Třetí a čtvrtý věk

Třetí a čtvrtý věk jsou označení pro dvě období ve stáří.

Počátek třetího věku není přesně určen, třebaže nejčastěji je spojován s ukončením pravidelné výdělečné aktivity, resp. s počátkem pobírání starobního důchodu. Chronologicky lze jeho počátek umístit nejspíš mezi 60. a 65. rok života [pozn. 1]. Bernice Neugartenová již dříve konstatovala [1], že pojmy 3. a 4. věku by mohly nahradit dosud užívané třídění mladší senioři (young-old, někdy též yold) a starší senioři (old-old).

Pro čtvrtý věk jsou charakteristické degenerativní procesy (křehkost, demence), vážná zdravotní postižení, polymorbidita (především chronické civilizační nemoci), nesoběstačnost, resp. závislost, a širší společenská pasivita (např.[2][3]). Jde tedy o souběh určitého funkčního stavu osobnosti a sociálních rolí, které jsou ovšem člověku „vnuceny“ biologickým řádem věcí a představami společnosti o stáří a starých lidech. S přihlédnutím ke komplexnosti a neurčitosti pojmu můžeme o této životní etapě hovořit zhruba od chronologického věku mezi 75 a 85 lety, neboť individuální nástup čtvrtého věku je velmi rozmanitý, nehledě na to, že s pojmem se v individuální diagnostice nepracuje. Podle Lasletta a dalších autorů lze čtvrtý věk oddálit individuálním úsilím [4] za pomocí nejbližšího okolí a také vlivem způsobu života, jaký byl praktikován v mladším dospělém věku. Praktikuje se především to, co se nazývá úspěšným stárnutím nebo aktivním stárnutím.

Pro mladé seniory (tj. ve 3. věku) jsou často typické rozmanité zájmy a aktivity, společenské zapojení, založení „nového života“ (dospělé děti odešly), celkový životní elán. Tito senioři se do života společnosti zapojují především v pracovních a zájmových činnostech a v občanském životě, ale také v péči o jiné osoby. Typická je zachovalá fyzická a mentální způsobilost, zájem o společenské dění a pěstování společenských kontaktů. Práce řady autorů [5] vedla k přesvědčení, že v období 3. věku je dosažitelný model úspěšného stárnutí a teprve ve 4. věku převažují nemoci, křehkost (vetchost), nesoběstačnost a umírání.

Zdravotní stav (včetně jeho sociální složky – osobní pohody) a charakter, intenzita či naopak absence aktivit je pravděpodobně nejnápadnějším obecným rozlišovacím znakem 3. a 4. věku. Baltes a Smith navrhli definici, v níž je hranicí mezi 3. a 4. věkem ten chronologický věk, v němž z lidí, kteří již dosáhli věku 50 (nebo 60) let, zemře 50 % [2]. V České republice tak můžeme začátek „chronologického“ 4. věku odhadnout na zhruba 80 let.

Poznámky

  1. ↑ Ve výzkumu Aktivního stárnutí z roku 2011 zjišťoval Eurostat mezi obyvateli EU ve věku 15+, jaký věk pokládají za počátek stáří (Active 2012, 10). V průměru to bylo 63,9 let. Přitom dotazovaní v 15 starých členských zemích kladli začátek stáří v průměru do věku 64,5 let, kdežto dotazovaní z 12 nových členských zemí do věku 61,4. Viz Active Ageing. (2012) Special Eurobarometer 378. Eurobarometer. Dostupné na https://ec.europa.eu/eip/ageing/library/special-eurobarometer-378-active-ageing_en.html.

Reference

  1. ↑ Neugarten, B. L. (1974). Age Groups in American Society and the Rise of the Young-Old. The Annals of the American Academy of Political and Social Science, 415(1), 187–198.
  2. ↑ a b Baltes, P. B & Smith, J. (2003). New frontiers in the future of aging: from successful aging of the young old to the dilemmas of the fourth age. Gerontology 49, 123–135. https://doi.org/10.1159/000067946.
  3. ↑ Petrová Kafková, M. & Sedláková, T. (2017). Čtvrtý věk jako specifické pole pro vyjádření aktérství. Sociologicky časopis, 53(5), 719–735. https://doi.org/10.13060/00380288.2017.53.5.362.
  4. ↑ LASLETT, Peter. A fresh map of life : the emergence of the third age. Présentation de l'ouvrage et entretien avec l'auteur. Sociétés Contemporaines. 1992, roč. 10, čís. 1, s. 127–133. Dostupné online [cit. 2021-03-10]. DOI 10.3406/socco.1992.1073. 
  5. ↑ Adams, K. B., Leibbrandt, S. & Moon H. (2011). A critical review of the literature on social and leisure activity and wellbeing in later life. Ageing & Society 31, 683–712. https://doi.org/10.1017/S0144686X10001091. Avramov D. & Mašková M. (2003). Active ageing in Europe. Strasbourg: Council of Europe Publishing. ISBN 92-871-5240-3. Boudiny, K. (2013). Active Ageing: from Empty Rhetoric to Effective Policy Tool. Ageing and Society. 33(6), 1077-1098. https://doi.org/10.1017/S0144686X1200030X. Dostupné na https://www.cambridge.org/core a https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3728916/. Bülow, M. H. & Söderqvist, T. (2014). Successful ageing: A historical overview and critical analysis of a successful concept. Journal of Aging Studies 31, 139-149. ISSN 0890-4065. https://doi.org/10.1016/j.jaging.2014.08.009. Cuyvers, G., Thomése, F. & van TILBURG, T. (2018). Participation narratives of Third Age adults: Their activities, motivations and expectations regarding civil society organisations. Journal of Aging Studies, 46, 10–16. https://doi.org/10.1016/j.jaging.2018.05.003. Martin, P., Kelly, N., Kahana, B., et al. (2014). Defining successful aging: a tangible or elusive concept? Gerontologist. 55(1):14‐25. https://doi.org/10.1093/geront/gnu044 . Zanjari, N., Sharifian Sani, M., Chavoshi, M. H., Rafiey, H., & Shahboulaghi, F.M. (2017). Successful aging as a multidimensional concept: An integrative review. Medical Journal of the Islamic Republic of Iran. https://doi.org/10.14196/mjiri.31.100.

Literatura