Takeda-rjú

Takeda-rjú
Soke Takeda Šingen
Základní informace
Jiné jméno	Daito-rjú, Košu-rjú, Šingen-rjú
Vznik	Základy umění jsou staré 1927 let A jako ucelený styl existuje 957 let
Zánik	1959 (pouze v hlavní linii)
Země vzniku	Japonsko (Medicína Takeda-rjú převzata z Číny)
Zakladatel	Základy: Císař Keiko Jako ucelený styl: Minamoto Jošimicu
Olympijský sport	Ne
Známí praktikující	Takeda Sokaku, Minamoto Jošimicu
Aspekty umění	útok, obrana, páky, zbraně, medicína, plavání, jízda na koni
Nadřazené odvětví	Válečné umění
Předcházející umění	principy aiki klanu Minamoto
Umění z něj odvozené
Aikido, Hakko-rjú, Hakko Denšin-rjú, Renzoko Karate Kobudžicu-rjú, Janagi-rjú Aiki Bugei, Hwarangdo, Džišukan-Rjú, Gjokušin-rjú Džudžucu, Fudošin-Rjú, Saigo Ha Takeda-Rjú, Saigo-ha Šukikan, Senso-rjú Aiki-džudžucu, Kaze Araši-Rjú, Hontai Hakkei-Rjú Aikidžudžucu, Joseikan Budo, Daito Aikibudo, Daiwado, Mušin-Rjú Aikisogobudo, Takeda-Rjú Nakamura Ha, Tomari te, Naha te, Šuri te, Takeda-rjú Kamakura,Takeda-rjú Kiša Jabusame, Takeda-rú jízdní lukostřelba,Hódžó-rjú Udžinaga, Hódžó-rjú Awa no Mamoru, Jamaga-rjú Soko Jamaga
Disciplíny
Aikidžudžucu (Aikido), Aikinodžucu, Aikidžucu, Aiki-in-yo-ho, Iaidó (Iaidžucu), Kendó (Kendžucu, Aiki ken, Sobukendo, Tači kendo), Džódó (Džodžucu, Aiki Džo), Džukenpo, Šurikendžucu, Šugidžucu (Tanbodžucu), Tessendžucu, Nindžucu (Šinobidžucu), Gunpo, Hidžucu, Kyubadžucu (Kyuha, Kišadžucu, Kjúdžucu, kjúdo), Kusarigamadžucu, Gunkai (jingaidžucu), Džúdžucu, Tsue, Gunra, Kiaidžucu, Suidžucu, Sodžucu, Bodžucu, Kyuba-gunrei Kodžicu, Jindaiko, Kjúšó, Kijožucu, Naginatadžucu, Džitte-džucu, Hanbodžucu a Hodžucu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Takeda-rjú (japonsky 武田流, Takeda-rjú, v překladu „styl/škola Takedy“) je japonské bojové umění a škola tradičních válečných umění, které se předávalo v rodině Takeda až do počátku 20. století, kdy ho Óba Ičio (v hlavní linii) a Takeda Sokaku (ve vedlejší linii) začali učit veřejně. Většina odvětví Takeda-rjú patří do skupiny japonských bojových umění založených na principu Aiki a zahrnuje mnoho disciplín. Se smrtí Óba Ičia^[1] v roce 1959 hlavní linie školy vymřela. Základy tohoto umění jsou staré 1927 let a jako ucelený styl existuje už přibližně 957 let. Umění zahrnuje jak měkčí techniky (podobné např. dnešnímu aikido, které z velké části vychází z Takeda-rjú), ale také techniky velmi brutální, které byly určeny do válek.

Takeda-rjú (Takeda-ryū/Takeda ryu Aiki no džucu/Takeda budo/Minamoto Budo) je staré bojové umění (Kobudó nebo Korjú) vytvořené Minamotem no Jošimicuem. Z této školy vzešly dvě další školy, Takeda-rjú Nakamura Ha (Nakamura Hisaši) a Daitó-rjú aiki-džúdžucu (Takeda Kunicugu). Takeda-rjú existovalo po 43 generací. Od Šinra Saburoa po Óbu Ičio. Óba Ičio je poslední soke [43. soke (Soke je hlava stylu)], protože nejmenoval svého nástupce. Toto bojové umění se předává po generace v rodinách Takeda a Minamoto. Také existují nijak nenavazující bojová umění se jménem Takeda-rjú, které se tak jmenují z důvodu, že je také vyvinul, anebo používal klan Takeda.

Níže uvedené disciplíny nejsou všechny ze stejné větve. Každá větev umění měla různé disciplíny a následující výčet je výčet ze všech větví umění. Disciplínami Takeda-rjú jsou: Aikidžudžucu (Aikido): umění používající princip Aiki, Aikinodžucu: měkký styl používající princip Aiki, Aikidžucu: tvrdý styl používající princip Aiki, Aiki in yo ho^[2][3]: využití spojené síly kladné a záporné energie (převzato z čínského principu Jinu a Jangu)^[4], Iaidó (Iaidžucu, Battodžucu)^[5]: umění tasení meče, Kendó (Aiki ken^[6], Kendžucu, Sobukendo, Tači kendo): umění používající japonský meč, Džódó (Aiki džo,^[6] Džodžucu): umění používající středně velkou hůl Džo, Džukenpo: Box (název lze přeložit jako „Cesta měkké pěsti“), Šurikendžucu: umění házení hvězdic (šurikenu) a speciálních jehel (bo-šurikenu) a Šugidžucu (Tanbodžucu ): bojové umění využívající krátké hole Tanbo/Tandžo. ^[7] Některé historické odnože také vyučovali Tessendžucu^[8]: umění boje s železným vějířem, Nindžucu (Šinobidžucu, styl Takeda)^[9]: umění špionáže, Gunpo: umění vojenských věd, Hidžucu: umění ohně, Kyubadžucu a Kjúdo (Kyuha, Kišadžucu, Kjúdžucu)^[10]: umění lukostřelby a jízdní lukostřelba, Gunkai (jingaidžucu): umění bitevního volání pomocí rohů, Džúdžucu: umění používající přehozů a pák na kosti^[11], Tsue, Gunra, Kiaidžucu: umění využívající energii ki a válečných pokřiků tzv. Kiai, Suidžucu (suiču-džucu): umění plavání^[12][13], Sodžucu: umění oštěpu, Bodžucu^[10]: bojové umění využívající dlouhou hůl Bo^[14], Kyuba-gunrei Kodžicu^[15]: japonské starověké zvyky o lukostřelbě, jezdectví a vojenské etiketě, Džindaiko^[16]: umění válečného bubnování, Kijodžucu: umění oklamat protivníka^[17], Džitte-džucu (Džutte-džucu):^[15] bojové umění  používání zbraně jitte^[18], Naginata-džucu: bojové umění  používání zbraně naginata, Kusarigamadžucu:^[19] bojové umění se srpem na řetězu, Kjúšó (Kjúšodžucu): bojový styl používající tlakové body na těle člověka, Hanbodžucu^[20] (Sanšakubodžucu): bojové umění používající hůl Hanbo^[20]/Sanšakubo, Budžucu Ido: tradiční medicína^[21] a Hodžucu: dělostřelba, Takeda budo je také předchůdcem mnoha dnešních bojových umění (Budō).^[22][23]

Keiko
Císař a zakladatel Takeda-rjú (základy aiki)
Císař Keiko
Narození	7. listopadu 60 Japonsko
Úmrtí	130 (ve věku 69–70 let)
Otec	Suinin
Matka	Hibasu hime no mikoto
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jamato Takeru no Mikoto (82-113) je považován za praotce (Taiso) Takeda-rjú. V jeho době se tak umění ještě nejmenovalo. V roce 97, za vlády císaře Keikó, došlo ke vzpouře vůdce Kumaso (původní japonské obyvatelstvo). Jamato Takeru, následník trůnu císaře, proto dostal rozkaz zahájit trestnou výpravu. Cestou (na trestnou výpravu) prošel očistným obřadem u vodopádu Kamijo. Dal nohy na dno vodopádu, rozevřel ruce, naplnil se duchovní silou a shromáždil všechnu sílu těla do konečků svých prstů. Tváří v tvář obloze několikrát plácl nahoru, načež sklonil ruce a provedl několik silných úderů paží. Poté, co princ tento čin vykonal, rozhodl se zaútočit na vůdce Kumaso. V přestrojení za ženu se vkradl do nepřátelského tábora a vystopoval jejich vůdce, který v tu dobu spal. Když se na něj chystal zaútočit, princ otevřel náruč, naplnil se duchovní silou a shodil vůdce Kumaso dolů, poté co mu vytrhl meč. Tato technika natahování paží a klanění byla počátkem Aiki. Princ poté pilně studoval a prohlásil, že je schopen chránit palác Takeda no Kimi no Mikoto. Oba (Jamato Takeru a císař Keikó) jsou tedy patrony této školy.^[21][24][25]

Další zmínky můžeme nalézt v devátém století (850-880). Princ Teidžin Sadazumi Fudžiwara vyvinul metodu, jak v boji zatlačit holýma rukama do otvorů v brnění samurajů nebo udeřit do špatně chráněných míst. (Tyto údery jsou dodnes používané v Takeda-rjú Aikidžudžucu a jsou známé jako Aiki Uchi (též známé jako Tegatana Uchi v překladu: metoda úderů Aiki) )^[26]Jeho syn Cunemoto tento systém rozšířil a kladl zvláštní důraz na nalezení správné vzdálenosti (Ma-Ai v překladu Ma=vzdálenost, Ai=harmonie^[27]) k nepříteli, což bylo rozhodující v soubojích proti různým zbraním. ^[20][28][22]Cunemoto nejspíše využil svůj styl roku 941 k porážce flotily více než tisícovky Korzárských lodí.^[29]

Další informace jsou o Minamoto Jošimicuovi. Šinra Saburo Minamoto no Jošimicu prováděl pečlivé anatomické studie na bojištích a popravištích. Pitval mrtvá těla a pravděpodobně testoval údery, držení, kloubové zámky a tlakové body na zločincích, kteří měli být popraveni a válečných obětí.  ^{[30][31][32][33][34][35]} Také se říká, že velkou část svých techniky aikidžudžucu vymyslel poté co pozoroval pavouka jak zručně chytá velké množství velkého hmyzu do své jemné a křehké sítě pavučin. ^{[32][33][34][36]}

Toto umění začalo vznikat již za císaře Keikó . Tehdy se však ještě nejednalo o ucelený styl. Více ho rozvíjel Jamato Takeru, ale pořád nešlo o ucelený styl. Systém aikidžudžucu se začal dostávat více systematickou podobu za prince Teidžina Sadazumiho Fudžiwari (6. syna císaře Seiwy). Pořád se ale nedalo mluvit o uceleném stylu.^[32] V tu dobu v Takeda-rjú bylo jen Aikidžudžucu, lukostřelba a možná pár dalších (nejspíše kendžucu).

Minamoto Jošimicu, Zakladatel Takeda-rjú (jako ucelený styl)
Minamoto Jošimicu
Jiná jména	Šinra Saburo, Tate Saburo, Senkōin Shuntoku Sonryō (先甲院峻徳尊了)
Narození	1045 Japonsko
Úmrtí	25. listopadu 1127 (ve věku 81–82 let)
Bydliště	Japonsko
Národnost	Japonec
Povolání	Daimjó, vůdce klanu
Období	Heian
Předchůdce	Jorijoši Minamoto
Následovník	1. soke Takeda Kaja Jošikijo
Oponent	Vůdce Kumaso (původní obyvatele japonska)
Nábož. vyznání	Buddhismus
Choť	Tomomi Kai no Kami Jošida Kijomiki
Děti	Minamoto Jošinori (Satake) Minamoto Jošikijo (Takeda) Minamoto Morijoši (Hiraga) Minamoto Čikajoši (Okada)
Rodiče	Otec: Jorijoši Minamoto Matka: Nokata Taira
Příbuzní	Minamoto no Yoshiie
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Toto umění se předávalo po generacích od roku 97 až do roku 1045. Takeda-rjú vytvořil jako ucelený systém v letech 1045-1127 jeho zakladatel Minamoto no Jošimicu,^{[37][28][38][34][39][35]} který zavedl všechny tyto principy do výcvikového programu všech samurajů z klanu Takeda.^[21] Jošimicův druhý syn žil v Takedě, v provincii Kai (malá feudální provincie ve středním Japonsku) a stal se známým pod tímto jménem – Takeda (Takeda Kaja Jošikijo).^[32] Dále také pracoval na Jošimicuovo systému. Přidal techniky, které bylo možné použít proti útočníkům s dlouhými i krátkými meči. Pro účely cvičení nechal své bojovníky bojovat neozbrojené proti dobře vycvičeným šermířům a také proti mužům vyzbrojeným naginatou (halapartnou) a dalšími zbraněmi různé délky. Díky tomu se naučili pozorně, ale rychle pozorovat a také si zdokonalili koordinaci těla a očí, stejně jako schopnost přesně odhadovat vzdálenosti a rychle se vyhýbat z dráhy útoku, poslední jmenovaná byla technika, která byla obvyklá již za Minamota no Cunemota. ^[40] Toto umění se předávalo dále a vyučovalo se jako tajné techniky klanu Takeda "Takeda No Heiho" (Neplést se spisy Heiho Hidenšo z 16. století od Jamamota Kansukeho, stratéga armády Takedy Šingena.)^[41].^[42] V Jošikijovo době (Takeda Kaja Jošikijo) se také začali vyskytovat základy Šurikendžucu. On sám byl údajně velmi dobrý v Aikidžudžucu, Sodžucu (umění kopí), Kjúšu (lukostřelba) a kendžucu (umění meče). Je také považován za zakladatele Takeda-rjú gunpo (umění strategie, neplést s Takeda-rjú košu-rjú nebo s Gendži no Heiho).^[43] Techniky byli předány dalším generacím (právě jako tajné techniky klanu Takeda) a učili se jej pouze jeho příslušníci (členové) a zastánci (klanu Takeda)^[32][36] a tak se umění předávalo po 3 generacích až k Takedovi Nobumicuovi. Pravděpodobně bylo umění vyvíjené v Genpeiské válce^[29][44], které se Takedové také zúčastnili (Genpeiská válka začala roku 1180 a vedli ji klany Minamoto a Taira. Oba tyto klany pocházely původně z císařské rodiny a válku vyhrál rod Minamoto a tak roku 1185 skončila^[29][44]). Nobumicu následně založil Gendži no Heiho [Válečnické umění klanu Gendži (Kai Gendži byla odnož klanu Minamoto z kterého poté Takeda Jošikijo vytvořil klan Takeda)]. Toto umění v sobě mělo pravděpodobně základy Takeda-rjú gunpo od Takedy Jošikija.^[43] Umění (bojové, ne strategie!!!) se předávalo dále po 21 generací až k Takedu Nobutorovi. Mezi tím se už oddělila linie lukostřelby (někdy v době 13. soke Takedy Nobutdžiho). Takeda Nobutora měl tři žáky Takedu Šingena (syn), který se proti svému otci postavil a stal se vládcem klanu místo něj, druhým žákem byl Takeda Nobutomo (syn^[45]) a posledním byl Takeda Kunicugu (vnuk).

Umění se tedy rozdělilo do tří linií. První z nich byla linie Takedy Šingena. Tuto linii pak předal Takedovi Kacujorimu, ale tato linie zanikla po Kacujoriho smrti v roce 1582.^[46] Tato linie se někdy nazývá Takeda-rjú (kde je Šingen považován za 25. soke a Kacujori za 26. soke) a někdy Šingen-rjú (kde je Šingen považován za 1. soke a Kacujori za 2. soke). Díky němu (Takeda Šingenovi také utekl Takeda Kunicugu (Šingenův synovec) do provincie Aizu (součást moderní prefektury Fukušima)^[47], protože měl strach, že ho Šingen zabije. Bylo to protože Šingen, jak bylo výše zmíněno, sebral svému otci (Takeda Nobutora) klan a Kunicugu byl na straně Nobotury. I přes to měl ale Šingen velkou úctu i mezi nepříteli např.

Ví se také, že Šingen ovládal Tessendžucu jak dokazuje informace, že se utkal s Uesugi Kenšinem, který měl meč a napadl Šingena, který nestihl vzít svůj meč a bojoval jen pomocí železného vějíře (Tessenem) a to až do doby kdy přišel Šingenův pobočník, který bodl Kenšinova koně a souboj ukončil.^[29]

Druhá linie byla Daitó-rjú aiki-džúdžucu^{[48][12][49][50][51][52]}. Jak bylo výše zmíněno, roku 1574 se Šingenův synovec Takeda Kunicugu přestěhoval do provincie Aizu^[34][36] aby se schoval před Šingenem a také, aby sloužil guvernérovi Ašinovi Moriudžimu. Ašina byl věrným spojencem Takedů a dal Kunicuguovi nějakou zemi (dnes provincii) a hrad. To umožnilo Kunicuguovi se usadit v Aizu^[35] a učit tamní aristokraty bojová umění. Kunicugu se stal zakladatelem klanu Aizu Takeda, ale kvůli porážce Takedů se rozhodl změnit své jméno na Daito Kjunosuke na památku Jošimicuova sídla, malého hradu jménem Daito^[36][53]. ^[54]

Toto umění se už v tomto roce (1574) vyučovalo jako sebeobrana (Gotendžucu/Ošikiuči^[35] v překladu palácová obrana^[23]) na hradě Aizu (také známý jako: hrad Aizu-Wakamacu/hrad Curuga).^[3] Lordi a jejich tělesní strážci Daito-rjú praktikovali jako tajné umění klanu Aizu (Aizu-todome^[33][36]/Aizu Otome-waza^[34]/Aizu han otome waza^[38]/Kogusoku)^[53] a předávali jej až do pádu šógunátu. Podle historiků se tomuto umění směli učit pouze hlavní samurajové s příjmem vyšším než 500 koku, pážata, dvorní dámy a ti, kteří sloužili přímo pod šógunem. Bylo to v době, kdy se tento bojový systém spojil s bojovým uměním klanu Aizu (Ošikiuči Aizu han)^[35] a stal se tím, co nyní známe jako Daito-rjú. Tato linie byla tvořena ze dvou podskupin a to z hlavní linie Daito-rjú a skupiny Aizu Takeda. Tyto skupiny byly rozděleny po několika generacích, ale po více než 300 letech^[34] byly znovu sjednoceny Takeda Sokakuem^[55][56][57], který se naučil linii Aizu Takeda od svého otce Takedy Sokičiho a od svého dědečka Takedy Soemona. Hlavní linii Daito-rjú se poté naučil od svého mistra Hošina Čikanoriho^[39]. Sokaku byl také první kdo začal Daito-rjú vyučovat veřejně.^[58] Zadoby Takedy Sokakua se umění značně proměnilo a pravděpodobně nikdo neví jak Daito-rjú vypadalo před Sokakuem. Sokaku do umění také přidal Ono-ha Itto-rjú^[35] a Jikišinkage-rjú^[43]. Za doby Sokakua také vzniklo mnoho nezávislých škol, které vycházely z Daito-rjú. Několik příkladů:Janagi-rjú Aiki Bugei (Janagi-rjú aikidžúdžucu), vzniklo díky studentu Takedy Sokakua: Kendži Jošida, ten umění lehce upravil a je známo tím, že používá zbraně jako jsou dýky, meče a kopí.^[59] V současnosti vede umění jako současný soke Don Angier z Kalifornie.^[60] Dále můžeme uvést Hakkó-rjú. To založil Okujama Ryjuho v roce 1941. Toto umění je také velmi podobné, ale jsou zde využívány prvky šiacu a orientální medicíny, kterou Ryjuho studoval. Dnes vede školu druhý soke, který se také jmenuje Okujama Ryjuho. A spoustu dalších umění (viz dole). Tato linie (linie Takedy Sokakua) se následně předávala po dvě generace až do současnosti. Hlavní linii Daito-rjú dnes vede Takeda Masanobu, ale existuje mnoho linií vycházející od Takedy Sokakua, které nevede Takeda Masanobu.

Tato linie je často označována jako šurjú (shuryu) (hlavní škola) kvůli rostoucímu významu pro válečníky Aizu během období Edo, ale správně je hlavní linií, linie uvedená níže. ^[54] Je také zajímavostí, že v Daito-rjú se někdy používají dva meče najednou^[61] jako například ve škole Niten Iči-rjú od Mijamota Musašiho (viz. Go rin no šo/kniha pěti kruhů).

Třetí linie je pokračováním Takeda-rjú pod Takeda Nobutomem. Toto umění se pak předávalo po dalších 18 generací až k Óba Ičiovi, který je 43. soke Takeda budo. Jeho učitel Okiči Nakamura, který působil v ultranacionalistické organizaci Genyjoša (Společnost Černého oceánu)(V Genyjoše učil už Takeda Tadakacu. Tudíž Óba Ičio byl třetím kdo tam učil.)^[8], měl i jiné žáky, ti však neučili dále (a hlavně se nestaly soke). Mezi nimi byli: Óba Mino (někdy Minoru a starší bratr Ičia), Mijagawa Ikkan, Učida Rijohei (zakladatel Kokurijukai), Nakano Seigo, Ogata Taketora, Kuzu Jošihisa.^[62] Během těchto osmnácti generacích (začátek kolem let 1603-1867) se začalo přidávat Džodžucu: umění používající středně velkou hůl džo.*^[18] Poté co Óba zemřel, umění v hlavní linii zaniklo, protože Óba Ičio jmenoval (podle některých zdrojů se jen předpokládalo, že nastoupí) jako nástupce osobu (Morimoto shihan a nejdéle trénující shihan pod Óba Ičiou), která odmítla převzít školu. Škola, ale úplně neskončila díky jeho studentům Jamamurovi, Sato Kinbeiovi a Nakamurovi Hisašimu^[63], kteří založili tři umění pocházející z Hlavní linie Takeda-rjú. Nakamura Hisaši vytvořil Takeda-rjú Nakamura Ha, kterou v současnosti vede jeho syn 2. soke Takeda-rjú Nakamura ha: Nakamura Šúdži^[64]. Z Takeda-rjú Nakamura ha vzápětí vznikly Takeda-rjú Kobilza ha (Siegfried Kobilza)^[65] a Takeda-rjú Maroto Ha (Roland Maroteaux)^[65]. Druhá škola byla Jamamurova škola. Konkrétně Mušin-rjú Aikisogobudo a třetí byla Sato Kinbeivo Daiwado (Jamato do). Óba měl dalších sedm žáků. Kterými byli: Takakura Ken , Rikidozan, Óba Mino (nebo Minoru a starší bratr Ičia), Óba Takejuki (syn Ičia), Morimoto Kazuo, Azuma Čijosuke .^[62] Tito však dále umění neučili, byl tam ale ještě jeden a to Kazuaki Ikeda. Ten učil umění dál a podle některých zdrojů byl čtyřicátým čtvrtým soke Takeda-rjú. Tyto zdroje také uvádí, že jeho následníkem byl poté "45. Soke" Wataru Hikage.^[66] Titul 44. soke Takeda-rjú si tak nárokuje/nárokovali, Nakamura Hisaši, Sato Kinbei a právě Kazuaki Ikeda, který má podle některých historiků největší předpoklad být 44. Soke. Pravděpodobně, ale nikdo z nich si podle pravidel školy nemá nárok tvrdit, že je soke. Óba byl také první kdo začal umění učit veřejně. Zajímavostí také je, že téměř všechny klany, které předávaly toto umění v jakékoli formě, byly potomky klanu Minamoto. Tím jsou myšleny klany: Takeda , Macudaira, Hosokawa, Jonekura^[67] a klan Hošina.^[51][68] A v klanu Takeda se předával v několika odnoží tohoto klanu a to Wakasa Takeda, Aizu Takeda, Kai Takeda^[35], Aiki Takeda a možná i dalších viz. výše i níže.

* Džodo/Džodžucu v Takeda-rjú vznikali ve dvou způsobech.

-jeden byl založen na úderech, blocích inspirovaných také i z jiné školy: Kukišin-rjú (Škola 9 démonů). Existují důkazy o výměnách technik těchto škol.

-další následoval tajnou strategii rodiny Takeda – AIKI – myšlenka harmonie, použití protivníkova KI, přesně jako v boji s mečem nebo s prázdnýma rukama – Aiki-džo

Džodo se většinou používalo, když se zlomilo kopí, halapartna atd.

Šugidžucu – to je další velmi důležitá bojová disciplína Takeda-rjú, která používala jeden nebo dva obušky střední délky k ochraně před útoky jiných zbraní a začala se vyvíjet v té době. Ve skutečnosti musí být obušek používán jako prodloužení těla a ne jako předmět oddělený od těla. Šugidžucu se pravděpodobně používá ve chvíli, kdy byl v boji rozbit obušek, kopí nebo halapartny na menší kousky a přežití se stalo vyšší prioritou než porazit protivníka.

    Na technické úrovni v Šugidžucu najdeme prvky z Aikidžudžucu, Džukenpo a Džodo, s jiným ovládáním vzdálenosti - MA AI^[69] (To-ma – dlouhá vzdálenost^[27], větší než Aikidžudžucu a Džukenpo, menší než Džodo). ^[18]

1) Nutno také dodat, že všechny disciplíny se postupem času upravovali, zdokonalovali, vyvíjeli a někdy na ně měli vliv i jiné školy např. do Daito-rjú se za Takedy Sokakua přimíchali některé principy ze škol kendžucu Ono-ha Itto-rjú^[35] a Jikišinkage-rjú^[43] a před ním se do Daito-rjú pravděpodobně přimíchala škola kendžucu Mizoguči-ha Itto-rjú, nebo na džodo/džodžucu jak je výše zmíněno měla vliv škola Kukišin-rjú. Dále jak je výše zmíněno Daito-rjú vzniklo nejen z Takeda-rjú, ale bylo do něj přidáno Ošikiuči Aizu han.^[35]

2) Umění prošlo mnoha válkami a tím bylo velmi ovlivněno. Právě skutečnost, že umění bylo používáno do válek a nebilo nahrazeno, naznačuje funkčnost tohoto umění.

Tato škola vzešla z hlavní linie Takeda-rjú. Vznikla aby byla zachována hlavní linie jelikož spory o 44. soke linie nebil vyřešen. Právě z tohoto důvod Nakamura Hisashi, který si také nárokoval titul 44. soke hlavní linie, po smrti Óba Ičia tedy založil svou pobočku umění a vytvořil tak Takeda-rjú Nakamura ha. To se stalo v roce 1978. Tento název se dá přeložit jako "škola Takeda ve stylu Nakamura". V Japonsku se však pro umění většinou učí pod názvem Nihon Sobudo Rengokai. ^[70] Po smrti 1. soke Hisashi Nakamamury nastoupil jako 2. soke jeho syn Šudži Nakamura.

Takto líčí své začátky a vznik Takeda-rjú Nakamura ha, Nakamura Hisaši:

V tu dobu již začalo umění vznikat, ale uznané bylo až v roce 1978.

Škola se dělí do sedmi disciplín, které se vyučují na různých úrovních podle hodnocení cvičence. Těmito disciplíny jsou Aiki no Džucu, Iaidžucu, Džodžucu, Džukempo, Kendžucu, Šurikendžucu, Šugidžucu a Budžucu. Jindy se však umění uvádí pod moderními názvy Aikido, Iaido, Džódo, Džukenpo, Kendo, Šurikendžucu, Šugidžucu a Budžucu. ^[71]

V hlavní linii Takeda-rjú původně existoval pouze systém Menkyo. Jediný orgán odpovědný za udělování titulů byl Soke, který byl v té době ve funkci.

Džigoro Kano (ang. Kanō Jigorō), zakladatel džuda, představil systém hodnocení z deskové hry Go se stupni kjú a dan, pro bojová umění. Nakamura pochopil, že systém uči-deši (student žijící se senseiem, kterému pomáhá na plný úvazek) byl už zastaralý. Ve spolupráci se Sofue, dnes Kaiden Šihan (= majitel Menkyo Kaiden), oba vyvinuli systém splňující společenské požadavky doby, aniž by ztratil svou tradici a historii. Tento systém tedy není pouhou sbírkou titulů a licencí, ale především je třeba jej chápat jako tradiční způsob výuky tak, že ten, kdo se chce stát učitelem nebo mistrem, rozumí filozofickému, musí ovládat psychologické a fyziologické požadavky. V každé disciplíně začíná žák 8. kjú. Pak to jde ze 7. kjú do 1. kjú. Následuje 1. dan až 8. dan

Tento typ promoce slouží především jako orientace pro samotného studenta Do 4. Dan musí zkouška Dan probíhat ve dvou formách v každém oboru. Jednak se musí soutěžit o soutěž a poté následovat tzv. kata test. Minimálně 2 ze tří soutěží musí vyhrát a jedna musí skončit remízou. Teprve poté je žák připuštěn ke zkoušce kata. Z toho vyplývá, že kdo prohraje, začíná znovu.

Menkyo není hodnost, je to učitelská licence, kterou Takeda-rjú Nakamura ha poskytuje jednotlivcům.

Tato škola se dnes vyučuju téměř po celém světě, ale také z této linie v Evropě vznikly dvě vedlejší linie.^[72]

Stejně jako linie Nakamura ha se dnes učí v téměř celé Evropě. Tuto linii založil Roland Maroteaux v roce 1997. Maroteaux byl přímým žákem Nakamury a zpočátku měl na starost šířit umění Takeda-rjú Nakamura ha v Evropě. Poté se však s Nakamurou nedohodli a tak se svojí linií odštěpil. Tato linie zahrnuje více škol vycházejících z Takeda-rjú (aikido ve stylu Aikikai^[73], Šinšin toicu aikido^[74] a Jošinkan^[75] a škola Hakko-rjú), především však vychází z Takeda-rjú Nakamura ha. Stejně jako linie Hisaši Nakamury škola vyučuje Aiki no Džucu, Iaidžucu, Džodžucu, Džukempo, Kendžucu, Šurikendžucu, Šugidžucu a Budžucu. A také tyto umění někdy uvádí pod moderními názvy Aikido, Iaido, Džódo, Džukenpo, Kendo, Šurikendžucu, Šugidžucu a Budžucu. ^[71][26] Hlavním institutem této linie je Světová federace Marotokan. Toto umění je také z linií Takeda-rjú vycházejících z hlavní linie nejzastoupenější školou.

Tuto linii založil v roce 2006 Siegfried Kobilza. Stejně jako dvě předchozí linie se umění učí těměř v celé Evropě. Siegfried Kobilza měl původně na starost šíření Takeda-rjú Nakamura ha v Evropě a to stejně jako Maroteaux, kterého ve funkci nahradil. Poté se však rozhodl oddělit od Nakamury a založil tuto linii. Hlavní institucí této pobočky Takeda-rjú je International Society for Takeda Budo (ISTB). Stejně jako linie Hisaši Nakamury škola vyučuje Aiki no Džucu, Iaidžucu, Džodžucu, Džukempo, Kendžucu, Šurikendžucu, Šugidžucu a Budžucu. A také tyto umění někdy uvádí pod moderními názvy Aikido, Iaido, Džódo, Džukenpo, Kendo, Šurikendžucu, Šugidžucu a Budžucu. ^[71][26]

V době kdy byla škola rozdělena na školy Daito-rjú, Takeda-rjú a Šingen-rjú (12. století) se na Okinawu přestěhoval významný bojovník Minamoto Tametomo. Tento válečník se stáhl lehce do ústraní co prohrál válku s klanem Taira (Incident Hogen roku 1156, válčilli proti sobě klany Minamoto, Taira a Fudžiwara), kde byl zasažen šípem do ruky. Tametomo byl jedním z nejznámějších lukostřelců své doby. Údajně jediným šípem prostřelil týl lodi klanu Tairů.^[29] Používal rodinné léčebné techniky k úplné rehabilitaci paže. Potom cvičil rodinná bojová umění, aby si udržel sílu. A to proto aby mohl uskutečnit plán, vedoucí k pádu klanu Taira. Tametomo utekl na Okinawu z ostrova Ošima a odcestoval, kam uprchlo mnoho samurajů klanu Minamoto, kteří čekali na příležitost k pomstě. Pod Tametomovým vedením se samurajové trénovali ve všech formách svých bojových umění a rozvíjeli své dovednosti na vysokou úroveň.^[76] Na Okinawě se oženil s místní ženou, která s ním měla dítě jménem Šunten (Později král Šunten). Pravděpodobně naučil svého syna dovedností předávané od Minamota Jošiie (Bratr zakladatele Takeda-rjú Minamota Jošimicua) Tato linie se pravděpodobně předávala takto Minamota Jošiie - Minamoto Jošičika - Minamoto Tamejoši - Minamoto Tamemoto - král Šunten. Tametomo se nakonec vzbouřil proti vlastnímu klanu a byl zajat, kde mu nakonec přesekli šlachy, aby už nikdy nedokázal vystřelit z luku. V Šuntenově době se umění začíná říkat Buši te. Toto umění se stalo rodiném uměním okinawské královské rodiny. Toto umění se začalo mísit s čínskými styly např. Chuanfa, domorodými okinawskými styly, japonským Kempo, Džigen-rjú atd. a Filipínskýmy styly. Načež se styl Buši te velmi oddálili od původního učení Takeda-rjú. Školy vzniklé z Buši te byli Tomari te, Šuri te a Naha te. Z kterých vzniklo později Okinawské karate a kobudo a také škola Motobu-rjú kobudžucu. Dnes se ale toto umění téměř ani nepodobá Takeda-rjú.^[23] Důležité je zmínit, že je mnoho legend jak se na Okinawu dostalo karate (Buši te) a z každého je alespoň trochu pravdy a tak je pravděpodobné, že Minamoto Tamemoto, který na Okinawu přinesl Takeda-rjú neměl na budoucí Buši te téměř žádný význam a nebo že se z umění techniky Takeda-rjú časem vytratly.

Takeda-rjú (linie lukostřelby) je škola Kyuba-gunrei Kodžicu (japonské starověké zvyky o lukostřelbě, jezdectví a vojenské etiketě). Tato škola se také nazývala Hosokawa-rjú a někdy Takehara-rjú. Stejně jako škola Ogasawara-rjú, škola vyučuje Kyuba Kodžicu (zvyky lukostřelby a jezdectví), které Jabusame představuje. Tento styl vychází z lukostřelby rodiny Minamoto stejně jako styl klanu Odawara (Ogasawara-rjú) a právě styl Ogasawara-rjú, Takeda-rjú (linie lukostřelectví) začlenilo do svého stylu a poté Ogasawara-rjú v hlavní linii vymizelo a zůstalo pouze v Takeda-rjú*.

*Některé zdroje tvrdí že škola Ogasawara-rjú nezanikla a některé školy lukostřelby tvrdí, že učí umění Ogasawara-rjú.

Tato linie se ze začátku předávala souběžně s ostatními výše zmíněnými liniemi. To se ale změnilo v době 13. soke. 14. soke Takeda Jaroku Nobumune totiž předal hlavní linii Takeda Nobutakovi a linii lukostřelby právě Nobutdžimu. V rodině Takeda se předával v odnoží klanu: Aki Takeda a Wakasa Takeda. Když se klan Wakasa Takeda rozpadl v období Azuči Momojama, byl předán Fudžitaka Hosokawovi, prostřednictvím Nobunao Takedy (bojovým jménem Kjušosai), který byl příbuzným Jusaie.^{[77][78][79][80]}

(c) Jmills74 at the English Wikipedia, CC BY-SA 3.0

Po období Meidži byla Takeda-rjú dočasně pozastavena, ale byla zachována díky klanu Takehara a bývalých členů klanu. V roce 1895, po smrti Koremiči Takehary, byla Jusaiova pečeť svěřena Tadamasu Hosokawovi a klanu Macui, protože v rodině nebyli žádní muži, jehož následovníci zachovali tradici, dokud ji v roce 1930 nevrátili zpět Masafumimu, dědici rodiny Takehara. V roce 1971 byla v prefektuře Kumamoto založena společnost pro ochranu Takeda-rjú Kiša Jabusame a 24. března 1975 byla tato společnost zaregistrována jako skupina kulturních statků označených prefekturou Kumamoto.

Kromě toho existuje další asociace z linie Heita Inoueho, která vznikla mezi obdobími Meidži a obdobím Šowa. Tato linie tvrdí, že poté, co Koremiči Takehara zemřel, Morihisa Hosokawa, lord z bývalého klanu Kumamoto, předal všechny knihy o esoterice Takeda-rjú Jabusame Heita Inouemu a učinil ho nástupcem „33. soke cukasake Takeda-rjú“.

V roce 1933 Inoue zemřel a v roce 1934 získal jeho žák Jurin Kaneko povolení od Morihisy Hosokavy stát se 34. soke a stal se „34. soke cukasake Takeda Kyuba-gunrei Koodžicu“ . V roce 1939 vznikla Japonská asociace jezdecké lukostřelby, vedená předsedou Kentaro Kaneko. Poté se přejmenovali na Takeda-rjú lukostřelba na koni a působí ve městě Kamakura.

Takeda-rjú (linie lukostřelby) dnes zastupují tři asociace:

1) Takeda-rjú Kamakura (Japonské sdružení tradiční lukostřelby na koni)

2) Takeda-rjú Kiša Jabusame ^[77][79]

3) Takeda-rjú jízdní lukostřelba

Všechny tři asociace mívají vystoupení.

Takeda-rjú Kamakura (Japonské sdružení tradiční lukostřelby na koni)

Vystupují ve svatyni Izumi Reitaisai ve městě Kumamoto (na jaře a podzimu) a na podzimním hradním festivalu Kumamoto.

Takeda-rjú Kiša Jabusame

vystupují ve svatyni Curugaoka Hačimangu Jabusame (město Kamakura, prefektura Kanagawa, Kamakura Festival), Miura Mičisun Festival Kasagake (město Miura, prefektura Kanagawa), Meidži Jingu Jabusame Šindži (Šibuja Ward, Tokio, Podzimní festival) atd. Vystupovali také mimo Japonsko včetně Jabusame v Istanbulu (Turecko) v roce 2018.

Jabusame byla také provedena ve svatyni Meidži Jingu, když prezident Barack Obama navštívil Japonsko v dubnu 2014, stejně jako když bývalí američtí prezidenti Reagan a Bush navštívili Japonsko. Kromě toho spolupracují s představeními, jako jsou taiga dramata NHK.

Takeda-rjú jízdní lukostřelba

Vystupovali ve svatyni Omi Jingu Jabusame

Během několika etap se znalosti generála jménem Minamoto Jošimicu (dříve Šinra Saburo) prosadily a od té doby byla škola spojena se jménem Minamoto a jmenovala se Minamoto-rjú. První shrnutí všech technik a systematické učení samurajů klanu Takeda začalo za Takedy Jošikija (1075-1149), syna Jošimicua. Od té doby je Takeda Jošikijo uznáván jako druhý soke Takeda-rjú. V době Takeda Nobutora (s bojovým jménem Tokušusai) zůstalo Takeda-rjú v klanu. Kolem roku 1570 předal Takeda Nobutora své znalosti svému devátému synovi Takeda Kozukunosukemu Nobutomovi (s bojovým jménem Ósai). Nobutora učil Takedu Šingena asi o 10 let později. Poté byl Šingen vyhoštěn z rodiny. Nobutora se podrobil šógunovi Imagawovi Jošimotovi v Suruze. Takeda Kozukenosuke Nobutomo zase předal své znalosti svému prvnímu synovi Takeda Kacučijovi, který odešel na Kjúšú k rodině Kurodů, protože se bál, že ho Takeda Šingen zavraždí a tam tajně učil Takeda-rjú. To zajistilo přežití školy. Toto odvětví Takeda-rjú je Daitó-rjú aiki-džúdžucu.^[50]

Viz. Linie nijak nenavazující na hlavní linii

^[10][81][82]

^[26][46]

Soke je vůdce nebo ředitel stylu a následující lidé jsou vedoucími hlavní linie.

* Není jisté kdo je 44. a 45. soke a nebo zda nějaký vůbec je (spíše nikdo)!!!^[83] Viz. Historie→Historie→Hlavní linie Takeda-rjú

V době 26. soke vznikla vedlejší linie. Druhá linie se nazývala Daito-rjú^[84] a byla založena v době 25. soke Takeda budo a 1. soke Daito-rjú Takeda Kunicugu. Druhá linie byla rozdělena na Daito-rjú a Aizu Takeda.^[46][85]

Škola vojenských věd rodiny Takeda (využíval Takeda Šingen).

Jako Šingen-rjú se také někdy nazývá Košu-rjú/Takeda-rjú založené Obata Kanbe Kagenorim. Obata Kagenori sloužil pod Takedou Šingenem a umění se naučil od Šingenový příbuzných a proto se mu někdy také říká Šingen-rjú Ten toto umění založil ze starých učení klanu Takeda, nejde ale o bojové umění, ale umění strategie. Obata však neměl potomka a tak umění předal svému synovci Norjuki Obatovi. Dále už neexistují (nebo nejsou dostupné) záznamy, že by se umění předávalo dále a tak pravděpodobně v hlavní linii zaniklo.^[86] Vzešly z ní ale školy Hódžó-rjú a Jamaga-rjú.^[87]

Během období Edo (1603-1867) první tokugawský šógun Iejasu (1542-1616) oficiálně uznal vojenskou strategii Takeda-rjú (Košu-rjú) nositele Takedy Šingena a Obaty Kagenoriho (1572-1663). Od té doby byly úspěchy rodiny Takeda v politice, vojenských záležitostech, ekonomice a dalších oblastech začleněny do politik vlády Tokugawa s úspěšnými výsledky.^[47]

Suidžucu znamená umění plavání a to založil (ve stylu Takeda) v éře Bunsei (1818-1830) Takeda Johei Jasunobu. Šlo o umění plavat třeba i s brněním a Jasanobu ho založil na základě učení jeho mistra Misono Čoemona Močiokiho z Kawai rjú.^[88]

Umění nindžucu se začalo vyvíjet v době Takedy Šingena a vycházelo z tradic Iga-rjú nindžucu, Koga-rjú nindžucu, strategie vymyšlené Takedou Šingenem a také ze spisů o strategii o Jamamota Kansukeho.^[89] Je to jediný styl Takeda-rjú, který klan Takeda využíval, ale příslušníci rodiny Takeda se jej učili jen zřídka. V té době vzniklo také Koga Takeda-rjú nindžucu. Toto uměni vzniklo v klanu Takeda žijícím v provincii Koga a to tím že se smísilo s Koga-rjú. Dále byli na rozkaz Takedy Šingena založeny styly nindžucu Kojo-rjú a Ninko-rjú ty však ale nespadají do kategorie Takeda-rjú.^[90][91][92]

Toto umění založil generál Takeda Goro Jošimasa. Jedná se o moderní bojové umění a vychází ze starých stylů džudžucu a nemá nic společného s aikidžudžucu nebo džudžucu ostatních odvětví Takeda-rjú.

Z Daito-rjú^[93] vznikla bojová umění, většinou moderní bojová umění (Gendai budó):

• Aikido (Morihei Uešiba)
• Hakko-rjú (Okujama Ryjuho):^[94] "škola osmi světel"^{[95] [96]}(doslovný překlad)
• Hakko Denšin-rjú^[97]
• Renzoko Karate Kobudžicu-rjú^[98]
• Janagi-rjú Aiki Bugei^[99][100]
• Hwarangdo (zakladatel neznámý)
• Džišukan-Rjú (Šuho Sugita)^[101]
• Gjokušin-rjú Džudžucu (Pravděpodobně, zakladatel neznámí)
• Fudošin-Rjú (zakladatel neznámí)^[102]
• Saigo Ha Takeda-Rjú (Saigo Širo)^[3]
• Saigo-ha Šukikan (Sogawa Kazuoiči)
• Senso-rjú Aiki-džudžucu^[103][104]
• Kaze Araši-Rjú (Širo Našijama)^[105]
• Hontai Hakkei-Rjú Aikidžudžucu^[106][107]
• Joseikan Budo a Daito Aikibudo^[108]

A z původní linie Takeda-rjú vznikly:

• Daiwado (Jamamura)
• Mušin-Rjú Aikisogobudo (Sato Kinbei)
• Takeda-Rjú Nakamura Ha (Nakamura Hisaši)^[70].

Z Šingen-rjú žádná škola nevznikla.

Z Takeda-rjú Buši te vznikly:

• Tomari-te
• Naha-te
• Šuri-te

V historii se také oddělila linie lukostřelby z které vznikly:

• Takeda-rjú Kamakura (Japonské sdružení tradiční lukostřelby na koni)
• Takeda-rjú Kiša Jabusame ^[77][79]
• Takeda-rú jízdní lukostřelba.

Dále z Takeda-rjú košu-rjú vžešly školy:

• Hódžó-rjú Udžinaga
• Hódžó-rjú Awa no Mamoru
• Jamaga-rjú Soko Jamaga^[87]

Aiki je princip využívání energií (není myšleno ve fyzikální rovině), který vychází z s čínským principu Jinu a Jangu (princip duality a protikladů). Je také úzce spojen s vnímáním energii ki (čínsky: čchi 氣). Učení o tomto principu se velmi dlouho předávalo jen v klanu Takeda a chvíli v klanu Minamoto. To tak bylo od vzniku učení o principu (cca rok 96 n.l.) až do dvacátého století, kdy se umění Takeda-rjú a z něj vycházející školy začali vyučovat veřejně.

^[49]

^[109]

Běžně se říká že v Daito-rjú je 2 884, ale jejich kombinování se dá získat více než 10 000 technik a každá odnož je má trochu jiné (tedy je jich více). Zde jsou napsány pouze ty které jsou systematizovány do systému přenosu, který je v Daito-rjú aikidžudžucu jedinečný. V zásadě je třeba k tomu, aby někdo mohl získat Menkyo Kaiden (plné zvládnutí umění) se naučit základy aplikované na 118 technikách zvaných Šoden, rozdělených do 7 skupin.

Rozdělení:

^{[110][61][35]}

*Techniky zvané Omote (表) (viditelné) jsou techniky, které se učí všichni studenti Daito-rjú a takovéto techniky lze předvést veřejnosti (ukázka = enbutaikai/embukai). Techniky zvané Ura (裏) (skryté/tajemství) jsou techniky, které se učí pouze pokročilí studenti a není dovoleno je předvádět veřejnosti. ^[111] (neplést s omote a ura v aikidu kde je myšlen prostor před a za útočníkem např. technika Ikkyo Omote a Ikkyo Ura.)^[112][113]

**Licence plného přenosu.^[61]

Někdy ale bývá doplňováno několik dalších kategoriích:

^[114]

• 
  Takeda Sokaku - 9. Soke Daito-rjú
• 
  Aikido (tehnika Šihonage)
• 
  Takeda Šingen (1. soke Šingen-rjú)
• 
  Takeda Kacujori (2. soke Šingen-rjú)
• 
  Císař Keiko (1. patron Takeda-rjú)
• 
  Jamato Takeru (2. patron Takeda-rjú)
• 
  Císař Seiwa (3. patron Takeda-rjú)
• 
  Symbol klanu Minamoto (Minamoto mon)
• 
  Symbol klanu Takeda (Takeda mon)
• 
  Symbol klanu Hosokawa (Hosokawa mon)
• 
  Symbol klanu Hošina (Hošina mon)
• 
  Symbol klanu Jonekura (Jonekura mon)
• 
  Symbol klanu Macudaira/Tokugawa (Macudaira/Tokugawa mon)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Takeda-rjú na Wikimedia Commons

Bojová umění

Daito-rjú aiki-džúdžucu

Aikido

Keikó

• KODET, Roman. Příběh samurajů: život a svět válečníků starého Japonska. Praha: Epocha, [2018]. ISBN 978-80-7557-159-5
• WILSON, Seán Michael. Bušidó: duch samuraje. Ilustroval Akiko SHIMOJIMA, přeložil Ondřej DUHA. Frýdek-Místek: Alpress, [2017]. ISBN 978-80-7543-413-5
• MUSAŠI, Mijamoto. Kniha pěti kruhů. Bratislava:CAD Press, [2020]. ISBN 978-80-88969-51-8
• TURNBULL, Stephen R. Nindža: kult japonského tajného boje bez příkras. Praha: Naše vojsko, [2003]. ISBN 80-206-0652-1
• BLAIR, Gavin. Samurajové: od ukijo-e k popkultuře. Přeložila Sára VYBÍRALOVÁ. Praha: Slovart, [2022]. ISBN 978-80-276-0450-0