Tachymetr

(c) Deutsche Fotothek‎, CC BY-SA 3.0 de

Diagramový tachymetr VEB Carl Zeiss Jena Dahlta 010A

Tachymetr je geodetický přístroj, který umožňuje měřit polární souřadnice (vodorovný úhel, výškový úhel a šikmá vzdálenost). Vznikl doplněním teodolitu, který slouží k určování úhlů, o dálkoměr.

Historie

V 19. století bylo při měřické praxi zpravidla odděleno měření polohopisné a měření výškopisné. Rozvoj dopravních staveb ve druhé polovině 19. století si ale vynutil vznik metody, kdy by vznikaly obě složky najednou a podstatně rychleji, než dříve. Tak vznikla tachymetrie (či tacheometrie, odvozeno z tacheo = řecky rychlý a metrie = měření).

Tachymetry

Tachymetry s nitkovým dálkoměrem

Nejčastěji byl teodolit doplněn nitkovým dálkoměrem, což technicky znamenalo pouze doplnění nitkového kříže běžného teodolitu o dvě dálkomětné rysky. Tachymetry byly tedy prakticky všechny běžné teodolity dvacátého století. Nitková tachymetrie ale poskytuje malou přesnost 0,30 m / 100m v délce a 0,10 m /100m v určovaném převýšení (pro tehdy v Československu běžně používaný minutový teodolit Zeiss Theo 020). Tato přesnost neodpovídá přesnosti měření úhlů (přesnost 1^c odpovídá u stejného teodolitu přesnosti 0,015 m / 100 m a je tedy 20x přesnější).

Pro tuto omezenou přesnost se nitkové tachymetry hodily pro měření v extravilánu. Pro měření v intravilánu nebyly vhodné.

Měření nedávalo přímo polární souřadnice. Ty bylo nutno z naměřených údajů vypočítat. Protože ještě neexistovaly elektronické kalkulačky nebo počítače, získávaly se výsledné hodnoty (vodorovná délka a převýšení) pomocí speciálních tabulek, nomogramů nebo logaritmických pravítek, což bylo časově dosti náročné.

Tachymetry s diagramovým dálkoměrem

Aby se urychlilo zpracování naměřených hodnot, byly zkonstruovány tachymetry s diagramovými dálkoměry. Namísto pevných dálkoměrných rysek nitkového kříže byl do obrazového pole dalekohledu promítán diagram, kde se vzdálenost dálkoměrných nití měnila v závislosti na výškovém úhlu záměrné přímky. Dále diagram obsahoval třetí nit, která umožňovala odečítat přímo měřené převýšení.

Přesnost diagramových tachymetrů byla srovnatelná s nitkovými tachymetry, značně se ale zkrátil čas nutný na zpracování dat. Příklady těchto tachymetrů jsou VEB Carl Zeiss Jena Dahlta 010^[1], Wild RDS^[2] nebo Kern DK-RV^[3].

Tachymetry s dvojobrazovým dálkoměrem

U některých teodolitů byly použity přesnější, dvojobrazové dálkoměry nasazovací (Zeiss Dimess) nebo vestavěné autoredukční (Carl Zeiss Redta 002, Wild RDH^[4] nebo Kern DK-RT), u kterých byla přesnost měření vzdáleností vyšší, jejich hmotnost ale byla větší a dále bylo třeba na každý zaměřovaný podrobný bod umístit dálkoměrnou lať. Dvojobrazové dálkoměry se proto používaly pro určování souřadnic polygonových pořadů. Pro podrobné měření se používaly výjimečně.

Autoredukční tachymetr se základnou v přístroji BRT 006

Samostatnou kapitolou autoredukčních tachymetrů byl tachymetr se základnou v přístroji VEB Carl Zeiss Jena BRT 006 (Basis Reduktions Tachymeter). Větší hmotnost přístroje, menší přesnost a poněkud nestandardní ovládání bylo vyváženo několika výhodami:

• možnost měřit i na nepřístupné cíle (tuto výhodu plně nahradily až laserové dálkoměry po roce 1999),
• rychlost měření,
• přístroj jako autoredukční tachymetr měřil přímo vodorovné délky a převýšení, což v době před elektronickými kalkulačkami a osobními počítači značně urychlovalo a zjednodušovalo zpracování dat.^[5] Tento tachymetr se používal pro podrobné měření polohopisu a výškopisu.

Totální stanice

Současné totální stanice jsou rovněž "tachymetry".

Odkazy

Reference