, kdo je porušují.^[1]

Obsah

Úmluva má 143 článků na rozdíl od úmluvy z roku 1929, která jich měla pouze 97.

• Preambule
• Část I - Všeobecná ustanovení
• Část II - Všeobecná ochrana válečných zajatců
• Část III - Zajetí
• Část IV - Konec zajetí
• Část V - Informační kancelář a pomocné společnosti pro válečné zajatce
• Část VI - Provádění úmluvy^[2]

Zkušenosti ukázaly, že každodenní život vězňů závisel právě na výkladu obecných předpisů. V důsledku toho, některé předpisy dostaly jasnější formu, která chyběla v předcházejících předpisech. Vzhledem k tomu, text úmluvy je zveřejněn ve všech zajateckých táborech (viz článek 41), musí být srozumitelný nejen pro vrchní orgány, ale také běžnému čtenáři a to kdykoliv. Podmínky a místa zajetí byly přesněji definovány, a to zejména s ohledem na práci válečných zajatců, jejich finančních zdrojů, úlevy, které dostávají a soudních řízeních vedených proti nim. Úmluva stanoví zásadu, že zajatci jsou uvolněny a repatriováni neprodleně po skončení aktivního nepřátelství (článek 118)^[3]

Základní principy a články úmluvy

Počátek a konec používání úmluvy (Článek 5) - Tato úmluva se vztahuje na osoby uvedené v článku 4 - válečné zajatce od doby, kdy upadly do moci nepřítele, až do jejich konečného propuštění a repatriace.

Lidské zacházení s válečnými zajatci (Článek 13) - Je nutno aby s válečnými zajatci bylo nakládáno lidsky, a aby byli léčeni humánně.

Válečný zajatec nesmí být podroben tělesnému zmrzačení nebo lékařskému či vědeckému pokusu jakéhokoli druhu, který není odůvodněn lékařským ošetřováním dotčeného zajatce a který není v jeho prospěch.

Váleční zajatci musí být vždy chráněni před násilným činem nebo zastrašováním, před urážkami a před zvědavostí obecenstva. Represálie jsou proti válečným zajatcům zakázány.

Zaopatření a ošetřování válečných zajatců (Článek 15) - Mocnost, v jejíž moci jsou váleční zajatci, je povinna postarat se zdarma o jejich zaopatření a poskytnout jim zdarma lékařské ošetření, kterého vyžaduje jejich zdravotní stav.

Výkon náboženství (Článek 34)- Válečným zajatcům bude ponechána veškerá volnost v jejich náboženství, musí ale dbát běžných disciplinárních opatření vydaných vojenskými úřady.

Vyvěšení textu úmluvy a zvláštních dohod v táboře. Vyvěšování nařízení, rozkazů, upozornění a vyhlášek (Článek 41) - V každém táboře budiž vyvěšen text této úmluvy, jejích příloh a obsah všech dohod, které má na zřeteli článek 6., v jazyce válečných zajatců na místech, kde si je všichni mohou přečíst. Zajatcům, kteří nemají možnost obeznámit se s vyvěšeným textem, bude tento na jejich žádost sdělen. Nařízení, rozkazy, upozornění a vyhlášky všeho druhu týkající se chování válečných zajatců, budou jim sdělovány v jazyce, jemuž rozumějí. Všechny rozkazy a povely, vydávané jednotlivě válečným zajatcům, buďte rovněž vydávány v jazyce, kterému rozumějí.

Zásada „Trestný čin může být trestán jen jednou“ (Článek 86) - Válečný zajatec může být trestán pouze jednou za tentýž čin nebo z téhož žalobního důvodu.

Propuštění válečných zajatců na svobodu a jejich repatriace (Článek 118) - Váleční zajatci budou propuštěni a repatriováni neprodleně po skončení aktivního nepřátelství.

Není-li ustanovení k tomu cíli v nějaké úmluvě uzavřené mezi stranami v konfliktu za účelem skončení nepřátelství nebo nebyla-li taková dohoda uzavřena, každá z mocností, v jejíž moci jsou zajatci, nechť vypracuje sama a neprodleně provede repatriační plán odpovídající zásadě vyslovené v předchozím odstavci. V obou případech bude oznámeno válečným zajatcům, jaká opatření byla učiněna.

Zásady aplikace

Třetí Ženevská úmluva jakožto i ostatní Ženevské úmluvy spolu s dodatkovými protokoly, dodržují jisté obecné zásady pro jejich aplikaci.

• Úmluva musí být dodržována za všech okolností i v případě, že protivník by ji porušoval.
• Úmluvu lze aplikovat nezávisle na tom, zda se strany konfliktu navzájem právně uznávají a zda strany konfliktu uznávají válečný stav.
• Při aplikaci úmluvy nelze činit žádných nepříznivých rozdílů (rasových, náboženských apod.).

• Úmluva se zakládá na osobní odpovědnosti každého příslušníka smluvní strany.
• Dle úmluvy žádná strana nemůže sebe ani jinou stranu zprostit práv a povinností.
• Zříci se plně či jen z části práv plynoucích z úmluvy je pro osoby nemožné. ^[4]

Mezinárodnímu výboru Červeného kříže jsou udělena zvláštní práva k provádění humanitárních aktivit ve prospěch válečných zajatců. MVČK nebo jiné nestranné humanitární pomocné organizace pověřené stranami v konfliktu musí mít možnost navštívit vězně soukromě, prověřit podmínky uvěznění, aby bylo zajištěno plnění norem konvencí a distribuovat prostředky na pomoc.^[1]

Symbol ochrany

Podle Ženevských konvencí jsou tři výrazné znaky červeného kříže, červeného půlměsíce a červeného krystalu určeny k identifikaci a ochraně lékařských a pomocných pracovníků, vojenských a civilních zdravotnických zařízení, mobilních jednotek a nemocničních lodí během ozbrojeného konfliktu. Obecněji se tyto emblémy používají také k identifikaci programů a činností národních společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce. Rozsáhlé porozumění a přijetí těchto humanitárních symbolů je zásadní pro záchranu životů a zmírnění utrpení.^[5]

Reference

Externí odkazy

Dílo Třetí Ženevská úmluva o ochraně obětí války ve Wikizdrojích

• (anglicky) Třetí Ženevská úmluva