Tam kde žijí divočiny

Tam kde žijí divočiny
Autor	Maurice Sendak
Původní název	Where the Wild Things Are
Překladatel	Jan Jařab
Ilustrátor	Maurice Sendak
Země	Spojené státy americké
Jazyk	španělština
Žánr	Dobrodružné, Pro děti a mládež
Ocenění	Caldecott Medal (1964)
Vydavatel	Harper
Datum vydání	1963
Česky vydáno	1994
Počet stran	40
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tam kde žijí divočiny je kniha pro děti, která vypráví o chlapci, který se dostal do země divokých příšerek a stal se jejich králem. Knihu napsal a ilustroval americký spisovatel a ilustrátor Maurice Sendak a poprvé byla vydána roku 1963. Kniha získala v roce 1964 Caldecottovu medaili, která každoročně oceňuje nejvýznamnější obrazovou americkou knihu pro děti, a v průběhu let byla oceněna několika dalšími cenami pro nejlepší dětskou knihu. V roce 2009 byl podle knihy natočen úspěšný film Max a maxipříšerky.

Děj

Děj začíná tím, že si Max vleze do své vlčí kůže a zlobí. Náhle ho okřikne maminka a pošle ho spát bez večeře. Tu noc vyroste v Maxově posteli les a stěny se otevřou do světa. Kolem se valí oceán a Max nasedne na loďku a plaví se skoro rok až tam, kde žijí divočiny. Když tam dopluje, divočiny se snaží Maxe zastrašit. Max je ale dokáže okouzlit svým kouzelným trikem a ony se ho tak polekají, že ho prohlásí svým králem. Maxovi je náhle smutno a zatouží být tam, kde by ho měl někdo ze všech nejraději. Pak ucítí z druhé strany světa něco dobrého k jídlu a už nechce být králem tam, kde žijí divočiny. Divočiny nechtějí, aby je opouštěl, ale Max i přesto nastoupí na loďku a mává jim na rozloučenou. Přistane v noci ve svém pokoji, kde na něj čeká ještě horká večeře.

Přijetí díla a interpretace

Jitka Nešporová ve své recenzi zmiňuje, že se kniha bezprostředně po vydání dočkala negativní odezvy ze strany literárních kritiků a dětských psychologů. Dnes se již ovšem využívá při terapiích dětí s poruchami chování. Maurice Sendak s touto knihou prorazil v šedesátých letech na mezinárodní úrovni. Rok po vydání za ni obdržel Caldecottovu medaili, nejvýznamnější americké ocenění za literaturu pro děti.^[1]

List Los Angeles Times uvedl, že Sendakův „nesentimentální přístup k vyprávění znamenal revoluci v žánru dětské literatury“. Toto dílo se dokonce stalo předlohou pro filmový hit Max a maxipříšerky z roku 2009. V době svého vzniku bylo poměrně kontroverzní, především kvůli údajně děsivým ilustracím.^[2]

V knize Beasts at Bedtime, kde je dílu věnována devátá kapitola, Liam Heneghan zmiňuje stručnost textu. Sendak k odvyprávění příběhu nepotřeboval více než 338 slov a co neřekl slovy, dokázal vyjádřit v ilustracích. Jeho dílo je silné také z toho důvodu, že jeho vize se zdá být specifická, ale zároveň univerzální. Maxovo bouřlivé chování připomíná naše vlastní dětství, naše vlastní tresty a drobná ponížení, která každý z nás zažíval. Sendak totiž vystihl, jaké je to být psychologicky jakýmkoli lidským dítětem. Všichni jsme byli prudcí, zkoušeli jsme hranice svých opatrovníků, byli jsme frustrovaní, a když to situace vyžadovala, stáhli jsme se do ústranní, do svých představ.^[3]

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tam kde žijí divočiny na Wikimedia Commons