Taras Prochasko

Taras Prochasko
Taras Prochasko, září 2010
Narození16. května 1968
Ivano-Frankivsk, Ukrajina
Povoláníspisovatel, esejista a novinář
Národnostukrajinská
StátUkrajina
Alma materLvovská národní univerzita Ivana Franka
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Taras Bohdanovyč Prochasko (ukrajinsky Тара́с Богда́нович Проха́сько; * 16. května 1968, Ivano-Frankivsk) je současný ukrajinský esejista, autor umělecké prózy, novinář, jeden z nejúspěšnějších představitelů tzv. stanislavského fenoménu, laureát několika prestižních ocenění.[1]

Životopis

Taras Prochasko se narodil roku 1968 v Ivano-Frankivsku na západní Ukrajině.[2] Velkou část svého dětství prožil v městečku Deljatyn, kde začíná Huculsko. Vystudoval přírodovědeckou fakultu Státní (dnes Národní) univerzity Ivana Franka ve Lvově v roce 1992.[3] Povoláním je botanik.[4] Účastnil se studentského protestního hnutí za osamostnění Ukrajiny v letech 1989 - 1991, zejména tzv. revolice na žule v Kyjevě v roce 1990.[5]

Po ukončení studií pracoval v Institutu karpatského lesnictví v Ivano-Frankivsku, posléze ve svém rodném městě působil jako učitel, barman, hlídač, moderátor rádia Veža (Věž). Spolupracoval s lvovskými novinami Ekspres, Postup a Haličský korespondent.[1]

V roce 2015 byl hostem 16. ročníku Měsíce autorského čtení. Ve stejném roce byl s autorem natočen portrét pro cyklus Ukrajinská čítanka – Ukrajina, davaj, Ukrajiny, který vznikl v koprodukci nakladatelství Větrné mlýny a tří veřejnoprávních televizí z Česka (ČT), Polska (TVP) a Slovenska (RTVS). Režisérem dílu je Bohdan Bláhovec.

Žije v Ivano-Frankivsku. Je ženatý, má dva dospělé syny.[6] Je členem ukrajinského PEN-klubu.

Dílo

Próza

Prochasko debutoval v legendárním undergroundovém časopise Četver (Čtvrtek), kde v letech 1992–1994 působil jako redaktor.[7] Mezi jeho nevýznamnější díla patří prozaické sbírky Inši dni Anny (Jiné dny Anny, 1998), Leksykon tajemnych znaň (Lexikon tajemných nauk, 2005), román Neprosti (Jinací, 2002, česky 2012), sbírka prozaických útvarů Z cjoho možna zrobyty dekilka opovidaň (To by vystačilo na několik povídek, 2005), sebrané texty deníkové a esejistické povahy FM Halyčyna (FM Halič, 2001) a Port Frankivsk (Přístav Frankivsk, 2006). Prochasko je rovněž autorem koncepce edice Inšyj format (Jiný formát) nakladatelství Lileja-NV, kde byly v letech 2003–2004 publikovány rozhovory s předními ukrajinskými osobnostmi. V Polsku společně se Serhijem Žadanem vydal sbírku esejů s názvem Ukraina (2006) a v Německu byla v roce 2007 otištěna sbírka esejů Galizien-Bukowina-Express (společně s Jurkem Prochaskem a Magdalenou Blaszczuk). V roce 2010 mu vyšla sbírka dříve nevydané tvorby BotakJe (Jetotak). Později vydal postupně tři sbírky převážně esejistické tvorby: Odnoji i toji samoji (Jedno a totéž, 2013), Projevy vyspělosti (Oznaky zrilosti, 2014) a Ano, ale (Tak, ale..., 2019).

Dětská literatura

V letech 2013-2017 napsal společně s ilustrátorkou Marjanou Prochasko oceňovanou tetralogii dětských knih o osudech krtčí rodiny: Chto zrobyť snih (Kdo udělá sníh, 2013), Kudy znyklo more (Kam zmizelo moře, 2015), Jak zrozumity kozu (Jak porozumět koze, 2016) a Žyttja i snih (Život a sníh, 2017).[8]

V češtině

  • Jinací. Přel. Jekaterina Gazukina, Alexandra Stelibská. Červený Kostelec: Nakladatelství Pavel Mervart, 2012, 208 s.[9]
  • FM Halič. Přel. Jekaterina Gazukina, Alexandra Stelibská. Brno: Větrné mlýny, 2015.[10]
  • Jetotak. Přel. Jekaterina Gazukina, Alexandra Vojtíšková, Tereza Chlaňová, Marie Iljašenko, Rita Kindlerová a Miroslav Tomek. Červený Kostelec: Nakladatelství Pavel Mervart, 2020, 400 s.

Styl

Jeho román Jinací i esejistické povídky jsou magické, zenové, filosofické, estétské, prodchnuté melancholií a humorem.[11]

Spisovatel Jáchym Topol o něm píše:

V mistrných Prochaskových prózách se to podstatné většinou děje tiše a nenápadně, jako pod příkrovem sněhu, tlumené mrazem nebo ve snu. Usebraná samota, stesk po blízkých či třeba kuchyňské popíjení, ale také stíny a běsy tu při četbě vyvstávají jako stránky podivuhodného herbáře. Přičemž veškerou vítězoslávu i plahočení našich životů Prochasko popisuje bez patosu, stručně a věcně jako ten nejobyčejnější zázrak.[1]

O jazyku díla Tarase Prochaska píše Věra Lendělová[1]:

Jeho literární tvorba dokládá, že ukrajinské slovo se mu daří používat ve velmi sofistikovaných podobách a formách, aniž by je "zapleveloval" sníženými lexikálně stylistickými prostředky a "obohacoval" o prvky karnevalovosti (...) Jeho mluva, ale i psaná ukrajinština, je zbavena zbytečných nánosů žargonu a suržikoidního balastu, je vysoce poetická, svým způsobem niterná, vyniká originalitou pojmosloví a důvtipem jazykové hry.

Ocenění

Získal řadu literárních ocenění, například, literární stipendium Stowarzyszenie Willa Decjusza - Homines Urbani, které obdržel v roce 2004, a cenu Premia Konrada (2007), udělovanou mladým ukrajinským spisovatelům Polským institutem v Kyjevě.[2] Dvakrát se stal držitelem ocenění "Kniha roku BBC" (v roce 2013 za dětskou literaturu, v roce 2019[12] za esejistiku), v roce 2013 obdržel Cenu Jurije Ševelova za uměleckou esejistiku a v roce 2020 následovala nejprestižnější ukrajinská literární cena - Národní cena Ukrajiny Tarase Ševčenka[13].

Reference

  1. ↑ a b c d PROCHASKO, Taras. Jetotak. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2020. 400 s. ISBN 978-80-7465-458-9. S. 395. 
  2. ↑ a b Prochasko, Taras. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 
  3. ↑ ifPortal.net - інформаційна агенція - Тарас Прохасько: "Я не міг собі уявити, що буду радянським письменником...". ifportal.net [online]. [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 
  4. ↑ PROCHASKO, Taras. Přijmout místo svého původu. www.advojka.cz [online]. [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 
  5. ↑ Тарас Прохасько: Сучасна Україна – продовження УРСР. www.unian.ua [online]. [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  6. ↑ Чат з гостем «Фіртки» Тарасом Прохаськом. Агенція новин Фіrtka.if.ua. 2011-06-08. 
  7. ↑ PROCHASKO, Taras. «Я не вважаю себе професійним письменником». Дзеркало Тижня. 2005-11-05, čís. 43. 
  8. ↑ Prochasko, Marjana; Prochasko, Taras: Kto nám z neba sype sneh?. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 
  9. ↑ Prochasko, Taras: Jinací. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 
  10. ↑ PROCHASKO, Taras. Když člověk jezdí do hor jenom občas, nevnímá dříví. www.mac365.cz [online]. [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 
  11. ↑ MERVART, Otakar Hypš, Nakladatelství Pavel. Jetotak. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  12. ↑ Книга року ВВС-2019 оголосила переможців. Хто вони?. BBC News Україна. Dostupné online [cit. 2021-03-12]. (ukrajinsky) 
  13. ↑ HLUŠKO, Aljona. Прохасько, ДахаБраха, опера "Йов". Стали відомі лауреати Шевченківської премії-2020. Suspilne UA [online]. [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Вп тарас прохасько.jpg
(c) Водник, CC BY-SA 3.0
Тарас Прохасько, украинский литератор